Vodu na splachování někdy musím vysekávat z ledu, říká herec Petr Vacek
Někdy je trochu za exota, ale udržitelný a šetrný přístup k životu herce Petra Vacka naplňuje. Mezi jeho „libůstky“ patří třeba výroba pracího prášku nebo solární gril.
Kristýna Čermáková
25. 8. 2024
V rozhovoru pro Obnovitelně.cz herec Petr Vacek vysvětluje, že udržitelný život znamená rovnováhu. Sám se jejím hledáním baví, vodu na splachování sbírá z deště, vyrábí vlastní skleničky i prací prostředky a dovolené tráví na takzvané robinsonádě v Chorvatsku. Svým dětem se snaží jít příkladem, svůj životní styl jim ale nevnucuje. „Mladí lidé věří vědcům, angažují se v ochraně životního prostředí, jsou vegetariáni nebo vegani, podporují bio výrobky. A to mě plní nadějí. Ale pořád jsem trochu za exota, málokdo se tomu věnuje tak moc jako já,“ vysvětluje v letním rozhovoru pro Obnovitelně.cz.
Herec, autor a režisér Petr Vacek měl k přírodě vždycky blízko. Absolvoval přírodovědné gymnázium, a i když se poté vydal směrem k herectví, ochrana přírody je jeho koníčkem i dnes. Několik let byl členem rady Greenpeace, podporuje Amnesty International i Hnutí Duha a nyní je fanouškem vzniku nového národního parku Křivoklátsko. Diváci ho mohou znát třeba ze seriálu Ulice, z jevišť divadel Na Jezerce a Ypsilon nebo také jako moderátora pořadu Tajemství těla, kde si dle svých slov hraje na zvědavého vědce a pokusného králíka.
Jak přežíváte dnešní horké dny?
Já naštěstí sedím doma ve svém rodinném řadovém domečku, takže jedna strana je otočená na jih a druhá na sever. Je tam krásný stín a díky tomu je především ve spodním patře příjemný chládek. A to bez klimatizace, dům je odizolovaný včetně střechy, má vyměněná okna. Větrám pomocí rekuperace a díky tomu udržuji domek chladný.
Mám i malý dvorek, který je obklopený zelení, a jen to ho dokáže o několik stupňů ochladit. Vedra mě proto netrápí, navíc mně osobně teploty nad 30 stupňů vyhovují.
Co pro vás znamená udržitelnost?
To je téma tak všeobsáhlé, že je těžké to popsat. Každý to vnímáme jinak. Zažil jsem třeba konferenci automobilového průmyslu, kde pod udržitelností mínili ekonomickou udržitelnost a ne vztah k životnímu prostředí.
Osobně vnímám jako udržitelnost takový styl života, který je natolik nenáročný na zdroje a vstupy, že se tak dá žít celá staletí.
Například severoameričtí indiáni nebyli primitivní, jen žili takový styl života, který jim vyhovoval. Nic víc nepotřebovali. Nepotřebovali těžit uhlí, nepotřebovali čím dál víc energie. Nešlo o to, že by se neuměli technologicky vyvíjet, oni to nepotřebovali.
Naše západní civilizace založila svůj svět na neustálém rozvoji, na zvyšování výkonu. Jenže do jaké míry je to ještě možné? V našem prostředí udržitelnost znamená, že pochopíme, jak zbytečné jsou některé věci, například nakupování oblečení každý týden. Nebo že jsou věci, které jdou dělat šetrněji, třeba získávání energie.
Potřebujeme takový systém, který vytvoří a udrží rovnováhu. Každým rokem zvyšujeme jako živočišný druh svou potřebu tak, že už jedeme na dluh. Planeta nám není schopná poskytnout dostatek surovin na přežití. Z dlouhodobého hlediska jsme před vyhynutím.
Potřebujeme se přesunout z této kategorie druhu na vymření do kategorie druhu, který udržuje rovnováhu a přežije.
