Křetínský zřejmě netvoří dostatečné rezervy na obnovu těžbou zničené krajiny, tvrdí studie
Německá pobočka organizace Greenpeace upozorňuje na alarmující stav finančních rezerv, které těžařům nejspíš nebudou stačit na pokrytí nákladů na rekultivace.
Kristýna Čermáková
6. 12. 2024
„Rekultivační závazky LEAG pro lužické hnědouhelné povrchové doly s největší pravděpodobností nebudou stačit na pokrytí skutečných nákladů na sanaci,“ popisuje nejnovější analýza německé organizace Greenpeace alarmující stav a připravenost energetické a průmyslové společnosti LEAG, jejíž podíl vlastní EPH Daniela Křetínského. Na případ v Česku už upozornil například Deník referendum.
Uhelné společnosti jsou ze zákona povinny držet stranou dostatečné obnosy na rekultivace. Analýza Greenpeace ale odhaduje, že náklady na sanace a rekultivace dolů, které postupně končí svůj provoz, mohou atakovat částky kolem pěti až deseti miliard eur. Na to ale společnost uspořené peníze nejspíše nemá.
Rekultivace lužického velkolomu totiž pravděpodobně bude muset zahrnout i obnovu a vyčištění vodních toků a především vyřešit kontaminaci půdy, proto je částka abnormálně vysoká. Letité působení společnosti LEAG se na krajině výrazně podepsalo, místní organizace včetně německé pobočky Greenpeace proto dohlížejí, aby firma po sobě vše takříkajíc uklidila.
Analýza pak především kritizuje nedostatečné záruky a mlčení ze strany těžební společnosti ohledně skutečných finančních rezerv. „Srovnání nákladů se sanací povrchových dolů NDR, na kterou bylo potřeba 13 miliard eur, naznačuje, že odhadovaná částka na vyčištění povrchového dolu LEAG je i tak příliš nízká,“ komentují analytici v závěru.
Dle Greenpeace se LEAG v tomto ohledu nechová příliš transparentně a neodpovídá na otázky, které jí ochranáři kladou. „Existuje reálné nebezpečí, že daňoví poplatníci budou nakonec sami muset pokrýt miliardové mezery a že místní životní prostředí a budoucí rozvoj regionu bude v ohrožení. Současná preventivní opatření a nastavení finančních rezerv se zdají být zcela nedostačující pro řešení rekultivací,“ kritizuje Greenpeace.
70procentní podíl společnosti LEAG odprodal loni EPH Daniela Křetínského své dceřiné společnosti EP Energy Transition. Je to z toho důvodu, aby se holding EPH symbolicky odřízl od uhelných zdrojů. Nová společnost EP Energy Transition se pak bude soustředit především na rozvoj obnovitelných zdrojů, nejspíše právě i v místech bývalých uhelných dolů a elektráren. Zbylý podíl 30 procent vlastní společnost PPF rodiny Kellnerových.
Mlčení za úplatu?
Následky těžby v lomech společnosti LEAG jsou přitom masivní a kontaminace ohrožuje zdroje pitné vody. Místní samosprávy o tom ale mlčí, jak poukázalo investigativní médium Correctiv. Do rukou vyšetřovatelů se totiž dostal dokument, ve kterém se starosta Frankfurtu nad Odrou, další tři blízká města a vodárenská a odpadní společnost zavazují k mlčenlivosti.
Vodohospodářský úřad ani město navíc nebudou moci podávat žaloby na škodlivý vliv povrchových dolů a jejich povodí. Případy toxických látek, které se z oblasti těžby dostávají ve vodě dokonce až do Berlína, se přitom stále množí. Podle Correctivu je 1800 kilometrů čtverečních podzemních vod kontaminováno sírany a nepoužitelných pro zásobování pitnou vodou.
Sanace takto rozsáhlého vodního systému je proto podle studie Greenpeace nevyčíslitelná a nejspíše bude hlavním důvodem, proč společnosti na žádosti o vyjádření či o finanční transparentnost mlčí.
