Syndrom větrných elektráren je nesmysl, jejich dopad na mozek je srovnatelný se silnicí
Experimentální výzkum ukazuje, že krátkodobé vystavení hluku větrných turbín nemá významný vliv na mentální procesy. Zjistili to polští vědci.
Ondřej Novák
19. 3. 2025
Větrné farmy se stávají běžnou součástí krajiny, ale s jejich přítomností se pojí i diskuze o potenciálních negativních dopadech na okolní obyvatele. Jedním z nejčastějších témat je hluk produkovaný turbínami a jeho údajný vliv na spánek, psychickou pohodu a kognitivní funkce, jako je pozornost a paměť. Tyto obavy vedly k vzniku neoficiálního pojmu „syndrom větrné turbíny“, na který ve svých projevech často upozorňuje třeba americký prezident Donald Trump. Větrná energetika má podle něj negativní dopady na lidské zdraví.
Dosavadní výzkumy v této oblasti však často přinášely buď nejednoznačné výsledky, nebo rovnou musely uznat, že o negativním vlivu větrných elektráren na zdraví nejsou žádné důkazy.
Proto se tým vědců z Univerzity Adama Mickiewicze v Poznani rozhodl k tomuto problému přistoupit z pohledu kognitivní neurovědy. Vědci navrhli experimentální studii, která by co nejvěrněji simulovala reálné podmínky vystavení hluku z větrných turbín a zároveň objektivně měřila odezvu mozku a kognitivní výkon dobrovolníků. Studie vyšla v odborném časopise Humanities and Social Sciences Communications.
Do pilotní studie vědci zapojili 45 zdravých dospělých studentů, kteří byli náhodně rozděleni do tří skupin. Jedna skupina byla krátkodobě vystavena nahrávce reálného hluku z funkční větrné turbíny o hladině akustického tlaku odpovídající situaci ve vzdálenosti několika stovek metrů (65 dB SPL). Druhá skupina poslouchala hluk z dálniční dopravy o stejné hladině intenzity. Třetí, kontrolní skupina, vykonávala všechny úkoly v tichu.
Důležité je, že účastníci nevěděli, jaký zvuk slyší (v případě hlukových skupin), což zamezilo potenciálnímu zkreslení výsledků v důsledku negativních předsudků spojených s větrnými turbínami. Po skončení experimentu se ukázalo, že žádný z účastníků hluk z větrné turbíny správně neidentifikoval; někteří jej přirovnávali k šumění mořských vln nebo hluku letadla.
Během experimentu vědci u účastníků monitorovali mozkovou aktivitu pomocí elektroencefalografie (EEG), která dokáže odhalit změny v mozkových vlnách související s kognitivními procesy. Zároveň byly měřeny jejich výkony v úkolech zaměřených na trvalou pozornost a induktivní usuzování. Po expozici hluku účastníci také vyplňovali dotazníky hodnotící míru stresu a obtěžování způsobenou zvukem. Před experimentem byly u všech dobrovolníků zjišťovány jejich psychologické charakteristiky, jako je tolerance k nejednoznačnosti, sklony k ruminaci (opakovanému přemítání) a reflexi (zamyšlení), aby se zjistilo, zda tyto osobnostní rysy ovlivňují vnímání hluku.
Překvapivé výsledky
Výsledky pilotní studie přinesly několik zajímavých zjištění. Krátkodobé vystavení hluku z větrných turbín nemělo negativní vliv na žádnou z testovaných kognitivních funkcí. Účastníci ve skupině s hlukem z větrných turbín nevykazovali horší výsledky v úkolech na pozornost a usuzování ve srovnání se skupinou v tichu nebo skupinou s hlukem z dopravy.
Hluk z větrných turbín nebyl ani vnímán jako významně stresující nebo obtěžující ve srovnání s hlukem z dálniční dopravy. Subjektivní hodnocení stresu a míry obtěžování bylo v obou hlukových skupinách podobné. Zároveň psychologické charakteristiky účastníků, jako je tolerance k nejednoznačnosti nebo sklony k ruminaci (tedy nutkavé potřebě zabývat se v myšlenkách nějakou negativní situací), nebyly významně spojeny s maladaptivním vnímáním hluku z větrných turbín. Jinými slovy, ani lidé s nižší tolerancí k nejistotě nebo s větší tendencí k negativnímu přemítání nepovažovali hluk z větrných turbín za výrazně nepříjemnější.
V průběhu experimentu bylo u všech skupin pozorováno mírné zhoršení v dynamice mozkových vln v kognitivním stavu a tendence ke zhoršení celkového TBR (poměru theta a beta vln), což však nebylo způsobeno expozicí hluku, ale spíše kognitivní únavou v důsledku relativně dlouhého trvání experimentu. Naopak v úkolech na pozornost a úsudek došlo u všech skupin ke zlepšení, což je pravděpodobně důsledek učení a získávání zkušeností s danými úkoly.
Kdo chce psa bít…
Autoři studie zdůrazňují, že ačkoli jejich výsledky nelze zobecnit na dlouhodobé vystavení hluku, naznačují, že přímá souvislost mezi krátkodobým vystavením hluku z větrných turbín a zhoršením kognitivních funkcí nemusí být příčinná. Spíše se zdá, že vnímání tohoto hluku a jeho potenciální negativní dopady mohou být zprostředkovány sociálně konstruovanými přesvědčeními a informacemi o větrných farmách.
Pokud lidé očekávají negativní dopady hluku z větrných turbín, mohou tato očekávání skutečně vést k subjektivním pocitům nepohody, i když objektivní měření neprokazují přímý negativní vliv na kognitivní funkce. Tento jev je známý jako nocebo efekt.
Jinými slovy, lidé, kteří měli vůči větrným elektrárnám negativní postoj, vnímali hluk hůře než ti, kterým nevadily. To naznačuje, že obavy z jejich zvuku mohou být do značné míry způsobeny předsudky, a ne reálným dopadem na naše zdraví.
Výsledky této studie přinášejí důležité poznatky do debaty o větrné energii. Dlouhodobý vliv hluku větrných turbín by měl být samozřejmě dál zkoumán, zejména u lidí, kteří s nimi žijí v bezprostřední blízkosti. Ale pokud jde o krátkodobý dopad na mozek, zatím se zdá, že obavy nejsou na místě.
Větrné elektrárny mají klíčovou roli v boji proti klimatické změně a jejich rozvoj bude pokračovat. Vědecké studie, jako je tato, pomáhají oddělit fakta od dojmů a umožňují nám rozhodovat se na základě skutečných dat – nikoliv pouhých pocitů.
Úvodní foto: Unsplash