Jak hledáte v životě rovnováhu vy?
Pro mě je to hobby, mě to baví. To, co někteří lidé vnímají jako úporné, já vnímám jako zábavné. Jednak jsem nechal odizolovat ten svůj dům, a to v rámci Nové zelené úsporám. Dosáhli jsme tím toho, že náklady na topení klesly o 60 procent. Dům je to stavěný v 80. letech a bohužel nikdy nedosáhne pasivního standardu. Jenom těmito opatřeními jsme ale dosáhli značných úspor na energiích.
Mám také solární ohřev vody, přes léto se o teplou vodu vůbec nemusím starat. Velkou část energie získávám také ze střešní fotovoltaiky. A ani jedno není žádný ústupek z komfortu. Mám teplou vodu, mám elektřinu. Žít v rovnováze neznamená žít v jeskyni.
Ale je pravda, že ne všechno je pohodlné. Například také rád šetřím vodou. Mám na dvoře dva sudy o objemu 250 litrů, do kterých chytám dešťovou vodu. Když se děti koupou ve vaně, vodu nevypouštím, ale použiju ji na splachování. Mám ve sprše džber, a když se sprchuju, nachytám to do něj. A je pravda, že to už je trošku náročnější, navíc v té řadovce jsou samé schody, takže se s tím pak tahám.
Přes zimu vodu ze sudů nevypouštím, a tak občas zamrzne, takže abych mohl spláchnout, musím vysekat díru do ledu sekerou. To už je takové extremistické.
Samozřejmě třídíme odpad, máme štěstí, že máme v ulici přímo všechny kontejnery. Proto můžu objednávat jen tu nejmenší popelnici jednou za čtrnáct dní, což má také finanční dopad.
To zní, že je to pro vás koníčkem.
Mám hodně takových libůstek. Rád recykluju, třeba řežu lahve a dělám z nich skleničky, ačkoliv teď mi trochu vázne odběr, protože všichni mí kamarádi jsou tím přesycení.
Hodně mě baví vyrábění pracích prostředků. Koupil jsem si na internetu velký pytel mýdlových vloček a prací sody a vyrábím z nich prací prostředek.
Nebo třeba aviváž z octa a aromatických olejů, která současně čistí pračku. Funguje skvěle. Neosvědčily se mi akorát domácí tablety do myčky.
Mezi další libůstky patří solární gril, což je vakuovaná trubice, do které se zasune plechové korýtko. Díky parabolickým zrcadlům se odráží slunce dovnitř a pomocí vzácného plynu se tam vytváří teploty až 250 stupňů. Dá se tam grilovat, vařit, dokonce i péct buchty.
Jak řešíte dopravu, máte elektromobil?
Neřídím. Volím veřejnou dopravu a nevidím důvod pro pořízení si elektromobilu. Sice je šetrnější než normální auto, ale pořád je to velký zdroj emisí, proto mě neláká. Po Praze mi stačí chodit pěšky nebo jezdit veřejnou dopravou. Po republice pak jezdím vlakem, autobusem.
Letos dovolenou neplánuji, připravuji hru o Baťovi pro Divadlo Na Jezerce. Ale před covidem jsme byli s rodinou v Chorvatsku. Jeli jsme osobním autem, což je ve více lidech pořád daleko ekologičtější než tam letět letadlem.
Jak u vás vypadá ideální dovolená?
V Chorvatsku jsem si hodně oblíbil robinsonády. To jsou speciální střediska, kde máte obyčejné chaty, které mají jen dešťovou vodu nasbíranou ještě v zimě a na střeše solární panel. Takže vám běží lednice, posvítíte si, vaříte na plynu. A to je veškerý luxus, který ta chatka poskytuje.
Přesně pro mě. Jsme sami uprostřed přírody, schovaní v olivovém háji. Ale můžete sejít sto metrů k moři, je tam rybí restaurace pro jachtaře, kteří se tam schází, když zakotví. A to je za mě ideální dovolená.
