Elektrárna chránící nutrie i hráz z ručně osekaných kvádrů. Navštivte skryté poklady české vodní energetiky

Blížím se k vodní elektrárně Sedlice a přejíždím autem stejnojmennou vodní nádrž, která ohromí svou velikostí i krásou. Je zhruba sto let stará, takže oproti moderním stavbám vynikne především gigantickými kamennými oblouky. Každý balvan, který hráz tvoří, byl opracován ručně a individuálně tak, aby přesně zapadl do stěny a udržoval hráz zadržující objem vody 2,32 milionů kubíků pevnou.

Krátce zastavím a seběhnu se podívat i pod nádrž. Zespodu je ještě pozoruhodnější než z vrchu. Délka hráze je 118 metrů a výška kamenné stěny nad malebným údolím přesahuje 22 metrů. Celkem ji tvoří deset přelivových polí a dva kaskádovité sloupce po stranách.

V minulosti jsem ji viděla během povodní přetékat a vodopády hučící po kamenné hrázi jsou něco nezapomenutelného. Letošní jaro je ale suché a řeku Želivku, která zpoza hráze vytéká, by si leckdo spletl s malým nevýznamným potůčkem.

Zajímavější technickou částí díla je ale štola, která z nádrže pokračuje pod kopcem dál a míří až do hydroelektrárny Sedlice. Tunel je dlouhý 856 metrů, ústí v protějším údolí meandrující řeky a vytváří elektrárně spád 36 metrů. Po chvíli kochání proto pokračuji několik kilometrů dál do údolí, ve kterém se schovává stará prvorepubliková budova.

Když zavítám až k elektrárně, překvapí mě dav lidí u brány. Mnoho návštěvníků si na letošní Světový den vody našlo čas, aby elektrárnu navštívilo a dozvědělo se něco o historii i technologii. Uvnitř budovy nás přivítá postarší muž, který překypuje elánem a nadšením. Je to prý nejdéle pracující zaměstnanec v areálu. „Elektrárna stojí přes sto let a já v ní pracuju už 56 let, většinu věcí tady jsem zažil,“ směje se pan Petr David.

• Tip: Zapomeňte na ropovod, energie má téct chytře a rychle jako data po internetu

Provádí nás elektrárnou, ve které jsou tři horizontální Francisovy turbíny o různých výkonech. Do provozu bývají uváděny podle množství vody. Nejmenší turbína disponuje hltností 1,25 kubíku za vteřinu a výkonem 300 kilowattů, střední hltností 2,5 kubíků za vteřinu a výkonem 600 kilowattů a největší hltností 5 kubíků za vteřinu a výkonem 1200 kilowattů. Celkový instalovaný výkon hydroelektrárny je 2,159 megawattu. Průměrná roční výroba elektrárny je 6,8 gigawatthodin.

Všechny turbíny jsou původní a historické, během posledních sto let docházelo pouze k průběžným opravám ložisek a dalších drobnějších částí. Ke generální opravě generátoru došlo za celou historii technické stavby pouze jednou, a to v roce 2013.

Dříve elektrárna fungovala především ve špičkových hodinách, dnes už ale jede pouze v režimu stabilního zdroje. „Poslední léta jedeme podle vody z přítoku, ale zato nepřetržitě. Vždy vyrábíme alespoň něco,“ popisuje Petr David. V době svého vzniku se jednalo o první špičkovou vodní elektrárnu a současně druhou nejvýkonnější vodní elektrárnu v Československu.

Dnes voda obvykle roztáčí provoz malé turbíny s nápisem Emilka, případně střední turbíny s názvem Jirka. Velkou turbínu s příhodným jménem Silák Anka spouští elektrárna jen výjimečně, obvykle v případech povodní. Všechny tři současně pracují skutečně málokdy, ačkoliv dříve běžely i čtrnáct dní v kuse, například, když na jaře tál sníh a vody bylo dostatek.

Jedna z prvních

Pan David mě vede z hučící strojovny do zázemí. Na stěně má řadu historických fotografií, které dokládají výstavbu nádrže i elektrárny. Je těžké uvěřit, že tak technologicky náročnou stavbu dělníci úspěšně dokončili pouze pomocí tehdejších technologií. Zajímavostí také je, že se na sestrojení elektrárny podílely firmy Františka Křižíka a Emila Kolbena nebo Škoda.

K výstavbě elektrárny došlo během elektrifikace první republiky, jednalo se o státní zakázku. Stavba elektrárny započala v roce 1921 souběžně s výstavbou přehradní hráze. O pár let později bylo dílo dokončeno a objekt tak patří mezi nejstarší vodní elektrárny v České republice, pokud nebudeme počítat přebudované vodní mlýny. Je navíc stále funkční, s minimálními přestávkami funguje skutečně už sto let.

Dle dnešních měřítek se jedná o malou vodní elektrárnu, na tehdejší poměry ale patřila k největším vodním dílům v Československu. Poskytovala elektřinu i během Druhé světové války a bez větších změn přečkala také komunismus.

V roce 1996 došlo k neúspěšné privatizaci, o elektrárnu se ucházely pochybné firmy, které chtěly pouze zisk. Následoval druhý pokus o odkup a tentokrát se o historické dílo ucházel podnikatel Bedřich Čížek. Ten uchoval elektrárnu ve své péči, opravuje ji, zachází s ní jako s památkovým objektem a ctí původní vizuál díla. „Prvních deset let se mu splácela a jen co začala být zisková, vzal všechny vydělané peníze, vložil je zpátky a vše opravil,“ chválí svého zaměstnavatele David.

