Za požár v Českém Švýcarsku mohlo špatné hospodaření i klimatická změna. Podobné pohromy nás čekají častěji
Požár může mít na lesní ekosystém pozitivní vliv, České Švýcarsko už je obrostlé zelení. Pokud se z neštěstí poučíme, získáme přirozenější a zdravější lesy.
Kristýna Čermáková
24. 9. 2024
Když se procházíte krajinou, na které před dvěma lety úřadoval rozsáhlý požár, pocity zmaru už dávno nevnímáte. Všude je zeleno, mladé břízy sahají po pás a ohořelá torza smrků jsou jen připomínkou, která zanedlouho zmizí. Národní park České Švýcarsko v roce 2022 postihl rozsáhlý požár, který zdevastoval přibližně tisíc hektarů lesa. Nyní je ale les zpátky. Přirozenější a zdravější.
Oheň, který pohltil především smrkové a borové monokultury, znamenal pro krajinu obrovský zásah do biodiverzity. Přestože na první pohled působil jako katastrofa, otevřel zároveň debatu o tom, jak správně přistupovat k obnově hospodářských lesů i v těch nejchráněnějších lokalitách.
Podle Miroslava Svobody, odborníka na lesnictví a profesora na Fakultě lesnické a dřevařské České zemědělské univerzity, nejsou přírodní požáry vždy čistou pohromou. „Požár má na ekosystémy paradoxně pozitivní dopad, protože rozvolní tmavý les, vznikne světlejší stanoviště a celkově se zvýší biodiverzita,“ vysvětluje Svoboda pro Obnovitelně.cz.
V Českém Švýcarsku oheň ukázal, jak bez problémů strávil hospodářské druhy jehličnatých stromů, a naopak jak listnaté stromy dokázaly přežít i uprostřed spalující výhně. Krajina je nyní mozaikovitě rozdělena na pásy přeživších přirozených lesů a bývalé požářiště hospodářských lesů, které postupně zarůstá zelení. Osamocené listnaté stromy stojí často uprostřed shořelého lesa a není na nich znát prožitá katastrofa. Jsou totiž daleko odolnější než jejich jehličnatí soukmenovci.
„V bezzásahových lokalitách se dnes obnovuje lesní porost s pestrou dřevinnou skladbou. Ale i tam, kde dříve převládaly smrky nebo borovice, se nyní objevují pionýrské dřeviny jako bříza, topol nebo vrba,“ popisuje Svoboda. Pionýrské dřeviny, které na spáleništi rychle vyrůstají, slouží jako první krok v procesu regenerace.
„Půda po požáru je bohatá a vhodná pro růst mladých stromků. Bříza je navíc mnohem odolnější vůči důsledkům klimatické změny, vydrží víc než smrk nebo borovice,“ dodává Svoboda. Ani bříza ale v lese nevydrží věčně, časem ji nahradí dlouhověké dřeviny, jako jsou buky nebo duby.
Řízené vypalování by lesům prospělo
Kromě samotného požáru Českému Švýcarsku v posledních letech uškodila i kůrovcová kalamita. Vysoká náchylnost smrkových monokultur k napadení kůrovcem vedla rozsáhlému odumírání lesů. „Prošli jsme si největší kůrovcovou kalamitou v celé historii českého lesnictví,“ říká Svoboda. Podle něj by požár nikdy nenabyl takových rozměrů, kdyby lesy byly zdravě a přirozeně smíšené a tvořené odolnějšími listnatými druhy.
Odumřelé stromy po kůrovci pak přispěly k rozsahu požáru. Rozsáhlé holiny plné suchého dříví v kombinaci s extrémním suchem vytvořily naprosto ideální podmínky pro vznik ohně. A jak se jednou rozšířil, nedal se téměř zastavit. Přitom by stačilo, kdyby listnaté pásy tvořily přírodní bariéru mezi jehličnatými stromy. Oheň by zůstal na jedné ploše a přirozeně by se uhasil sám pro nedostatek potravy.
Jedním z možných preventivních opatření, které by mohlo pomoci předcházet podobným katastrofám v budoucnosti, je řízené vypalování. Tento kontroverzní postup se používá například v jižní Evropě, kde pravidelně kontrolované požáry snižují množství suché biomasy v lesích. V České republice je však úmyslné vypalování vegetace stále protizákonné.
Jak je již zmíněno výše, požáry mají na krajinu příznivý vliv, jsou její přirozenou součástí, i bez lidského působení občas bouřka nějaký oheň způsobí. „Naši předci vypalovali krajinu, aby podpořili růst bylinné vegetace, což mělo pozitivní dopad na biodiverzitu,“ vysvětluje Svoboda. Nicméně varuje, že vypalování je extrémně nebezpečná technika, která vyžaduje vysokou úroveň znalostí a zkušeností.
„Zakládání požárů je v některých zemích formou regulace, díky které se snižuje riziko neřízeného požáru,“ komentuje Svoboda. „Třeba ve Švédsku se na lesnických fakultách učí, jak správně zapalovat lesy, u nás to však nepřichází v úvahu, tak daleko zatím nejsme,“ dodává. Podle něj by se však i u nás v budoucnu mohlo zvažovat zavedení vypalování jako součást lesního managementu.
Nejmladší prales? Asi spíše ne
Lesy v Českém Švýcarsku čeká dlouhá cesta k úplné obnově. Podle Svobody bude nutné nechat přírodu pracovat, zejména v bezzásahových oblastech, kde se regenerace ukazuje jako úspěšná. Na druhou stranu zasaženy byly i hospodářské lesy, které hospodářskými zůstanou. Jejich budoucí správa musí být promyšlenější, než tomu bylo doposud, a měla by brát v potaz jak klimatické změny, tak riziko případných budoucích požárů.
O prales se ale jednat nebude, jak popisují některá média. Bezzásahová plocha je příliš malá a areál Národního parku se musí přizpůsobit i lidské infrastruktuře, velká část z požářišť navíc zůstává a do budoucna zůstane hospodářskými lesy.
Svoboda také varuje, že požáry budou v budoucnosti stále častější. „Žijeme v době, kdy požáry budou vznikat častěji a budou extrémnější než doposud. Stoupá počet tropických dní, kdy teploty neklesají pod 30 stupňů, spolu s nimi stoupá i riziko požárů,“ dodává. Shořelých tisíc hektarů je nic oproti požárům například ve Středomoří. Ve Španělsku by se podobná zpráva možná nedostala ani do médií, tam jsou na to zvyklí.
Pro nás je to ale katastrofa, jaká nemá obdoby. I proto, že je naše krajina hustě osídlená. Ochrana před požáry tak musí zahrnovat zdravější přístup k lesnímu managementu, ale také zavedení takových opatření, která budou chránit lidská sídla.
Úvodní foto: Kristýna Čermáková