Nevyčítají vám vaše děti tenhle styl života?
Ne. Mají z toho spíše srandu, ale spoustu věcí dělají po mně. Co se týká třeba stravování, nechávám je, ať si dělají, co chtějí. Snažím se jít příkladem, ale nevnucuji jim to. Mám čtyři děti, dvě starší a dvě mladší. Někdy se ty dvě velké spojí s těmi malými a jako výraz pubertálního odboje jdou třeba do fast foodu.
Mají pocit, že udělali něco zakázaného, baví se tím, předhazují mi to. A já jim to v ten moment stejně nemůžu zakázat, to bych z toho skutečně udělal zakázané ovoce, což by bylo k ničemu. Jestli se jednou rozhodnou, že je moje životní cesta správná, stejně se k tomu musí dostat sami. Vysvětluji, proč co dělám, říkám jim své důvody. Jestli to na ně jednou zapůsobí, bude to dobře, ale zakazovat jim jejich volby nebudu.
Spoustu věcí ale vůbec neřeší. Třeba nosit po baráku kýble s vodou, na to jsou zvyklí. Sami si splachují tou odpadní vodou, i když někdy zapomenou a spláchnou normálně. Třídění odpadu je pro ně úplně běžná věc, nad kterou nepřemýšlí. A třeba ty velké děti si někdy samy vyhledají informace a říkají mi nové věci, zajímavé věci.
Je mezi námi symbióza. Určitě nejsou tak vyhranění jako já, ale spoustu věcí dělají automaticky.
Jak vnímá šetrný přístup k životu vaše sociální bublina z divadla či televize?
Zajímavé je, že v 90. letech měla spousta herců za to, že teď je konečně ta svoboda, což znamenalo takový ropácký přístup. Pořídili si silná auta, motorky, mohli jet na dovolenou na Bali. Ochrana přírody je příliš nezajímala.
Dnešní generace okolo 20 a 30 let to vnímá úplně jinak. Spolupracují s vědci, pořádají vzdělávací projekty na téma palmového oleje, moje kolegyně Veronika Čermák Macková například pomáhá při výcviku psů používaných proti pašerákům zvířat.
To je naprosto úžasné a není sama, spousta mladých u nás spolupracuje s Greenpeace nebo s Hnutím Duha. Když byl šumavský národní park ohrožen, spousta mladých herců se zapojila do podpory ekologických organizací, které už bohužel nemají takovou pověst jako kdysi. Ropáci je svou dlouholetou činností zdiskreditovali.
Mladí lidé věří vědcům, angažují se v ochraně životního prostředí, jsou vegetariáni nebo vegani, podporují bio výrobky. A to mě plní nadějí. Ale pořád jsem trochu za exota, málokdo se tomu věnuje tak moc jako já.
Takže jste i vegetarián?
Já jsem vděčný za každého vegana, ale sám jím nejsem a ne vždy jsem vegetarián. Jsem spíše potravní oportunista. Ale myslím si, že by naší planetě ulevilo i jenom to, kdyby se velká část naší společnosti pokusila snížit množství spotřebovaného masa a živočišných výrobků.
Rád šetřím jídlem. Vybírám si potraviny před datem spotřeby. Už by se vyhodily, ale přitom nejsou špatné a kvalitou převyšují jiné značky, které jsou trvanlivější. Jenom kdybychom byli schopni omezit vyhazování jídla, tak tím šetříme přírodu, energie i spousty peněz.
Vnímáte i nějaký svůj přesah třeba k fanouškům divadla nebo televize?
Co se týče toho šetření vodou, možná ano. Ozývají se mi lidé, že se to k nim dostalo a že to dělají podobně nebo chtějí dělat podobně. Stejně jako ochrana zvířat, na to lidé slyší, zabírá to. Klimatická změna už tolik pro lidi bohužel srozumitelná není.
