Orlen v Litvínově postaví vodíkový hub, další zvažuje v Kralupech nad Vltavou

Skupina Orlen Unipetrol se připravuje na nízkouhlíkovou budoucnost. Aktuálně plánuje velké investice do výroby vodíku, elektřiny z obnovitelných zdrojů, elektrifikaci dopravy nebo do nových metod recyklace plastů. V Česku chce v rámci snížení uhlíkové stopy například nastartovat a dál rozvíjet oblast chemické recyklace. „Česká republika by se měla opravdu snažit, protože nám v OZE poměrně významně ujíždí vlak. Veřejná správa, český stát a samozřejmě i soukromé subjekty by měly hledat cestu, jak v příštích letech opravdu intenzivně posunout situaci dopředu, jinak si koledujeme o velký problém,“ tvrdí v rozhovoru pro Obnovitelně.cz Martin Růžička, který má ve skupině Orlen Unipetrol na starosti oblast dekarbonizace. I proto se skupina snaží v rámci Aliance pro bezemisní budoucnost snižování emisí v Česku akcelerovat.

Martin Růžička pracuje ve společnosti Orlen Unipetrol už 17 let na různých pozicích v oblasti vývoje a optimalizace. V současné době se zaměřuje na energetickou účinnost a udržitelné projekty včetně vodíkových technologií a recyklace plastového odpadu. V roce 2007 absolvoval studium na Ústavu fyzikální chemie VŠCHT Praha.

V rámci snah o snížení uhlíkové stopy a dekarbonizaci chcete do roku 2030 snížit emise o 25 procent a do roku 2050 být uhlíkově neutrální. Plánujete přitom investovat minimálně 30 miliard korun. Do jakých oblastí tyto prostředky primárně půjdou?

Snažíme se postupovat v časových horizontech. V současné chvíli se zaměřujeme na cíle roku 2030, jak je popisuje i naše strategie. Úplná uhlíková neutralita není možná bez velkých strukturálních změn v českém průmyslu a obecně ve fungování průmyslu světového. Z hlediska cílů pro rok 2030 chceme maximalizovat energetickou účinnost. Touto oblastí se ale intenzivně zabýváme nejméně posledních 15 let. Nečekáme proto, že najdeme další extrémní úspory, maximálně tak sedm až deset procent.

Přechodem z uhlí na zemní plyn a následnou implementací vodíku a biometanu jsme schopni razantně snížit emise litvínovského areálu. Spalování uhlí tvoří v současné chvíli více než 25 procent emisí a uhlíková stopa plynových zdrojů je výrazně nižší. Chceme investovat do obnovitelných zdrojů, abychom byli schopni snižovat emise. Další oblastí je cirkulární ekonomika. Mechanická recyklace je už běžnou technologií, nově se intenzivně zabýváme chemickou recyklací, do níž plánujeme výrazně investovat. V rámci směrnice RED III budeme plnit cíle i v dopravě, jak pomocí biopaliv, včetně pokročilých, ale i použitím obnovitelné elektřiny pro bateriovou elektromobilitu a případně výrobou obnovitelného vodíku. Tímto chceme dekarbonizovat dopravu.

Jaké projekty plánujete konkrétně například pro rafinérie, petrochemii, energetiku?

Podle legislativy a cílů musíme jedno procento energie v dopravě uplatnit pomocí biopaliv nebiologického původu, v našem případě především vodíku. Pro výrobu budeme využívat energii ze slunce a větru a pomocí elektrolyzérů vyrobíme vodík, který využijeme přímo v mobilitě nebo pro výrobu kapalných paliv. Jde o projekty v řádech jednotek miliard korun. Součástí je tedy zintenzivnění investic do obnovitelných zdrojů.

• Tip: Nejmodernější elektrárna v Česku je v provozu. Energy nest ukazuje, jak si poradíme bez uhlí

Pokud tomu bude veřejná správa nakloněna, chceme budovat další obnovitelné zdroje elektřiny pro dekarbonizaci našeho průmyslu. V energetice bude velkou investicí plynofikace naší elektrárny, která je v současné době uhelná. Přemýšlíme o novém kombinovaném cyklu spalujícím zemní plyn s potenciálem přimíchávat vodík a biometan. Je to investice v řádu desítek miliard korun. V petrochemii půjde o investici do jednotky na chemickou recyklaci odpadních plastů. Máme v plánu nastartovat a dál rozvíjet oblast chemické recyklace v Česku. I zde půjde o jednotky miliard korun.

