Zemřel Ibra Ibrahimovič, fotograf zbouraných Libkovic a dalších smutných i krásných míst severních Čech

Severočeské Libkovice drží smutné prvenství. Na počátku 90. let se staly poslední severočeskou obcí, která padla kvůli těžbě hnědého uhlí, i když dodnes není zcela jisté, jestli to vůbec bylo potřeba. Jako novinář jsem do obce zavítal několikrát. Poprvé, kdy už z částí domů byly jen ruiny. Setkal jsem se i s posledním starostou Stanislavem Břicháčkem, který jako správný kapitán na potápějící se lodi zůstal v Libkovicích až do posledních chvil.

A naposledy jsem do míst, kde obec stála, zavítal v době, kdy už zde bylo jen bodláčí, přerostlá tráva a náletové dřeviny. Už vůbec nebylo poznat, kde stávala základní škola, kde radnice, obchody, pošta nebo oblíbená pekárna. Osud obce nezvrátila ani blokáda, když lidé začali na sklonku roku 1992 bránit Libkovice vlastními těly.

Dramatické okamžiky na fotkách

Konec obce, dramatické okamžiky i relativně běžný život posledních obyvatel působivě zachytil fotograf Ibra Ibrahimovič. Od té doby, kdykoli jsem se k údělu Libkovic vracel, jsem k přesnému dokreslení situace opakovaně používal Ibrovy snímky – třeba i ten, na němž je zachycen prezident Václav Havel, který přijel blokádu podpořit, byť neměl faktickou pravomoc demoliční práce zastavit.

Teď Ibrovy černobílé snímky zkázy a faktického konce Libkovic získaly ještě hlubší, temnější nádech. Výborný fotograf, jemuž se severní Čechy staly profesním osudem, 7. prosince 2024 zemřel. V pouhých sedmapadesáti letech.

„S hlubokou lítostí a smutkem v duši vám musím oznámit, že 7. 12. 2024 ve večerních hodinách nás po statečném boji se zákeřnou nemocí Ibra navždy opustil. Ibra Ibrahimovič byl skvělý fotograf, ale především otec, syn, bratr a kamarád. Miloval přírodu a život ve všech jeho rozmanitostech. Své poslední chvíle strávil obklopen rodinou a nejbližšími přáteli,“ napsala na Ibrův profil na Facebooku jeho dcera Marie s rodinou.

„Prosím vás, přátelé, zapalte za Ibru svíčku a myslete na jeho duši. Vzpomeňte si na něj s úsměvem na tváři i v srdci. Děkuji vám všem, kteří jste byli součástí Ibrova života a prožili s ním dny plné humoru, smíchu a radosti,“ dodala.

• Rozhovor: Horní Jiřetín ukazuje energetiku bez uhlí. Chceme více fotovoltaiky i bioplyn, říká starosta Buřt

O bourání Libkovic Ibra na svých internetových stránkách napsal: „Na první prosincové ráno roku 1992 nezapomenu. Přijel jsem do Libkovic z Litvínova s dobrovolníky Greenpeace a fotografoval obsazení bagru, který měl ten den zbourat kostel. Akce plánovaná na pár dní přerostla v urputnou dvouletou snahu o záchranu obce systematicky likvidované již od roku 1990 kvůli plánované těžbě uhlí.“

A pokračoval: „Přes soudní spory, vyjednávání s doly i Ministerstvem průmyslu zatarasilo odpoledne 13. října 1993 komando soukromé bezpečnostní agentury vstup do vesnice a dva bagry pobořily do večera 29 domů v hlavní ulici – třetinu z těch, které ještě stály. Za měsíc bylo pobořeno dalších 25 domů a do konce roku 1994 padla téměř celá obec. Stala se tak zatím posledním sídlem, jež bylo v severních Čechách zbouráno kvůli těžbě uhlí, a to přes odpor místních i paradox, že dodnes se tu žádné uhlí netěží.“

Symbol opravdového štěstí

Do historie se Ibra zapsal v roce 2004 jako vítěz prestižní soutěže Czech Press Photo se snímkem sedláka Jana Rajtera, který se postavil nadnárodní firmě. Fotky ale spíše zachycovaly okamžiky každodenního života venkovské rodiny. „Tato fotografie je symbolem opravdového štěstí. Porota byla potěšena, že tentokrát mohla vybrat fotografii, která se vymyká ze záplavy snímků zobrazujících lidské utrpení,“ zdůvodnila svůj výběr vítěze mezinárodní porota soutěže.

Že se mu severočeský region stal životním a fotografickým osudem, dokládá Ibrův dlouholetý projekt Střepy severních Čech. Proměny krajiny, obcí i lidí fotil od roku 1991. „Toto nádherné území od Krušných hor až po České středohoří navždy poznamenalo komunistické drancování bohatých nalezišť hnědého uhlí,“ napsal Ibra na svých stránkách.

V létě na Facebooku oznámil, že se mu podařilo jeho velkolepé dílo dokončit. Posledním snímkem byla socha svatého Václava ve Výškově na Ústecku. „Moje představa byla taková, že dám tuhle fotku na konec své knihy a symbolicky tím toto obrazové období jakéhosi postkomunismu nebo spíše lhostejnosti a apatie uzavřu,“ napsal Ibra.

Vzpomínal, že na samém počátku fotil prostředí okolo elektrárny Počerady, přičemž při svých cestách po severních Čechách často míjel zmiňovanou, polorozpadlou sochu svatého Václava. „Samozřejmě jsem si ji vyfotil, ale nikdy jí nevěnoval nějakou extra pozornost,“ uvedl Ibra, který se netajil tím, že jeho vzorem byl slavný fotograf Josef Koudelka. „Po třech a půl letech jsem se ale dozvěděl, že se jedno okénko kompozičně povedlo – přesně tak, jak jsem chtěl. Mám tedy konečně obrázek na konec knihy.“

Díky fotografiím Ibry Ibrahimoviče máme navždy zdokumentovaná smutná, ale i krásná místa severních Čech, regionu, který se stále nevzpamatoval z toho, že mu byl stanoven osud energetického zdroje republiky – bez ohledu na místní krajinu i obyvatele.

Úvodní foto: Václav Havel na návštěvě bouraných Libkovic, Zdroj: Greenpeace, Ibra Ibrahimovič