Zkrachovalý důl OKD
Proto panují obavy, zda má LEAG na opravu životního prostředí dostatečné finanční zdroje a strategie. Nebylo by to totiž poprvé, co si těžební společnost nenechala na rekultivaci dostatek peněz a zkrátka a jednoduše nechala poškozenou krajinu ladem.
Důlní společnost OKD, kterou dříve vlastnil miliardář Zdeněk Bakala, totiž „raději“ zkrachovala, než aby utrácela finance na rekultivace. „Firma si nedávala stranou peníze na útlum těžby a rekultivaci, nejspíš tím ale zákon neporušila, využila jen díry, která v něm je. Koupit doly, zadlužit společnost a nechat ji následně zkrachovat tak není nic protizákonného. Přinejmenším z hlediska nákladů na úpravu krajiny,“ komentoval v roce 2016 redaktor Lidových novin Tomáš Plhoň.
Podle Českého báňského úřadu si tehdy nechala OKD na sanace a rekultivace odloženo jen přes půl miliardy korun, to ale nemohlo stačit. Od roku 2018 pak společnost vlastní stát, konkrétně podnik Prisko pod Ministerstvem financí. Jediný český černouhelný důl je stále ještě v provozu, letos v dubnu získal povolení pro pokračování těžby.
Přesto platí, že se jeho části a jednotlivé těžební jámy postupně uzavírají, v tuto chvíli funguje už pouze důl ČSM s lokalitami Sever a Jih. Společnost předpokládá pokračování těžby do konce roku 2025 s možným přesahem do roku 2026 do vytěžení posledních porubů, aby pomohla zabezpečit dodávky uhlí pro výrobu tepla a elektřiny.
Po ukončení těžby bude společnost OKD (tedy stát) provádět technickou likvidaci dolu a připravuje se také na další podnikání v oblasti výroby uhelných směsí a zelené energie. Zda Zdeňkem Bakalou ponechané peníze budou na rekultivace stačit a kolik jich případně budou muset zaplatit daňoví poplatníci, teprve zjistíme.
Touha po „uhelné podpoře“
Zákon ukládá každé těžební společnosti od roku 2004 povinnost odkládat část prostředků na sanaci a rekultivaci svých areálů po konci těžby. Do té doby stačilo finance pouze účetně oddělit, čehož firmy mohly zneužívat. Například do svých finančních rezerv započítaly i hodnotu drahých těžebních strojů. Dnes, v době poklesu globální těžby uhlí, je ale nepravděpodobné, že by někdo odkoupil velkorypadlo za jeho plnou hodnotu.
Některé společnosti již převedly peníze na vázané účty, kde budou skutečně sloužit k revitalizacím. Jiné firmy však mají stále jen účetně oddělenou více než miliardu korun, která ale v hotovosti nikde neleží. Podle Jiřího Koželouha z Hnutí DUHA se proto jedná o nejisté peníze.
Část financí pro obnovu uhelných regionů poskytne i Evropská unie, i když vhodnost některých dotací není vždy jistá. Například společnost Sev.en (která spravuje doly ČSA) miliardáře Pavla Tykače by měla získat 758 milionů korun z fondu Spravedlivé transformace. Koželouh se však ptá: „Je správné využívat peníze na Spravedlivou transformaci tímto způsobem? A nebude část těchto peněz nakonec použita na rekultivace, které mají platit samotné těžební firmy?“ Prostředky z fondu by podle něj neměly nahrazovat vázané povinnosti důlních společností. Panuje ale obava, že tomu tak bude.
Na sanaci a revitalizaci nemají těžební společnosti pevně daný časový rámec. Mohou revitalizovat části lomů průběžně ještě před koncem těžby. Koželouh však nepředpokládá, že by firmy úmyslně odkládaly povinné revitalizace. Revitalizační plány spravuje Český báňský úřad a přizpůsobuje je místním podmínkám.
I z ekonomického hlediska nedává smysl ukončit těžbu a lom takzvaně nechat ležet ladem. Dovnitř se mohou vloupat nezodpovědní turisté, doly se budou postupně samovolně zaplavovat, hrozí sesuvy půdy. I proto musí být areál oplocen a střežen, což společnost stojí nemalé finanční náklady.
