Se solárním ohřevem experimentovali už komunisté. Fototermika na tachovském bazénu topí dodnes
Se stavbou městského krytého bazénu v západočeském Tachově se začalo počátkem 80. let minulého století. Na svou dobu šlo o revoluční nízkoenergetickou stavbu.
Pavel Baroch
25. 3. 2025
Nebyla to žádná nenadálá rána z nebes. S prvními experimenty s energeticky úspornými stavbami, respektive jednotlivými prvky se v socialistickém Československu začalo už v 70. letech, kdy se na některé stavby osazovaly samostatné moduly solárních kolektorů. V prostředí všeobecného nedostatku si také mnozí kutilové vyráběli vlastní systémy úsporného solárního ohřevu vody ve svých chatách, ale i rodinných domech.
„Výjimečně komplexní řešení však rozvinuli až mladí architekti Eduard Schleger a Lukáš Liesler, kteří v roce 1981 na půdě pražského Sportprojektu připravili koncepční vizi ekologického bazénu,“ uvádí profesor Petr Vorlík, architekt a pedagog na Fakultě architektury ČVUT v Praze, který se dlouhodobě zabývá poválečnou architekturou. Se svými kolegy sepsal také pětisvazkovou publikaci o architektuře 80. let, v níž se zabývá právě i tachovským bazénem.
„Načasování se šťastně protnulo s cílenou politickou podporou výstavby sportovišť a úsilím o výstavbu městského bazénu v Tachově. Architekti v roce 1982 začali s úpravou modelové představy pro konkrétní zadání a staveniště, úvodní projekt dokončili v roce 1983 a v dubnu 1984 započala výstavba,“ popisuje profesor Vorlík.
Největší soustava solárního ohřevu
Krytý bazén v Tachově vznikl na místě staršího škvárového hřiště s dřevěnou tribunou jako součást nových, rozsáhlých sportovních ploch při jihozápadním okraji historického jádra města a řeky Mže. Sloužit měl zejména školám a mládeži.
„Výrazně převýšenou pultovou střechu pokrývalo 106 solárních kolektorů ze Žiaru nad Hronom, které prostřednictvím výměníků ohřívaly vodu pro bazény, sprchy a otopný systém. Šlo o tehdy nejrozsáhlejší tuzemskou sestavu,“ konstatuje architekt. Nešlo ale jen o solární ohřev vody, ale o celý propojený systém nízkoenergetické stavby.
„Bazény se obrací na jih bohatě prosklenou, zdvojenou a zvenčí sešikmenou stěnou, která za slunečných dní přirozeně zajišťuje dostatečné prohřátí interiéru bez nutnosti standardního vytápění. Systém klapek a průduchů umožňoval plynulou regulaci a v meziprostoru se měla původně nacházet i hydroponicky pěstovaná zeleň, odolná působení vysokých teplot a koncentrace chloru, jež měla obohacovat interiér bazénu o kyslík,“ uvádí Vorlík.
Severní část bazénu při silnici byla určena zejména pro technické a provozní zázemí. „Jeho převážně plné, důkladně tepelně izolované stěny, perforované pouze skromnými okenními otvory, pokrývá dřevěný obklad a treláž s popínavou zelení,“ popisuje architekt, podle něhož je na stavbě patrné „vymezení proti nekontrolovanému, technokratickému plýtvání přírodními zdroji“. Bazén lze chápat rovněž jako „vedlejší produkt sílícího tuzemského ekologického hnutí“.
Chybělo 250 tisíc cihel a 100 tun cementu
Bazén se v 80. letech budoval v rámci akce Z, což znamenalo, že se na něm ve volném čase a zadarmo významně podíleli samotní obyvatelé města coby brigádníci. „Údajně za vydatné pomoci zejména místních učitelek,“ konstatuje profesor Vorlík. Jak dokládají zprávy z dobového tisku, stavbě se nevyhnuly tradiční problémy socialistického hospodářství – zejména nedostatek materiálu.
„V roce 1987 stavbu nepříznivě začaly ovlivňovat nedostatky v zásobování stavebním materiálem a přes přísliby chybělo 250 tisíc cihel, 100 tun cementu, betonářské písky, ocel, překlady, obklady a dlažby. Stavba se dostala do skluzu a vedení města se stalo možná oprávněně předmětem veřejné kritiky ze strany nadřízeného orgánu – Okresního národního výboru,“ citoval před lety Tachovský deník z dobového tisku.
Ale díky „masivní iniciativě občanů i podpoře ze strany závodů“, díky tomu, že se „slova přeměnily ve skutky“ se podařilo všechny problémy vyřešit. Bazén se předal do užívání veřejnosti v únoru 1990, ale další stavební práce ještě pokračovaly, takže například solární systém se údajně podařilo plně zprovoznit až v roce 1998. A po dalších 11 letech se původní panely vyměnily za 144 kolektorů společnosti Regulus.
„V městském bazénu v Tachově je solární systém navržen pro předehřev bazénové vody, předehřev teplé užitkové vody a přitápění v objektu. Jsou ohřívány dvě nádrže o objemu 8 000 litrů a jedna o objemu 20 000 litrů jako předehřev bazénové vody. Dva stávající zásobníky teplé vody, každý o objemu 6 300 litrů jsou rovněž předehřívány ze solárního systému,“ uvedl odborný web Stavebnictví3000.cz.
„Celá solární soustava je řízena automaticky, podle aktuálního výkonu a teplot solárního systému centrálním regulátorem. Případný dohřev na výstupní požadovanou teplotu je řešen ve stávající plynové kotelně. Solární systém je stávajícímu zařízení pouze předřazen,“ popsal web.
Architekt a pedagog Petr Vorlík dodal, že bazén v Tachově se přes dílčí dispoziční a technologické úpravy a přístavby uchoval v mimořádně autentickém stavu a dodnes slouží veřejnosti. A stále funguje i solární systém. „Máme to v plném provozu a jsem s tím hodně spokojení,“ řekl Obnovitelně.cz vedoucí plaveckého bazénu Kamil Báča. Každý rok solární kolektory vyrobí 450 až 500 gigajoulů tepla.
Úvodní foto: archiv Petr Vorlík