Mluvit o udržitelnosti a pak letět na Bali? Nesmysl, radši chodím po Česku, říká autor stezek Via Czechia
Češi jsou hodně univerzální a aktivní, rádi vyhledávají adrenalinové atrakce a nestačí jim zemi poznávat pouze z pohodlí hotelu. I o tom svědčí zkušenosti cestovatelského průvodce Jana Hocka.
Kristýna Čermáková
14. 4. 2025
„Češi jsou aktivní, zvědaví a pořád něco hledají. Ale taky si o sobě rádi myslíme, že jsme nejhorší,“ říká cestovatelský průvodce Jan Hocek. V rozhovoru pro Obnovitelně.cz popisuje, proč má pocit, že slovo udržitelnost už ztratilo význam, jak cestování ovlivnila klimatická změna,i proč by si přál jasnější pravidla pro nocování v přírodě: „Takhle jsou si lidé nejistí – a možná je to záměr, protože pak radši nikam nejdou,“ myslí si Hocek.
Mluví také o tom, co považuje za smysluplnou turistiku. „Máloco je tak šetrné jako pěší chůze spojená s vlakem,“ vysvětluje Hocek, průvodce, publicista a autor dálkových tras Via Czechia, které propojují Česko napříč ve třech liniích – severní, jižní a středové. Trasy jsou koncipované tak, aby vedly mimo hlavní turistická centra, pravidelně procházely přes možnosti ubytování a byly napojené na veřejnou dopravu. Projekt se rozrostl i o síť minimalistických lesních útulen, které mají nabídnout zázemí pro poutníky a turisty, aniž by narušovaly ráz krajiny.
Jací jsou podle vás Češi jako turisté?
To je těžká otázka. Dlouhá léta jsem pracoval jako průvodce na zájezdech po celém světě, takže jsem měl možnost pozorovat chování lidí různých národností. Češi jsou hodně univerzální a aktivní. Vždycky jsem měl pocit, že když někdo na zájezdu hledal, co by se ještě dalo dělat, aby čas neproflákal, tak to byli Češi.
V 90. letech, když se otevřely hranice, byli Češi v zahraničí hlavně vděční. Stačilo se někam dostat a už si dovedli sami prozkoumat lokalitu. Vrhali se do pěších túr, byli zvídaví a snažili se do poslední minuty využít čas.
Byli tedy spíš v dobrém slova smyslu „neposední“?
Přesně tak. Samozřejmě to má i svoje stinné stránky. Občas jsem byl svědkem toho, že český turista udělal něco, co věděl, že se nemá. Ale myslím, že už se to mění. Ta divoká doba devadesátek se dostala do normálnějších kolejí. Český turista se dnes nijak výrazně nevymyká.
Pořád ale platí jedna věc – když jedete třeba na Antarktidu, většina plaveb je vyhlídkových a spíš pohodových. A pro českého turistu je vždycky dobré přidat nějakou aktivitu – mořský kajak nebo výstup na sněžnicích. To jim dává smysl. Potřebují se hýbat, zkoumat, objevovat.
Jak Češi vnímají přírodu? Chodí do ní s úctou, nebo ji berou jako zábavní prostor?
To se těžko generalizuje. Když řekneme „turista“, mluvíme jen o určitém typu lidí. Mnoho lidí, kteří chodí do přírody a mají k ní hluboký vztah, by se skoro urazilo, kdybyste jim řekla, že jsou turisté. Máme trampy, čundráky, vandráky, poutníky nebo lidi, kteří se záměrně vyhýbají turistickým značkám. Ten mix je opravdu široký a každý má jiný vztah k přírodě, jiné návyky.
Já jsem vyrůstal v trampské osadě. Můj děda postavil jednu z prvních chat na Benešovsku. Odmalička jsme tam trávili půl roku – od května do října. Bez elektřiny, bez vodovodu, se suchou toaletou. Pralo se v řece, chodilo se ke studánce. A když takhle žijete, vnímáte, jak se lidé chovají k přírodě, a začnete si jí vážit.