Rekultivační jezero stojí miliony korun ročně
Velké množství dolů na českém území ale už koncem těžby prošlo a rekultivace má za sebou. Z většiny z nich jsou mnohdy koupací a rekreační velká jezera, biodiverzitní prvky i prostor pro výstavbu obnovitelných zdrojů. Lokality bývalých uhelných elektráren mají totiž oproti zbytkům Česka tu výhodu, že jsou již zasíťovány a připraveny na velký přenos elektrické energie.
Úspěšným příkladem je například jezero Medard, které se nachází v Sokolovské pánvi a vzniklo zatopením bývalého hnědouhelného lomu Medard-Libík. S rozlohou 493 hektarů je jedním z největších rekultivačních jezer v České republice. Napouštění bylo zahájeno v roce 2010 a dokončeno v roce 2016.
Jezero Most vzniklo na místě bývalého lomu Ležáky u města Most. Disponuje rozlohou 309 hektarů a napuštěno bylo v roce 2012. Od roku 2020 je přístupné veřejnosti a slouží jako rekreační a turistická oblast. Ne vždy se ale rekultivace vydaří podle plánu.
Plánování jezera totiž mírně opomenulo riziko klimatické změny a tak je potřeba ho průběžně dopouštět z povodí Ohře. Kvůli teplému počasí se na velké ploše odpařuje více vody, než kolik jí přirozeně naprší, jezero je totiž jinak uzavřeným ekosystémem. Dopouštění mimochodem stojí a bude stát miliony korun ročně, jen za rok 2016 si dopouštění vyžádalo 7 milionů.
Budoucnost lomu ČSA
Na brzké rekultivace se mohou těšit například obyvatelé Horního Jiřetína, kteří poslední desítky let bojují se stále se přibližujícím lomem ČSA na Mostecku. Těžba uhlí v lomu by měla skončit na přelomu let 2025 a 2026. Plán rekultivace schválený vládou v roce 2023 počítá s ponecháním části území přirozené obnově, vznikem vodní plochy a využitím části oblasti pro energetické účely včetně instalace solárních elektráren.
Část krajiny se nechá přírodě, ale peníze, které tím společnosti Sev.en „ušetří“, nepropadnou, jen budou investovány do dalších nebo dražších rekultivačních postupů. Pro Obnovitelně.cz popsal ideální budoucnost obrovské plochy starosta Horního Jiřetína Vladimír Buřt.
„Nejdůležitější bude najít vyváženou kombinaci pro rekreaci, rekultivaci i ekonomické využití. A to například pomocí fotovoltaických zdrojů, v budoucnu třeba i větrných. Případně pokud se rozjede více aktivita kolem zeleného vodíku, tak by byla navázána přímo na tyhle zdroje. Podle mě je důležité, aby si to území udrželo ekonomickou aktivitu. Může sloužit také třeba k zemědělství, agrovoltaice a podobně,“ vysvětlil další možné postupy, jak s vytěženou plochou zacházet.
„Část území by určitě měla být ponechána přirozené obnově, na tom se shodly snad už všechny strany. Pár obcí je ještě proti tomu, ale příroda nám zatím vždy ukázala obrovskou sílu. Už dnes se v místech, kde se stále ještě v částech šachet těží, lom zelená a za pár let tam bude les. Příroda má neuvěřitelnou schopnost usídlit se kdekoliv a obnovit se sama,“ dodal.
Mezi další již plánované rekultivace a sanace spadají také lomy Tušimice a Vršany, v obou případech by k navrácení do „přirozeného“ stavu krajiny mělo dojít do konce roku 2040.
Úspěšná rekultivace tedy spočívá v kombinaci ekologicky udržitelných metod, jako je zalesňování a budování jezer, inovativních projektů obnovitelných zdrojů a správně nastaveného financování. Zkušenosti ze zahraničí i z českých projektů ukazují, že důsledná obnova těžebních území přináší přínosy nejen přírodě, ale i místním regionům. Jen na ni musí zbýt peníze – a je potřebné, aby posléze putovaly tím správným směrem.
Úvodní foto: Freepik