Greenfluencerka Víravová: Všechno, o čem mluvím ve svých videích, také sama dělám

Sestry Víravovy dostaly prestižní ekologickou cenu za svůj kanál „Sestry v akci“. Ve svých videích ukazovaly svým vrstevníkům, jak může každý člověk pomáhat životnímu prostředí – například jak omezit plýtvání, šetřit vodou nebo slavit Vánoce bez obalů. „Sesterské duo nejenže vymýšlí témata svých videí, vše natáčí i stříhají samy, a především udržitelně i samy žijí,“ uvádí se ve zdůvodnění.

Eliška od té doby dospěla, ale videa s ekologickou tematikou natáčí dál. „Stalo se to pro mě životním stylem, je to součást mého života,“ říká v rozhovoru pro Obnovitelně.cz starší ze sester, která se 12. prosince v Jihlavě zúčastní talkshow a konference Pro moderní Česko. Obě akce pořádá Svaz moderní energetiky a Obnovitelně.cz je mediálním partnerem.

Eliško, videa už natáčíte bez mladší sestry Anny, proč jste zůstala sama?

Ano, Anička už se mnou nepokračuje, vydaly jsme se každá trochu jinou cestou. Já jsem skutečně u natáčení příspěvků na YouTube a Instagramu zůstala. Anička se ale o ochranu přírody dále zajímá, i když už nikoli ve veřejném prostoru.

Co vás u natáčení stále drží?

Stalo se to pro mě životním stylem, je to součást mého života: natáčet a sdílet své myšlenky. Připadá mi, že by to ode mě bylo trochu sobecké, kdybych si všechno nechávala jen pro sebe. To, co se učím o přírodě, co objevuji. A když máme v dnešní době tak jednoduché možnosti sdílení, přijde mi lepší to zveřejnit.

Krátce poté, co jste získala se svou sestrou Cenu Josefa Vavrouška, mluvila jste v jednom rozhovoru o tom, jaké máte plány, jak se chcete ekologii nadále věnovat, studovat ji. Splnila jste si tyto představy?

Už si přesně nepamatuji, co jsem tehdy říkala, ale šla jsem studovat na střední Lesnickou akademii, obor ekologie a životní prostředí. Teď jsem v prvním ročníku Zahradnické fakulty Mendelovy univerzity v Brně, studuji cirkularitu, oběhové hospodářství, stručně řečeno: aby bylo pěstování ovoce a zeleniny udržitelné. Takže jsem si vlastně splnila, že u ekologie zůstanu.

Na vysoké Elišku znali z Instagramu

Máte už představu o tom, co byste chtěla dělat po vysoké škole?

Ráda bych zůstala u vzdělávání, nikoli ale školního, ale v nějakém ekologickém centru. Chtěla bych třeba vzdělávat učitele, jak by měli do svých školních osnov začlenit právě výuku o přírodě a životním prostředí.

S tím vlastně souvisí i vaše videa, která natáčíte, také jsou do značné míry edukativní. Na svém profilu Elišky svět(lo) hovoříte o tom, že byste chtěla být světlem, které vede nebo ukazuje cestu, že chcete ukazovat inspirativní příběhy i reálné příklady. Zveřejnila jste například příspěvky o šetrném turismu, o ptácích na městském nebi, o mokřadech v krajině nebo nabízíte tipy na zajímavé výlety. Změnilo se zaměření vašich videí oproti tomu, co jste natáčela ještě s vaší sestrou?

Určitě ano. Můj život, který právě žiju, se vždycky promítal a promítá do natáčení. Začínala jsem ve dvanácti, třinácti letech. Tehdy jsem se sestrou hodně řešila odpadky, plýtvání jídlem, úspory vody. Takové základní kroky udržitelnosti jednotlivce.

• Lukáš Hejlík z Gastromapy: Udržitelnost by měla být součástí sociální a emoční inteligence

Poté, co jsem začala ekologii studovat, otevřel se mi nový pohled na přírodu. Začala jsem cítit potřebu točit právě o ochraně mokřadů, živočišných a rostlinných druhů, chráněných území, ale právě i o turismu, protože miluju cestování, hory, objevování nových míst. Současně se ale stále snažím upozorňovat i na udržitelné chování jednotlivce, ale spíše to dnes beru jako základ, na kterém můžu dál stavět.

Co na vaše natáčení říkají vaši spolužáci? Máte mezi nimi své fanoušky nebo se vám smějí, dívají se na vás skrz prsty?

Na základní škole to bylo těžší, měla jsem pocit, že se mi smějí. Na střední jsme měli všichni podobné zájmy, takže mé natáčení, můj přístup k životnímu prostředí nikomu nepřipadal divný. Jeden spolužák se mnou dokonce připravil několik videí. Občas za mnou přišly i spolužačky a nabízely mi, jestli o nějakém tématu nechci natočit.

A teď na univerzitě?

Hned na začátku ke mně přišla jedna spolužačka a řekla mi, že mě zná z Instagramu. To bylo opravdu zvláštní, nezvyklé, chtěla jsem se představit jako normální člověk a nikoli jako youtuberka.