Je český vztah k přírodě v něčem specifický ve srovnání se zahraničím?
Mám dojem, že to není zásadně jiné. V době covidu jsem připravoval trasy Via Czechia a hodně se pohyboval v příhraničí. Nepořádek byl úplně stejný na české i německé straně Šumavy. Nemyslím si, že by Češi byli horší.
Někdy mám pocit, že si to o sobě spíš rádi říkáme. Když se ve Vysokých Tatrách ztratí Čech, objeví se to u nás ve zprávách a lidé reagují: „No jo, zase Češi.“ Ale to je jen proto, že se to stalo Čechovi – kdyby to byl Maďar, píší o tom v Maďarsku. Nemáme kompletní přehled o tom, co dělají ostatní, jen známe vlastní případy.
Existují přece jen určité národní rozdíly, třeba v dodržování pravidel…
Ano, je pravda, že u Čechů je o něco větší benevolence k pravidlům. Jsou národy, které jsou v tomhle striktnější. Ale nemyslím si, že je to rozdíl, který by vytvářel nějaké zásadní riziko pro přírodu. Problém je spíš v tom, že je dnes v přírodě opravdu hodně lidí. Když se jich hodně sejde na jednom místě, nahromadí se odpadky. Ale to je stav, který se dá změnit – buď ti lidé k přírodě časem získají vztah, nebo je to přestane bavit a přestanou chodit.
Máloco je tak šetrné jako pěší turistika
Změnilo se cestování vlivem klimatické změny?
Myslím si, že ano. Už jen ta větší tepla, která můžeme registrovat. A lidé na ně reagují. Například na Lofotech mělo moře nedávno 21 stupňů Celsia, to je naprosto neuvěřitelné. Lidé se koupali, a to ne otužilci jako dřív, ale i malé děti. A přitom je to za polárním kruhem, místní podobné teploty nepamatují.
Takže trend bude v tom, že lidé začali utíkat z horka pryč. Dříve se jezdilo za teplem do Chorvatska, teď možná budeme jezdit za ochlazením na sever. A také se změní přístup k lyžování. Už jen v Česku je to čím dál tím složitější, protože jsme závislí na umělém sněhu a bez umělého zasněžování už by se nelyžovalo. Komplikuje se i pořádání populárních akcí, jako je například Jizerská padesátka.
U dálkových pochodů často zaznívá pojem „udržitelnost“. Sledujete příklon k udržitelnému cestování?
Upřímně – nesleduju to. Nemám čísla ani data. Navíc mám pocit, že slovo udržitelnost se dnes úplně vyprázdnilo. Znáte pojem greenwashing – hodně lidí se za udržitelnost jen schovává. U stezek Via Czechia se tím nijak neoháníme, ale podle mě to dává smysl.
Máloco je k přírodě tak šetrné jako pěší turistika. A když jsem trasy navrhoval, jednou z podmínek, které jsem si stanovil, bylo, aby se daly pohodlně dělit na úseky napojené na veřejnou dopravu, hlavně vlakovou. Trasy vedou přes železniční uzly, kam se dostanete vlakem.
Co říkáte na to, když se někdo chlubí udržitelným přístupem a pak letí na Bali?
Ať si každý cestuje, jak chce. Všechno má svoji cenu a hodnotu. Ale přesně tohle je ten problém. Můžete psát facebookové posty o tom, jak jste udržitelný, a pak letět na druhý konec světa na týden. To mi nedává smysl.
Já sám čím dál častěji zůstávám v Česku a užívám si naši přírodu. Ale někdy samozřejmě vyrazím i do zahraničí.
Dřív jsem hodně cestoval po světě, dneska si čím dál víc uvědomuju, že mě často nejvíc těší zůstat v Česku a užívat si naši krajinu. Máme tady spoustu krásných míst – nemusím jezdit tisíce kilometrů, abych zažil něco výjimečného.
Existují podle vás příklady skutečně smysluplné udržitelnosti v cestovním ruchu?
