Ekoložka oceněná prezidentem: Větrné elektrárny jsou symbolem svobody. Zachraňují nás před klimatickou změnou
Aktuálním tématem Yvonny Gaillyové, která vystudovala fyziku na Přírodovědecké fakultě Masarykovy univerzity v Brně a je čerstvou držitelkou Medaile Za zásluhy, je osvěta o větrné energetice.
Pavel Baroch
12. 12. 2024
Má za sebou nemálo úspěchů. V devadesátých letech například pomáhala s rozjezdem ekologického poradenství v Česku, iniciovala také zákaz fosfátových pracích prášků nebo se podílela na unikátních modelových projektech v Hostětíně. Nyní podporuje rozvoj větrné energetiky. „Pro mě jsou větrné elektrárny symbolem svobody. Protože nás zachraňují před klimatickou změnou,“ říká v rozhovoru pro Obnovitelně.cz Yvonna Gaillyová.
Gaillyová je laureátkou prestižní ekologické Ceny Josefa Vavrouška za rok 2005 a od letošního 28. října také držitelkou Medaile Za zásluhy 1. stupně, kterou jí udělil prezident Petr Pavel. „Beru to jako ocenění pro celou občanskou společnost,“ konstatuje. Gaillyová vystoupí 12. prosince v Jihlavě na talkshow Pro moderní Česko. Akci pořádá Svaz moderní energetiky ve spolupráci se Státním fondem životního prostředí a pod záštitou Ministerstva životního prostředí. Obnovitelně.cz je mediálním partnerem akce.
Kdy jste se dozvěděla, že dostanete vyznamenání od prezidenta?
Vzhledem k tomu, že je zapotřebí souhlas nominované osoby, dozvěděla jsem se to na jaře. Tehdy mi ale vůbec nedošlo, o co vlastně jde. Myslela jsem si, že to bude něco jako přijetí u pana prezidenta, že nás tam bude více žen. Pak občas problesklo mé jméno, jak nominační proces pokračoval, ale v létě všechno utichlo. Věděla jsem, že nominovaných byla spoustu, a tak jsem na to už ani moc nemyslela. Někdy v druhé půlce září mi zazvonil telefon. Volali mi z Hradu. A mně vlastně poprvé pořádně došlo, že dostanu vyznamenání od pana prezidenta.
Co vám v tu chvíli problesklo hlavou?
Nevím, jestli to vůbec můžu říct. Problesklo mi totiž hlavou, co si vezmu na sebe.
To je ale přece běžná reakce. Jak jste to vyřešila?
Našla jsem šaty po mamince, které pro mě mají zvláštní význam. A pak mi dokonce známí psali, že mi to moc slušelo. Na to opravdu nejsem zvyklá. Museli jsme být na místě už tři hodiny předem. Napřed se odehrálo osobní setkání s panem prezidentem Petrem Pavlem a jeho ženou, kde jsme se všichni osobně pozdravili a pak se ještě seznamovali navzájem. Podařilo se mi dokonce chvilku mluvit s panem prezidentem i paní prezidentovou – například o Green Dealu. Pak následoval krátký nácvik ve Vladislavském sále, kde už doprovod musel hodinu a půl čekat na oficiální zahájení.
A co jste mezitím dělala vy?
Byla jsem s ostatními oceněnými ve vedlejších prostorách. Seděla jsem u jednoho stolu s bývalou ombudsmankou Annou Šabatovou, s níž se znám roky. Byla s námi i režisérka Agnieszka Holland, operní pěvkyně Dagmar Pecková, spisovatelka Radka Denemarková, manželka zesnulého novináře Daniela Anýže a také Zdena Prokopová z nadace Rosa. Hodinu jsme si povídali o životě nebo o různých trampotách při prosazování pro nás důležitých záležitostí i pořádání různých akcí. Měly jsme k sobě až neuvěřitelně blízko, i když každá z nás se věnuje něčemu jinému.
Co pro vás vyznamenání od prezidenta znamená?
Říkám to od samého počátku, až mám už trochu obavu, jestli se z toho nestalo klišé. Skutečně to ale beru jako ocenění pro celou občanskou společnost. Pro environmentální scénu. Dlouhé roky tak významné ocenění nedostávala, až loni se to změnilo. Jsem ráda, že se jí opět dostává pozornosti. Znám samozřejmě lidi, kteří by si medaili zasloužili více než já.
Ekologické poradenství je stále žádané
Jaká byla vaše cesta k environmentálnímu hnutí a občanské společnosti?
Měla jsem to štěstí, že jsem před listopadem 1989 mohla navštěvovat podzemní univerzitu v Brně. Potkala jsem se tam také s britským filozofem Rogerem Scrutonem. Také jsem měla blízko k Brněnskému fóru, skupině lidí často environmentálního zaměření, kteří se v osmdesátých letech scházeli k debatám o problémech města. V Brně také od roku 1986 vycházel časopis Veronica, který už tehdy šířil ekologickou osvětu. Bylo důležité, že jsme nebyli odkázáni jen na to, co nám vykládali ve škole nebo v rádiu. Pak přišla sametová revoluce, která můj život rozdělila na dvě poloviny.
Jakým způsobem?
Před sametovou revolucí jsem se věnovala fyzice, směřovala jsem možná k vědecké kariéře. Mým spolužákem na fakultě byl Mirek Kundrata, dnešní ředitel Nadace Partnerství. Právě on mě po sametové revoluci přizval do nevládní organizace Veronica. Tehdy bylo mnoho možností na zahraniční stáže, byla jsem v Rakousku, kde jsem se seznámila s ekologickým poradenstvím.
