Proč si traviči oblíbili karbofuran? Zabíjí za pár chvilek, stačí jen projít kaluží, varuje psovodka

Spolu s policií jde po stopě i samotnými travičům. V rozhovoru pro Obnovitelně.cz Hlubocká popisuje, jak se takový pátrací pes trénuje, aby našel uhynulé zvíře a sám se přitom neotrávil. Vysvětluje také, proč je právě karbofuran mezi traviči oblíbeným jedem a že jeho množství téměř nelze uhlídat.

Co vlastně přesně obnáší vaše zaměstnání?

Pracuju jako psovod pro Českou společnost ornitologickou a naším cílem je vyhledávat v terénu otrávené návnady a uhynulá zvířata. A takto nasbírané materiály pak předávat policii. Také monitoruji další nelegální činnosti, jako je třeba nepovolené střílení zvěře či chytání do ok a jiných pastí nebo lákání na živou návnadu. Ale drtivá většina mých případů se týká otravy.

Další část mé práce je i spolupráce s policií při vykonávání domovních prohlídek. Mám totiž psy vycvičené i k tomu, aby dokázali najít karbofuran samotný, takže v domech podezřelých pachatelů hledají přímo tu látku.

Jak přesně vypadá postup hledání návnad a uhynulých zvířat?

Buď vyrážíme na preventivní pátrací akci, kdy jedu na dopředu vytipované místo, které chtějí ornitologové zkontrolovat. Bývají to například shromaždiště ptáků, dravci tam lítají lovit a jde o známé místo. Existuje proto pravděpodobnost, že by tam někdo mohl založit návnadu.

Případně vyrazím už na nějaké místo, kde jsme v minulosti otrávenou návnadu našli, a tak to jedu zkontrolovat. Nebo jedu někam na základě oznámení, když někdo něco podezřelého najde. Volají mě, abych zkontrolovala, že je to skutečně otrávená návnada či oběť. Pokud se podezření potvrdí, zavolám policii a mezitím se snažím najít co nejvíce dalších možných stop.

Bez psů bych byla nahraná

Kolik času to tak zabere?

To je hodně různé. Průměrně dvě až čtyři hodiny denně bývám přímo v terénu, ale je to jen průměr. Někdy pracujeme v terénu od půl hodiny do osmi hodin. A nepočítám cesty a přípravu na výjezdy. Jezdím po celé republice, třeba na jižní Moravu mi to trvá jen na cestě kolem tří hodin.

• Tip: Větrné elektrárny nemusí být pro ptactvo problém. Některé druhy se naučily jim vyhýbat

A co vaši psi, co jsou zač?

Bez nich bych byla nahraná. Mám dva psy, jsou to chesapeake bay retrívři. Šestiletý starší pes Victory, kterému říkám Vicky, a tříletá fenka Irbis, která je náhradnice po mém prvním psovi, se kterým jsem začínala. Práce v terénu je tolik, že jeden pes by na ni nestačil.

Můj hlavní pracovní pes je ten starší, Vicky. Mladá fenka se teprve zacvičuje a do terénu se teprve pomalu zapojuje.

Jak je možné to psa naučit?

Pracuji na principu pozitivní motivace, přes odměny a takzvaný klikr. Cvik, který po nich chci, rozkouskuju do malých částí, které pochopí, a následně to spojím do jednoho povelu. Můžete si to přestavit jako takovou hru „hoří hoří přihořívá“. Ten pes to chápe a snaží se postupně dosáhnout toho, co po něm chci, protože za každé „hoří“ dostane odměnu.

A díky tomu pes dobře spolupracuje, protože ho hra baví. Jednak za ní dostane odměny, baví ho přemýšlet a musí si na to přijít sám. Funguje to mnohem lépe, než drilování nebo nucení, protože když pes chce pracovat, pak funguje daleko lépe, než když musí.

Začínám s tréninkem tak, že předmět položím na zem, on se na něj automaticky podívá, a už za to dostane odměnu. Seberu předmět, opět ho položím, pes chvíli čeká, pak se zas podívá a opět dostane odměnu. A pochopí, že za sledování předmětu dostává odměnu. Protože štěkat na povel již umí, postupně tyhle cviky spojím do řetězce.

Když pes najde předmět, podívá se na mne, zaštěká, pak pro mne dojde, vrátí se k předmětu a dovede mě. Vypadá to možná složitě, ale je to běžný tréninkový postup. Důležité je, aby pes věděl, že za to bude vždycky odměna a vyplatí se mu to.