Můžete rozvést tyto plány na rozvoj chemické recyklace v Česku?

Doufáme, že oblast chemické recyklace nebude rozvíjena jen námi, ale půjde o trend, kdy budou v Česku postupně vznikat speciální jednotky na zpracování odpadních plastů. V rámci České republiky jsme totiž jediní, kdo je schopen chemickou recyklací vyrobený materiál z odpadních plastů efektivně převést zpátky do plastů. Do roku 2030 bychom rádi měli 50 až 70 tisíc tun vlastních materiálů vyrobených z odpadních plastů.

40 tisíc tun už nyní získáváme z mechanické recyklace, jejíž kapacitu budeme nadále zvyšovat až na 50 tisíc tun. 20 tisíc tun bude vyráběno jednotkou, kterou nyní projektově připravujeme. Celkové ambice jsou až 200 tisíc tun recyklovaného materiálu v roce 2030. Další zdroje budeme hledat na středoevropském trhu, přičemž materiál z chemické recyklace budeme zpracovávat na etylenové jednotce v Litvínově. Dovážet kapalnou surovinu ze zpracování plastů je efektivnější než po republice dopravovat jen odpadní plasty. Jsme závislí na tom, jak se bude vyvíjet legislativa a podpora pro projekty, ale jdeme tomu naproti vlastními projekty.

Vidíte v recyklaci plastů dobrou obchodní příležitost? Zatím infrastruktura v této oblasti příliš není.

Česká republika se honosí tím, že máme vysoké procento recyklovaného plastu. To je jen zdánlivé číslo, protože 70 procent odpadu ze žlutých popelnic stále končí na skládkách. Vidíme příležitost v dalším třídění odpadních plastů, případně třeba i vytřídění komunálního odpadu o plasty, které jsou v něm obsažené.

• Přečtěte si: Předčasný konec doby uhelné. ČEZ plánuje uzavřít důl Bílina do šesti let

Je pravda, že současné zálohové aktivity na plasty, hlavně na PET, mohou demotivovat některé subjekty dále třídit odpad. PET je nejcennější část odpadu, a když z něj zmizí, některé firmy ztratí motivaci k třídění. Určitě v třídění vidíme příležitost a snažíme se vysvětlovat, že i další plasty vedle PETu, jako je polyetylen či polypropylen, je efektivní dále recyklovat. Správné dotřídění a zvýšení kvality plastového odpadu totiž zvyšuje jeho hodnotu. Obce pak jsou schopné v odpadu nalézt hodnotu a snížit náklady na celkovou likvidaci odpadu. Snažíme se proto hledat další subjekty, které vidí budoucnost v dalším třídění odpadu.

Zmiňoval jste modernizaci litvínovského areálu. Do roku 2030 chcete nahradit spalování uhlí tvořícího až 1,3 milionu tun emisí CO2 zemním plynem. Odkud budete zemní plyn brát?

Uhelný zdroj tvoří asi 25 procent našich emisí, proto náhrada zemním plynem je významným úkolem. Jsme závislí na standardních distributorech a zdrojích, odebíráme jej ze standardních distribučních zdrojů v Česku a ze standardních lokalit aktuálně dostupných v Evropě. Není to oblast, kde bychom byli sami natolik aktivní na rozdíl třeba od testování nových rop jako náhrady ruské ropy.

Jaké plánujete další investice do obnovitelných zdrojů?

Do roku 2030 postavíme blízko Záluží fotovoltaiku na 55 MWp, která bude napojená na elektrolyzér pro výrobu obnovitelného vodíku. Hledáme přitom další příležitosti v OZE. Vodík je zatížený relativně unikátní a extrémně náročnou legislativou, budeme proto cílit i na větrné zdroje tak, abychom byli schopni vytížit elektrolyzér v době, kdy nesvítí slunce. Offsety nejsou oblast, kterou se v současné době zabýváme, protože není řešením pro výrobu vodíku.