Celé údolí řeky Želivky je v dnešní době osazeno hned několika přehradami a celkem sedmi elektrárnami. Jen pár kilometrů za hydroelektrárnou se nachází také spodní vyrovnávací nádrž Vřesník, menší kamenná sestra velké sedlické přehrady. „Pod námi stávaly dříve v údolí ještě mlýny, které pro svůj provoz potřebovaly vodu. A když elektrárna zrovna stála, tak bylo potřeba, aby měly odkud brát vodu pro svůj provoz,“ dodává.

V roce 1975 byla o dalších pár kilometrů dále postavena vodní nádrž Švihov, která zásobuje Prahu a Středočeský kraj pitnou vodou, a která se mimochodem může pyšnit 52 kilometrů dlouhým tunelem, který vodu přivádí do hlavního města. Jedná se o jeden z nejdelších vodních tunelů na světě. Na Švihov už ale můj výlet nepokračuje, přesouvám se trochu severněji, k malé vodní domácí elektrárně Květinov.

Mlýnské kolo pro radost

Když přijíždím ke trikolórou ozdobené bráně, majitel vodní elektrárny a celého stavení Radko Ulrych už na mě mává. Hned po pozdravu mě zavádí ke své hlavní pýše: malému domečku s turbínou a především k velikému mlýnskému kolu. To se převaluje dokola a vyrábí energii ze zbytků vody, která by turbínu ještě neroztočila a elektrárnou by jen bez užitku protekla.

Mlýnské kolo má teprve od roku 2016, elektrárna letos ale oslavila 41 let provozu. Nejprve se jdeme podívat na Francisovou turbínu. Tísníme se v malém domečku a pan Ulrych aspoň na chvíli startuje provoz elektrárny. Aktuálně není v rybníčku naakumulováno dostatek vody, aby elektrárna běžela sama od sebe.

Situace trochu připomíná scénu z filmu Na samotě u lesa. Zatímco se turbína pomalu rozjíždí, pan Ulrych navzdory hluku strojů vypráví, jak se k elektrárně vůbec dostal a popisuje různé technické zajímavosti. Nejvíce jí prospívá výkon na 80 procent, proto ji majitel provozuje takzvaně špičkově, když nastřádá více vody, místo průběžného provozu na nižší výkon. „Pouštět jí naplno stejně není efektivní,“ dodává a popisuje jednotlivé části domečku. Vše si sestrojil sám, některé části mu svařil kamarád.

Elektrárna disponuje výkonem sedmi kilowattů a nad sebou má vybudovaný zmiňovaný malý rybník, ze kterého může čerpat vodu. Část elektřiny kryje spotřebu přilehlého stavení, zbytek putuje do sítě. Mlýnské kolo pak spotřebovává zbylou vodu a vyrábí elektřinu s maximálním výkonem čtyři kilowatty. Ročně vyrobí obě elektrárny dohromady přibližně 30 megawatthodin, což je dost elektřiny pro napájení až deseti průměrných rodinných domů.

Vodu čerpá z Úsobského potoka, který více vody na zvýšení výkonu neposkytne. Je navíc potřeba ponechávat alespoň minimální zůstatkový průtok v původním korytě. Vody přitom meziročně ubývá. Zatím sice nepatrně, ale přesto je to na malé elektrárně znát. Poslední zimy byly slabé a v kraji téměř nesněžilo.

Vycházíme ven a jdeme se podívat na mlýnské kolo. „Počkejte, já vám to pustím naplno, teď jede jen na trochu vody,“ vysvětluje Ulrych a otevírá malé stavidlo nad kolem. Kolo zrychlí a začne neuvěřitelně rachotit, že je hned jasné, proč ho v blízkosti rodinného domu nepouští naplno. Přesto je na něj impozantní pohled.

Mezitím na rybníku začínají kroužit nutrie a zvědavě si nás prohlížejí. „Kvůli nim tady ta elektrárna vlastně stojí, potřeboval jsem ochránit tyhle holky moje,“ dodává láskyplně Ulrych a kontroluje, kolik ze zvířat si nás přišlo prohlédnout. Lokalitu si vyhlédl kvůli rybníku, vybudovat elektrárnu předtím neplánoval.

„Původně jsme měli dům o trochu dál, u něj jsme měli také rybník, ale někdo do něj pouštěl splašky,“ popisuje. Rozhodl se proto najít nutriím nový domov a všiml si zarostlého rybníku o kus dál. Když si pak všiml i dobrého spádu a potoka, napadlo ho využít areál bývalé sklářské brusírny pro vznik malé vodní elektrárny.

Obnovil stavení, náhon a odtokový kanál, vybudoval elektrárnu i s mlýnským kolem, které má, jak přiznává, spíše pro radost. Elektrárna Radka Ulrycha není nijak velká a její výkon sám o sobě energetickou budoucnost Česka nezmění. Přesto ukazuje, že i malý, technicky promyšlený projekt může mít smysl – ať už jde o soběstačnost, lepší využití přírodních zdrojů nebo prostě péči o krajinu.

Úvodní foto: KČ