A stejně to pak funguje v praxi i s karbofuranem. Postupně řetězím cviky tak, že mu to spojím s příjemným zážitkem. Nejen s odměnou, ale i s emocí, intonací hlasu, pochvalou, hračkou. Pes je spokojený, má radost. A takto naučíte psa úplně cokoliv.

A jak to při tréninku nezkušeného psa zařídíte, aby se neotrávil?

Pro trénink používám pouze pachové otisky, takže pes nepřijde vůbec do styku s jedem, ale pouze s pro nás neznatelnou koncentrací látky, která je ještě umístěná v plechovce. A postupně plechovku přesouvám do různého prostředí a nechávám psa zvyknout si.

V určité fázi tréninku, když už vím, že se toho nedotkne a jen to správně označí, pak teprve si troufám schovat i reálný jed do terénu.

Vycházím z policejní a hasičské metodiky hledání požáru, kdy psi umí hledají až osm směsí, a i když na požářišti naleznou pouze jednu z nich, přesto ji úspěšně označí. Pachatelé totiž hořlavé látky různě kombinují a pes musí poznat a označit jakoukoliv z nich, ať byl výrobce jakýkoliv.

Aby si to mohl člověk představit, uvedu to na příkladu s kečupem. My cítíme kečup tak, jak je. Ale pes rozlišuje jednotlivé jeho složky, cítí rajčata, sůl, ocet… A právě toho se dá využít.

• Čtěte také: Holubník s výhledem na Klementinum reguluje počty nepopulárního ptactva

Jak dlouho trvá trénink takového psa?

Začíná to už od štěněte v osmi týdnech věku, když si ho dovezu od chovatele domu. Základní výcvik trvá třeba i dva a půl roku než si troufnu jít naostro do neznámého terénu. Musím mu v tu chvíli věřit, že to udělá správně a nemít strach třeba z toho, že jed olízne. Ale pilujeme a zdokonalujeme to celý jeho život, po třech letech určitě ještě není hotovo.

Co následuje potom?

I v dospělosti u vycvičeného psa, když máme po nějaké dlouhé pátrací akci, při které nic nenajdeme, je potřeba mu vrátit chuť. Protože pes se celou dobu snaží najít předmět a dostat odměnu. A když celé hodiny chodíme a nenarazíme vůbec na nic, tak ho to demotivuje a pozornost mu klesá.

Pak hrozí, že se bude chtít raději věnovat věcem, které já vůbec nechci, třeba začne reagovat na živou zvěř nebo si čuchat myší díry. Tak potom naopak udělám takový trénink, aby toho našel hodně, a vrátit mu víru, že dostane spoustu odměn a bude se těšit na práci, kterou budu příště chtít.

A cílem je tedy naučit psa, aby našel karbofuran v návnadě?

Vůbec ne. Pes je naučen najít cokoliv mrtvého a je jedno, jak to zvíře uhynulo. A až já rozhodnu, jestli to bylo přirozené úmrtí nebo ne, a je potřeba to řešit dále a hlásit podle nějakého dohledání.

Nicméně, pes také umí najít i přímo látku karbofuran, což využíváme při domovní prohlídce, když s policií prohledáváme dům podezřelého či pachatele. To funguje jinak, pes nehledá mrtvá zvířata, ale přímo chemickou látku. Jsou to dva odlišné přístupy.

Když v přírodě pes nalezne uhynulé zvíře, už mi nedokáže ukázat, zda zemřelo přirozeně či výstřelem, nebo zda bylo otrávené jedem. Ale ano, někdy to psi označí i v přírodě, když je zvíře hodně silně zamořené jedem, že jim je i čuchání v okolí mrtvého zvířete nepříjemné.

Existuje sada typických znaků, jak poznat, zda je uhynulé zvíře otrávené. Například je křečové, má zbytky potravy v zobáku, kolem jsou i zvratky, mrtvý hmyz. A to pak předávám dále policii. A naopak když pak najdeme zvíře ležet třeba u silnice, je na něm krev, hoduje na něm hmyz, je mi jasné, že nebylo otrávené, ale že zahynulo z jiných příčin.

Na otravu karbofuranem stačí kontakt kůže s otrávenou vodou z louže

Nebojíte se, že by se pes mohl otrávit také?