V rámci mateřské firmy se pracuje na programu Hydrogen Eagle, mezinárodní síti vodíkových a distribučních terminálů. Kolik už je stanic v ČR?

Využití udržitelného vodíku máme v rámci směrnice o obnovitelných zdrojích energie jako povinný cíl. Jeden výrobní hub bude v Litvínově, ten už je v inženýrské fázi a připravujeme výběrové řízení na dodavatele technologie. Další plány musíme přehodnocovat kvůli vývoji vodíkové mobility v Česku. Vodík je totiž na druhé koleji a směřování a podpora jde jinými směry. Pro druhý hub analyzujeme umístění v Kralupech nad Vltavou, abychom jej v případě méně intenzivního vývoje vodíkové mobility uplatnili v našich rafinérských procesech.

U vodíkových stanic je to podobné, plány vycházely z přirozeného růstu vodíkové mobility. Vodíkové stanice provozujeme dvě: v Litvínově-Záluží a v Praze na Barrandově. Jejich využití je ovšem v řádu procent, prodávají se jen desítky kilo vodíku měsíčně. Vodíkové stanice stále výrazně dotujeme, což ztěžuje schvalování dalších projektů. Máme přidělené dotace na tři další – v Praze Dolních Počernicích, v Brně a v Ostravě. Uvažujeme i o Plzni a dalším místě tak, abychom zajistili v Česku elementární infrastrukturu pro vodíkovou mobilitu. V současné chvíli ale investiční podpora prostě není dostatečná. Analyzujeme možnosti s tím, jak se technologie kolem vodíku vyvíjejí.

Jaké má Orlen plány v oblasti využívání biopaliv, včetně těch pokročilých ze zpracování odpadní biomasy či kuchyňského oleje?

To je ze všech nejkomplikovanější oblast, protože biopaliva jsou oblast, která je závislá na tom, jaký bude prodej kapalných paliv, což se obtížně predikuje na rozdíl od výroby plastů, kde obsah recyklovaného materiálu poroste a množství použitých plastů pravděpodobně klesat nebude. Schopnost firem investovat tedy ovlivňuje tlak na redukci spalovacích motorů a tím kapalných paliv. Ale už to není tak intenzivní téma.

• Tip: Horní Jiřetín ukazuje energetiku bez uhlí. Chceme více fotovoltaiky i bioplyn, říká starosta Buřt

Polský Orlen je před spuštěním velké jednotky HVO do provozu (Hydrotreated Vegetable Oil, což je obnovitelná alternativa k motorové naftě z tuků a olejů). Uhlíková stopa těchto paliv je významně nižší. V Česku výstavbu podobné jednotky neplánujeme z důvodu dostupnosti surovin a potenciální možnosti částečně zásobovat i český trh. V současné chvíli sledujeme možnosti, jak vyrábět například syntetická letecká paliva. Chceme mít dostatek biopaliv, abychom byli schopni plnit bio povinnost a zásobovat český trh palivy se správnou emisní stopou. Přestože jsme původně v HVO budoucnost neviděli, poptávka hlavně od zahraničních zákazníků nás vede k tomu, abychom byli schopni na našich čerpacích stanicích dodávat 100% HVO jako alternativní obnovitelné palivo k motorové naftě.

Je z pohledu instalovaných OZE a dalších projektů Česká republika pozadu?

Netajíme se tím, že by se Česká republika měla opravdu více snažit, protože nám poměrně významně ujíždí vlak a je to jedno z největších rizik pro konkurenceschopnost české ekonomiky. Pokud se situace nezmění, budeme v rámci OZE nekonkurenceschopní, jak co se ceny, tak dostupnosti týká, a může to mít velmi negativní dopad na českou ekonomiku a průmysl. Veřejná správa, český stát a samozřejmě i soukromé subjekty by měly hledat cestu, jak v příštích letech opravdu intenzivně posunout situaci dopředu, jinak si koledujeme o velký problém.

Úvodní foto: Pavel Baroch