Co je podle vás jednoduchá věc, kterou by mohl dělat každý, ale nedělá?
Třeba jezdit veřejnou dopravou po Praze by spoustě lidem nic neudělalo, komfort jim to o tolik nesníží. Mrzí mě, když zkoušíme nějakou divadelní hru, je nás tam osm a na parkovišti kvůli tomu stojí šest aut. Každý přijel sám svým autem a to jen po Praze. Přitom není problém sednout do tramvaje a ještě si u toho v klidu něco přečíst.
Jednoduché je také plánování nákupů a jídla. Vymyslet si, co potřebuji a nepotřebuji. Když už musím nějaké jídlo vyhodit, je to jen proto, že jsem blbej a udělal jsem blbě plán, co budu jíst. Něco koupím a pak na to zapomenu. To jsou přitom věci, kde mohu přírodu šetřit, nepřijdu tím o žádné pohodlí a přitom to má velký význam.
Nedávno jsme na Obnovitelně.cz měli článek o green filmingu. Jak udržitelné je podle vás natáčení?
Naštěstí z toho není příliš hmotného odpadu, jedná se ale o obrovskou spotřebu energie, která je zbytná. Dá se žít bez televize. Ale současně musíme vnímat to, že kultura je další stupeň vzdělávání. Rozvíjí hodnoty člověka a to se vrátí. Pokud díky tomu bude divák vzdělaný a citlivý, pochopí ve věcech souvislosti, přestane třeba plýtvat jídlem nebo pochopí smysl národních parků.
Hodnota vyplýtvané energie není okamžitá nebo hmotná, ale je užitečná. A to se týká i méně objevných věcí. Seriály třeba cílí na duševní pohodu lidí, to je také důležité.
A co spotřeba produkce?
I na natáčení je možné snížit množství odpadů. Na Nově jsme zavedli konec jednorázových příborů, nádobí a kelímků, každý z nás je vybavený kovovou lahví na vodu. Úplně do toho nevidím, ale snažíme se nad tím přemýšlet i v jiných detailech.
Například umělý sníh. Buď se dá dělat chemicky anebo z papírové drtě. Papír se nerozpouští, nevytéká z něj chemie do kanálu a nakonec je možné ho použít na bioodpad.
Řešit ochranu přírody nebo boj s klimatem může být depresivní, vést až k environmentálnímu žalu. Je něco, co vás trápí a s čím bychom měli něco dělat?
Aktuálně mám obavu o osud českých národních parků. Konečně to vypadá, že by se mělo vyhlásit Křivoklátsko, a spoustě lobbistů a politiků je to trnem v oku. Zákon o národních parcích totiž říká, že jejich hlavním posláním je ochrana přírody.
Jenže to nechtějí developeři. Rádi by prosadili na stejný stupeň priorit také turistiku a zábavní průmysl, aby mohli stavět své projekty přímo v centru chráněných oblastí. A tak jsou u nás národní parky pod tlakem a to je něco, na co bychom si měli dávat pozor. Musíme podepisovat petice, vyvíjet tlak na politiky, neignorovat to. Jinak přijdeme o národní parky v podobě, jak je známe.
Abych nepropadal environmentálnímu žalu, snažím se informovat o nových věcech. Čím víc o problému vím, tím spíše s ním mohu něco dělat. Nejlepší cesta proti smutku je právě angažování se třeba v ochraně přírody, stačí drobnostmi.
Environmentální žal je nekonkrétní emoce. Když budete dělat konkrétní věci, přinesou vám zpět radost do života. Potěší vás něco prokazatelného, co můžete vzít do ruky. Stačí třeba něco vyrobit, vermikompostér nebo hmyzí domeček. Je to jednoduché, malé, ale okamžitě vidíte výsledek své práce. To je to, co pomáhá.
Úvodní foto: Archiv Divadla Na Jezerce