Bojím se. I sebelépe vycvičený pes se může otrávit. Jednou se mi stalo, že se můj starší pes přiotrávil jen přes kůži na tlapkách. To když prošel v louži, která byla na místě u zakopaného otráveného kadáveru. Hned začal vykazovat prvotní příznaky otravy – byl vystrašený, nevěděl co má dělat, začaly první neurologické příznaky.

A tomu prostě nezabráníte, ikdyž psa naučíte, aby se zvířete nedotýkal tlamou nebo ho neolizoval. Ale naštěstí jsem byla zrovna nedaleko veteriny a otrava byla slabá, takže jsem ho hodila do auta a rovnou ho odvezla. Ale už jen ten fakt, že mu stačilo šlápnout do louže, je důkaz, jak je karbofuran vysoce nebezpečný. I proto třeba co čtvrt až půl hodiny zastavuju a koukám se, zda jsou psi v pořádku.

• Čtěte také: Nejen PET lahve a plechovky. Čechům by nevadil mnohem širší zálohový systém

Nemůže se stát, že při hledání narazíte na pachatele?

To je skutečně hodně nepravděpodobné. Ti lidé vědí, že dělají něco nelegálního, chodí podvečer a musela bych je skutečně chytit přímo při činu, abych věděla, že jsou to oni. Ale kdo ví, třeba jsem se s někým už potkala, jen o tom nevím.

A za všechny otravy může karbofuran? Co se stane, až jednoho dne zásoby lidem dojdou?

Prakticky všechny otravy, které nalezneme, má na svědomí karbofuran, až tak do výše 95 procent. A šance, že by zmizely zásoby, v podstatě neexistuje. I když je od roku 2008 zakázaný, prodával se v pytlech po 25 kilogramech a na otravu zvířete stačí jen pár mililitrů, takže v podstatě z jediného pytle jsou celoživotní zásoby.

Po uvedení zákazu v platnost se ani nikdo nesnažil získat přebytky zpátky, takže se ho tu vyskytuje skutečně ohromná spousta. A neexistuje ani přehled, kolik ho bylo prodáno, takže nevíme, kolik ho může být v oběhu třeba i na černém trhu.

A navíc mimo hranice Evropské unie stále zakázaný není, takže si ho případné lidé dováží ze zahraničí. Celníci nemají žádné metodiky, aby ho poznali, takže ani to není problém.

Tento jed je mezi traviči tak hrozně oblíbený i proto, že ho stačí skutečně málo a je rychlý. Zabije za pár chvilek.

A proč má vlastně někdo motivaci trávit dravce?

Jde o likvidace škodné neboli takzvaných nepohodlných živočichů. Je několik skupin travičů, kteří se snaží tímto způsobem vyřešit nevhodná zvířata. Ať už jsou to myslivci, kteří chodí trávit predátory jako jsou lišky, kuny, dravci. Nebo majitelé rybníku, kterým vydra chodí na ryby, případně orel mořský či kormorán.

Nebo také chovatelé drobného domácího zvířectva, třeba slepic, králíků nebo holubů, kterým chodí lišky do kurníků a mají tak motivaci s tím něco dělat. Ale máme zaznamenané i preparátory, kteří tímhle způsobem sbírají nepoškozené exponáty k vycpání. Nebo dokonce známe i případ velkého chovatele ovcí, který se snažil otrávit krkavce, protože věřil, že mu chodí uklovávat nově narozená jehňata.

A otráví skutečně pouze toho dravce, na kterého cílí?

Jim je docela jedno, traviči to často vnímají tak, že každý predátor, kterého zabijí, je dobrý predátor. Často se stane, že například chovatel slepic cílí na lišku. Ale už je mu jedno, že z otrávené mrtvé lišky se právě pak otráví třeba orel, luňák nebo krkavec. Ten jed je tak nebezpečný, že zabije až čtyři zvířata za sebou.

Nicméně, ostatní skupiny travičů to neřeší vůbec. Myslivec cílí jak na lišky, tak na dravce. Majiteli rybníka je taky jedno, jestli mu ryby krade vydra či orel, pryč musí všichni. Je to nebezpečné úplně pro všechny.

Známe i případ méně zdatného traviče, který si návnadu dal přímo do mokřadů u svého rybníka a otrávil si tím polovinu rybníka, protože jedovaté je to i pro ryby. Plavalo mu tam několik tun mrtvých ryb a zjistili jsme, že kousek od rybníka byla položena návnada, která se nejspíše splavila až do vody. A z otrávených ryb se následně otrávili i další živočichové.