Ano. Třeba v Kostarice jsem byl v hotelu postaveném před dvaceti lety, který byl opravdu navržený s citem. Malý, asi patnáct pokojů, vytápěný sluncem. Majitel každý večer obešel hosty, měl nástěnku s kronikou, kde ukazoval, jak hotel vznikal, jak zapojil místní komunitu a kolik lidí zaměstnal. To mi přijde jako skutečně udržitelné podnikání v souladu s přírodou.
Nechme přírodu tak, jak je
V poslední době se často mluví o overturismu. Je to v Česku skutečně problém?
To slovo se hodně používá, ale reálně se týká jen několika míst – typicky Sněžky, Adršpašských skal nebo Pradědu. Většinou jde o letní víkendy spojené se svátky. Jinak už dávno spousta lidí chodí mimo hlavní turistické lokality.
V Agentuře ochrany přírody a krajiny vznikla třeba aplikace, která má odvádět pozornost od „top“ míst a ukazovat méně známé lokality. Ale já si nemyslím, že to má valný dopad. Lidi si stejně najdou to, co je zajímá. Ta nejzajímavější místa se prodávají sama – Krkonoše, Šumava, Jeseníky.
Je podle vás problém i to, jakým způsobem se některá místa pro turismus upravují?
Určitě. Typický případ je třeba vrchol Závist v Dolních Břežanech. Jde o jedno z historicky nejvýznamnějších keltských osídlení v Evropě. Nejprve se postavila rozhledna a ve druhé fázi projektu měli v lese vybetonovat obrazce natřené epoxidovými barvami, které mají „zpřítomnit“ keltské dědictví.
Po protestech beton vyměnili v plánech za čedičové bloky ze severních Čech a tvrdí, že to má podpořit národní hrdost. Ale nerozumím tomu – jak podpoříme hrdost navážením kamení a štěrku na kopec?
To je snaha vytvořit turistickou atrakci za každou cenu. Podobně, jako se to stalo v Dolní Moravě, kde vznikl turistický magnet z ničeho. Myslím si, že tohle už je za námi, že bychom s tím měli přestat.
Nechme přírodu pokud možno tak, jak je. Když tam bylo keltské hradiště, stačil by altánek a informační tabule. Není nutné tam vozit materiál náklaďáky přes půl země. Těžko pak můžeme po lidech chtít, aby se chovali šetrně, když stát ukazuje pravý opak.
Vy jste autorem dálkových stezek Via Czechia. Co bylo hlavní motivací je vytvořit?
V té době nebyla žádná dálková síť napříč Českem. A protože mám rád pohyb v přírodě, ať už v jakékoliv formě, chtěl jsem vytvořit koncept, který spojí zdravý pohyb a poznávání vlastní země.
Chtěl jsem vytvořit trasy, které propojí celé Česko od severu k jihu a od západu na východ. Od začátku jsem si stanovil, že každých zhruba 20 kilometrů by mělo být možné přespat – buď v penzionu, hotelu, nebo horské chatě. To mě hodně limitovalo při plánování, ale nakonec se to povedlo.
Nechtěl jsem to jen naklikat do mapy a sdílet, chtěl jsem to mít skutečně praktické, aby byla zohledněná doprava i možnosti přespávání. I proto bylo dalším krokem vytvoření sítě útulen na místech, kde chyběly, nebo o ně byl zájem.
Stezky jsem procházel za covidu po pěti až sedmidenních úsecích. Vždy jsem došel někam, odjel domů, zpracoval fotky, vypral věci, odpočinul si a pak se vlakem vrátil zpátky, kde jsem skončil. A podle příspěvků na naší facebookové skupině, kde je skoro 60 tisíc lidí, vím, že spousta lidí to dělá stejně.
Tak pojďme k útulnám. Jak celý nápad vznikl?
Napadlo mě, že by bylo fajn doplnit trasy o přístřešky, kde si lidé mohou odpočinout, najíst se, schovat před deštěm a v nouzi i přespat. Kontaktoval jsem Lesy České republiky a jim se to líbilo.
