Klimatické inženýrství v podobě odsávání uhlíku krizi nevyřeší, varují experti

Do zařízení na odsávání oxidu uhličitého se v současnosti investují miliardy dolarů. Tato technologie se označuje zkratkou DAC neboli Direct Air Capture. Má celou řadu podob, ale globálně je velmi oblíbeným tématem zejména pro korporace, které do atmosféry uvolňují nejvíc plynů oteplujících planetu. A právě proto ji její kritici označují jako greenwashing – lakování na zeleno.

DAC ve své základní podobě nasává obrovské množství vzduchu, který pak prochází soustavou membrán, jež zachycují oxid uhličitý. Ten se potom nějakým způsobem uloží: buď se přemění na něco využitelného průmyslem, vloží se do hornin v podloží nebo se naváže na nějakou jinou látku. Cílem je, aby hlavně zmizel z atmosféry.

Zdaleka nejzajímavější je právě možnost přeměnit zachycený plyn na něco užitečného. Experimentuje se například se syntetickými leteckými palivy, ale také s výrobou umělých hmot.

Tato technologie se bere v podstatě jako jakási záchranná brzda, která je jednou z mála cest, jak snížit emise z odvětví, kde zkrátka vždy nějaký oxid uhličitý unikat bude – jde třeba o těžký průmysl spojený s výrobou a zpracováním kovů. Tedy: tohle tvrdí jeho zastánci, pro něž je dalším kladem i fakt, že takto uskladněný skleníkový plyn by měl vydržet v „zajetí“ stovky a možná i tisíce let.

DAC si nekladou za cíl zabránit vyšším emisím, ale odstraňovat ze vzduchu alespoň část těch zplodin, které se už spalováním fosilních paliv do atmosféry dostaly.

Proč už nejsou lapače CO2 úplně všude

Pokud se vypíšou jen klady této technologie, jak to její zastánci mnohdy činí, pak se mlže zdát absurdní, že už taková zařízení nestojí doslova na každém rohu. A protože opravdu nestojí, nabízí se, že DAC musí mít nějaké mušky na kráse. Ve skutečnosti jich má celý roj.



Věnoval se jim teď například text na odborném webu Mongabay, který si pozval jako hosta Jonathana Foleyho, jenž vede nevládní organizaci Project Drawdown. Podle něj je nejhorší slabinou DAC to, že nenabízí řešení – ale krásnou iluzi řešení.

„Myslím, že DAC záměrně odvádí naši pozornost od skutečného snižování emisí,“ uvedl Foley, „Možná jsme pomocí nej odstranili emise, jež vznikly po celém světě za několik sekund. Ale utratili jsme na to spoustu miliard dolarů, které by bylo lepší vynaložit jinde.“

První a druhá vlaštovka

Až do roku 2024 byla technologie DAC vlastně jen testována na malých zařízeních, nejčastěji velikosti rodinných domků. Ale od letoška už existuje opravdový velký odsávač, který dokáže teoreticky ze vzduchu odstranit až 36 tisíc tun oxidu uhličitého a uložit ho pod zemí. Na Islandu ho postavila a provozuje švýcarská společnost Climeworks, která ale uvedla, že zatím je výkon oproti odhadovaného asi dvoutřetinový.

Přesto zní 28 tisíc tun CO2 jako velmi zajímavé číslo. Ovšem jen do okamžiku, kdy si člověk najde statistiku, že lidstvo za loňský rok vypustilo do zemské atmosféry 35, 8 miliard tun tohoto plynu. Průměrný Čech má uhlíkovou stopu kolem osmi tun ročně, takže by celý islandský provoz zachytil CO2 vyprodukovaný obyvateli Loštic. Pro zachycení uhlíkových emisí všech obyvatel Česka by tedy bylo zapotřebí asi tří tisíc takových islandských odsavačů – a to se Česká republika řadí v souhrnu spíše mezi ty menší globální znečišťovatele (byť v přepočtu na hlavu máme naopak uhlíkovou stopu nadprůměrně vysokou).

• Tip: Větrné elektrárny pomohou na Vysočině udržet pracovní místa i získat levnou energii

V našich podmínkách by asi nemohl vzniknout. Odsávání CO2 je totiž spojené se spotřebou obrovského množství energie. U islandského projektu je potřeba pohánět 72 velikých vrtulí, které ženou vzduch na zachycovací membrány. Inženýři vyřešili tím, že turbíny roztáčí pomocí geotermální energie, která vyvěrá zdarma z útrob ostrova.

Climeworks věří, že islandský projekt je úspěšný, takže chce spustit mnohem větší v USA. Ten by měl zachytit do roku 2030 až jeden milion tun CO2 ročně. Tento projekt je podporovaný průmyslovými partnery, ale miliony dolarů do něj přinesly i vládní zdroje. Tato ambiciózní federální iniciativa chce zřídit čtyři střediska DAC po celých Spojených státech. Zda přežije nástup Donalda Trumpa, je ale samozřejmě nejisté.

Climeworks nejsou jediná společnost, která se snaží o DAC. Například Francouzi z RepAir využívají k zachycování elektrochemické metody, různé technologie se zkoušejí v Číně. Klienty jsou velké společnosti, které investují do DAC v rámci klimatických kreditů.

Peníze rozhodují

No a teď konečně ten hlavní hřebík tlučený do rakve DAC. Jsou jím pochopitelně finance. Náklady na odsávání CO2 z atmosféry jsou totiž obrovské: zachytit jednu tunu oxidu uhličitého totiž stojí 600 až 1000 dolarů. Cílem je dostat je na sto dolarů za tunu, není ale úplně jasné, jak toho chtějí provozovatelé dosáhnout.

Za tyto částky se dá ale uhlík zachycovat mnohem účinněji a lépe. Vsadit jeden strom stojí se vším všudy asi 200 dolarů, což znamená, že za jednu tunu odsátého CO2 pomocí DAC by šlo vysadit nejméně pět stromů. Jeden strom přitom za svůj život zachytí asi tunu oxidu uhličitého – ale přináší i spoustu dalších pozitivních dopadů, od stínu a kontroly vody v krajině, až po funkce estetické a ekosystémové.

• Psali jsme: Farmáři ničí půdu tak, že bude za 50 let nepoužitelná. Pomůže regenerativní zemědělství?

Problém ale samozřejmě je, že stromy neukládají uhlík trvale, například při jejich spálení unikne zpět do atmosféry. Rozjíždějí ale třeba projekty zachytávání uhlíku do kořenových systémů, kde pomáhá například i regenerativní zemědělství.

Fíkový list fosilního průmyslu?

V kontextu cílů DAC je pozoruhodná jedna loňská akvizice. Společnost Carbon Engineering, která tyto technologie vyvíjí, totiž koupili plynaři z Occidental. A už mají plán, jak s touto investicí naložit: příští rok by těžaři chtěli v Texasu vybudovat zařízení, které zachytí 500 tisíc tun CO2 ročně.

Podle vedení společnosti je přímé zachycování emisních plynů skvělou cestou k zachování ropného a plynárenského průmyslu na další desetiletí. Znamená to, že se těžaři rozhodli pokračovat v další bezuzdné těžbě, ale s výmluvou na technologie, které malou část emisí s pomocí státních investic zachytí. Occidental v tom není sám, podle webu Mongabay sledují technologii DAC i další velcí hráči v ropném průmyslu.

Úvodní foto: Climeworks