Zkrátka se jedná o necílové působení, proto je to takový problém. Z otrávené lišky se nažere krkavec, který uhyne. Krkavce následně začne žrát luňák a také se otráví. Ale bavíme se tu i o tom, že se otrávit velmi snadno může i pes, kočka nebo dokonce dítě. Stačí jen dotyk, šáhnout na mrtvou návnadu.

Když se traviči budou bát, nebudou trávit

Jak vypadá taková návnada?

Návnada může být cokoliv. Hodně často se používají proděravěná vajíčka, kam se kápne dávka jedu, pak se to zalepí a položí na zem. Případně se na to využívají živočišné zbytky z kuchyně, třeba ze zabíjačky, vývrhy. Nebo dokonce i celé zvíře, například stačí posypat jedem slepici a zahodit jí. Ale našla jsem již jako návnadu i otráveného bažanta či bažantí vejce.

Kolik takových případů ročně registrujete?

Statisticky víme, že odhalíme pouze pět až deset procent skutečných případů. A registrujeme jich orientačně mezi 20 a 25 ročně, takže si to dovedete spočítat, kolik jich bude doopravdy. Jsou oblasti, kde se to neděje, a jsou oblasti, kde jich je hodně. A různě se to mění.

Nejčastěji řešíme dlouhodobě případy na jižní Moravě, pak následuje Vysočina, v současnosti se vrátily dlouho neaktivní jižní Čechy. Občas ale i Středočeský kraj nebo Ústecko.

• Tip: Návrhy na obnovu přirozené krajiny a snížení pesticidů v krajině jsou na stole. Jak obstojí Česká republika?

A dělá se nějaká prevence pytláctví? Například zabránit lidem, aby přivážely nové várky jedu?

Samozřejmě. Nejen celníci, ale i policie a další orgány v činném řízení tu problematiku řeší a snaží se zjistit, jak tomu zabránit a jak to zboží kontrolovat. Ideálně by to měli být schopní zadržet už na hranicích, ale metodiky a postupy se teprve dávají dohromady.

Je to dlouhý proces, uzákonit to, vysvětlit celníkům co hledat a tak. Pro jejich práci je karbofuran relativně nový pojem. Ale údajně se na tom pracuje.

A dá se zabránit přímo travičům v terénu?

Jedině přítomností poučených lidí v terénu. Lidé, kteří tráví, vědí, že to dělají nelegálně. V momentě, kdy si jsou jistí, že je u toho nemůže nikdo vidět nebo chytit, budou to dělat dál. Pokud ale budou vědět, že se v terénu pohybují i lidé, kteří vědí po čem koukat a co hledat, začnou být více opatrní, začnou se bát.

Traviči obecně nejsou moc hrdinové. V momentě, kdy začnou řešit, zda je někde nevyfotila třeba kamera, netroufnou si. Čím větší osvěta se bude dělat, aby lidé věděli, čeho si všímat, tím více se budou traviči bát.

Jak může člověk „z venku“ pomoci, když najde například uhynulé podezřelé zvíře?

Ideálně vyfotit, samozřejmě se ho nedotýkat, poslat fotku a informaci klidně na mé číslo, které je veřejně dostupné na www.karbofuran.cz. Je možné zaslat fotku whatsapp, nasdílet polohu a můžeme to dál konzultovat.

Ideální také je, když si to člověk, kterého to zajímá, nastuduje dopředu, aby věděl, co má hledat. Na webu je i příručka, která vysvětluje, jak postupovat a rozpoznat příznaky ptačí kriminality. Ale když se komukoliv cokoliv nebude zdát v pořádku, může se ozvat.

Je možnost se zapojit do pátrání přímo v terénu?

Je možné se zapojit i samostatně a aktivně, proto například náš spolek organizuje speciální školení. Případně dělám školení i pro pejskaře, kteří se o této problematice chtějí dozvědět víc. Jich se to přímo týká, protože chodí často do přírody a hodně se tam pohybují. Není také problém pro nějakou skupinu uspořádat instruktáž, jak otrávené zvíře poznat, co s tím udělat, jak se mají chovat.

Naše osvětová činnost je zdarma na vyžádání, pomoc může každý člověk, který chodí do přírody a není mu lhostejná.

Foto: Archiv Kláry Hlubocké, se souhlasem Kláry Hlubocké