S architektem jsme si vyjasnili koncept: nechceme, aby se z útulen stávaly víkendové chaty, takže jsou záměrně trochu nepohodlné. Mají dolní část se stolem a lavicí, částečně krytou proti dešti a větru. V patře je půda pro čtyři lidi, kteří tam spí ve vlastním spacáku. A také čtyři okýnka, kterými se můžete ráno dívat kolem sebe do krajiny, třeba jak se pasou srnky.
Momentálně jich máme na trasách Via Czechia celkem 32. Skvělé je, že jsou stejně jako ohromné množství přístřešků registrované i na Mapách.cz.
Kolik stojí vybudování jedné takové útulny?
Lesy ČR mají spočítáno, že jedna útulna vyjde na 200 tisíc korun. Letos projekt bohužel trochu přibrzdí – zejména kvůli financím. Takže kdyby si tenhle rozhovor přečetl nějaký mecenáš a rozhodl se s tím finančně pomoci, bude to moc fajn.
Jakou roli mohou útulny sehrát pro běžné návštěvníky, kteří nejsou zvyklí na nocování venku?
Útulna může být pro spoustu lidí odpichovací bod, záchytné místo. Ne každý je schopný jen tak vyrazit a bivakovat – potřebujete spoustu věcí, musíte vědět, kam jít, jak to funguje. A taky to není úplně jednoduché – třeba kvůli myslivcům, kteří v noci loví, nebo kvůli počasí. Útulna poskytuje určité zázemí a může lidi přivést k pobytu v přírodě. Můžete tam vyrazit s rodinou, s dětmi, a naučit je, jak se v přírodě chovat v relativním bezpečí. To je na tom to důležité.
V Česku doposud podobný projekt nebyl vytvořen, když pominu pár architektonických „exhibic“, jako například v Krkonoších. U těch vím, že si je jezdí lidi obsadit už ve tři hodiny odpoledne, aby mohli fotit západ slunce z útulny a dávat si fotky na Instagram. To ale není záměr našich útulen. Ten je skutečně takový, umožnit lidem, kteří se v přírodě tolik nevyznají, vyzkoušet si přespání bez pocitu strachu.
Šlo by podobně legalizovat i trampské útulny, které se v poslední době řeší?
Nemyslím si. Tramp potřebuje místo, které je schované, kde se necítí jako v turistickém centru. Kde mu nebudou lidi v outdoorovém oblečení s mobilem chodit kolem bivaku. Legalizace by z těch míst udělala něco úplně jiného.
Celá ta debata ale ukazuje na větší problém: že vlastně nikdo přesně neví, co je ještě bivakování a co už stanování a co je nelegální přístřešek. Vy v tom máte jasněji?
Diskutoval jsem to s Agenturou ochrany přírody a krajiny. Chtěl jsem jasnější definici – co je stanování, co je bivakování, kde je ta hranice. Je to podlážka? Je to konstrukce? Je to přístřešek, nebo stan? Slyšel jsem různé výklady. Jeden říká, že když večer postavím stan a ráno ho sbalím, tak to není stanování. Jiný tvrdí, že rozhoduje, jestli má stan konstrukci, nebo ne. V naprosté většině případů platí, že když ochranář vidí, že je místo uklizené, tak vám nic neřekne.
Pohled ochranářů se ale trochu mění a je to možná i pod vlivem dálkové turistiky. Asi před rokem a půl jsem měl schůzku s panem Pešoutem z AOPK, bavili jsme se také o možnosti vytvořit tábořiště nebo bivakovací místa. Měl jsem z hovoru dojem, že s tím úplně nesouzní. No a vidíte – první taková místa letos vzniknou v Českém lese!
Vadí mi ale, že obecně, pokud jde o přespávání v přírodě, tak v tom není jasno. Je to mlžení, záměrné vypouštění mlhy. Myslím si, že kde to není nutné, mělo by to být definované jasně. Takhle jsou si lidé nejistí – a možná je to i záměr, protože když si nejsou jistí, radši nikam nejdou. A to je podle mě škoda.
Úvodní foto: Archiv Jan Hocek