Ale nakonec jsem zjistila, že jsme ve třídě na stejné vlně. Spolužačky se těší na má nová videa, také přicházejí s nápady na další díly. A já jim zase vykládám, jak natáčím, jak to přesně dělám. Určitě na mě tedy nekoukají skrz prsty.

A co reakce sledujících? Jsou pozitivní, negativní, neutrální? Co převažuje?

Zdá se mi, že u kontroverznějších videí je v komentářích více těch negativních. Ale když se podívám, kolik mám pozitivních lajků, vždycky převažují. Možná to je tím, že lidé, kterým se video líbí, prostě jen nenapíšou komentář. Někteří mi ale posílají soukromé zprávy, které jsou pozitivní.

Takže ve výsledku je to možná vyvážené, ale já si z hejtů stejně nic nedělám. Spíše mě někdy nakopnou, pomohou v další tvorbě. V poslední době se to navíc trochu obrací a přibývá i pozitivních komentářů, což je velmi příjemné.

• Rozhovor: Vodu na splachování někdy musím vysekávat z ledu, říká herec Petr Vacek

Politickým tématům, tedy třeba jak politici ovlivňují ochranu životního prostředí, se vyhýbáte záměrně, nebo jste k tomu ještě nedozrála?

Není to vyloženě záměr, jde spíše o to, že politice příliš nerozumím a nemám ani moc čas se jí zabývat. Volit ale chodím a na budoucnosti planety mi samozřejmě záleží, ale politika prostě není mé téma. Ostatně na instagramové i youtube scéně je dost lidí, kteří tomu rozumějí více než já.

Ale názor na globální oteplování a ochranu přírody nepochybně máte, že?

To každopádně mám. My lidé věci strašně rádi škatulkujeme, ale v přírodě nic takového nefunguje. Tam je všechno propojené. A když ovlivníme naším rozhodnutím jednu věc, promítne se to dál.

Strach o přírodu umí pohltit

Máte obavu z budoucnosti? Z toho, v jakém stavu bude Země za dvacet, třicet let?

Zažívala jsem období, kdy jsem měla větší strach než teď a kdy jsem se jím nechávala téměř pohltit. Momentálně se snažím více soustředit na přítomnost a nejbližší budoucnost, příliš nepřemýšlím dlouho dopředu. Spíše dělám všechno pro to, aby budoucnost byla co nejkrásnější.

Ovlivňuji svou přítomnost, čímž ovlivňuji i svou budoucnost. Jistá dávka obav ve mně samozřejmě stále zůstává, ale snažím se ji tolik neřešit. Když se budu trápit, když budu nešťastná, dokážu vytvořit mnohem méně dobrého, než když budu spokojená a dívat se na svět pozitivně.

Zvažujete, kudy se dál vydáte se svými příspěvky na sociálních sítích, nebo to spíše necháváte volně plynout?

Nemám nějaký striktní plán, spíše základní pilíře, které bych chtěla promítat do své tvorby a kterých se držím. Každopádně platí, že bych ráda všechno směřovala k objevování přírody.

Jaké pilíře máte na mysli?

Je to například turistika, do které se dá promítnout mnoho udržitelného. Pak je to poznávání rostlin. A udržitelné kroky jednotlivce. Nesmím zapomenout ani na jídlo, protože ráda vařím a ráda jím. Do jídla se dá také promítnout udržitelnost. Vlastně do každodenní činnosti, která mě baví a naplňuje.

Vy sama se stále snažíte žít udržitelně, aby vaše ekologická stopa byla co nejmenší?

Ano, všechno, o čem mluvím ve svých videích, také sama dělám. Stalo se to běžnou součástí mého života. Ráda bych inspirovala ostatní. Například jsem vegetarián, ale z velké části jím vegansky, podporuji lokální značky, nakupuji v sekáčích, preferuji hromadnou dopravu. Stále ale objevuji další prvky udržitelnosti a nové hranice.

Opakovaně mluvíte o turistice, co říkáte na problém s přelidňováním vybraných turistických cílů? Typickým příkladem jsou Benátky, ale i v centru Prahy už bývá hlava na hlavě.

Můj výběr výletů určitě nesměřuje do měst, ale do přírody. V Benátkách jsem nikdy nebyla a Prahu nemám ráda právě proto, že je přelidněná. A i v přírodě si vybírám místa, kam nechodí moc lidí, nechci podporovat turisticky přeplněné oblasti.

Takže třeba na Sněžku, která také bývá obsypána výletníky, nechodíte?

Na Sněžce jsem byla, ale chodím tam pouze v období, kdy tam moc lidí není. Vyrážím tam maximálně jednou za rok. Naposledy jsem tam byla na konci listopadu, dohromady nás bylo na vrcholku pět, víc lidí jsem nenapočítala. Nebylo zrovna příznivé počasí, ale o to více to bylo dobrodružné.

Foto: archiv Elišky Víravové