Právě ekologické poradenství jste pak pomáhala rozvíjet i v českých podmínkách, dodnes je jedním z hlavních témat Ekologického institutu Veronica, kterého jste se stala ředitelkou. Je ekologické poradenství a ekologická osvěta stále potřeba, když se ze všech stran valí rady, jak se lidé mají chovat podle zelených zásad? Není veřejný prostor už přehlcený?
Stále existuje nemalá skupina lidí, která si to žádá. Informace si může opatřit ledaskde, ale my nabízíme ekologické poradenství, které je skutečně nezávislé. Myslím si, že spotřebitelé mohou svým tlakem na výrobce významně přispět k nastavení environmentálních vzorců. Máte asi pravdu, že je veřejný prostor zahlcený informacemi, ale otázkou je, jestli si lidé uvědomují všechny souvislosti.
Když vezmu jako příklad větrné elektrárny. Myslím, že se zapomíná na to, co je jejich hlavním smyslem, proč jsou nezbytné, tedy že jde o mitigaci (soubor opatření ke snížení emisí – pozn. aut.) změny klimatu a také o zimní vytápění. Mnohem více se ale řeší ceny energií nebo rozvoj moderních technologií.
Když jste nakousla téma klimatické změny: vědci pravidelně přinášejí důkazy o postupujícím oteplování, o jeho dopadech a hrozbách. Politici přitom rádi hovoří o tom, jak je potřeba naslouchat odborníkům a nechat si od nich poradit. Ale když jde o klimatickou změnu, jako by je mnozí politici neslyšeli, nebo nechtěli slyšet. Čím to je?
Také tomu nerozumím. Můj údiv někdy přechází až ve zděšení. Jde hlavně o politiky, ale také o pocit serióznosti mnohých vědců, kteří by měli více upozorňovat na naléhavost tohoto problému – byť toto se postupně zlepšuje. Když jsem chodila do školy, učila jsem se, že stomilimetrové srážky u nás nemohou být, leda tak v Amazonii. Nebo dokonce 200 milimetrů. A teď to tady máme, jako nedávno v Jeseníkách.
200 milimetrů představuje 200 litrů vody na metr čtvereční, to je ohromné množství.
Přesně tak. A když je možných 200 milimetrů, může být brzy běžné i více. Musíme zkrátka konečně začít brzdit. Stejně jako auto před zatáčkou. Když se nepřibrzdí, už nám nepomůže nic. Opravdu si nedovedeme představit, do čeho se řítíme, pokud neomezíme emise.
Kde jsou další Hostětíny?
Vy jste v tomto ohledu hodně aktivní. V dnes už legendárním Hostětíně se i díky vám postavila první výtopna na biomasu ve Zlínském kraji, první veřejná stavba v pasivním standardu, provozujete tam moštárnu nebo jste zavedli šetrné veřejné osvětlení, které nezpůsobuje světelný smog. V tomto ohledu je Hostětín stále unikátní, proč se někdo nevydal podobnou cestou jako vy?
Ano, už před lety jsem dostala otázku: „A kde jsou další Hostětíny?“ Existuje dost obcí, které se také snaží a dělají velké věci, i když nejsou tak komplexní jako Hostětín. Nemám žádnou radost z toho, že jsme stále tak unikátní. Přece jen bych ale připomněla aktivitu starostky Jany Drápalové z brněnské městské části Nový Lískovec, z něhož se stává nejlepší sídliště ve střední Evropě a stále se posouvá dál a dál směrem k udržitelnosti.
V roce 2010 navštívil Hostětín tehdejší princ Charles a současný britský král Karel III. Hostětín na něj tehdy velmi zapůsobil. V jednom rozhovoru jste pak vzpomínala, jak se vám pochlubil svými botami. Prý byly z hovězí kůže z potopené lodi u Gibraltaru. Co tím chtěl říct?
Přišlo mu asi důležité ukázat, že to je sice kůže, ale že se kvůli tomu nemusela zabíjet kráva. Čili, že je také uvědomělý spotřebitel. Ale to nebylo to hlavní. Pro nás byla jeho návštěva, jako člověka známého podporou ochrany přírody i ochrany klimatu, ohromným potvrzením toho, že jdeme dobrou cestou.
Rád bych se ještě zastavil u dalšího vašeho úspěchu, když jste iniciovala zákaz fosfátových pracích prostředků. Proč jste si vybrala právě prací prášky, proč ne něco jiného?
To vzniklo v porevolučním kvasu, byla jsem v tom vlastně úplně nevinně. O prací prostředky se velmi zajímala ekologická poradna Rosa v Českých Budějovicích. Já jsem v tu dobu chodila do rakouských poraden a téma fosfátových prášků tam bylo na seznamu jejich témat hodně vysoko. Nachomýtla jsem se k nějakému školení na toto téma a poznala jsem, jak při řešení tohoto problému využívají spotřebitelský tlak, ale i poznatky z chemických testů.
Získala jsem poznatky, jak spotřebitelsky přesvědčit výrobce i politiky. Vzhledem k tomu, že jsem původní profesí fyzik, mohla jsem s výrobci jednat v odborné rovině jako „majitel pojmu“, jak tomu říkám. Kolegyně a expertky z Rosy musely být v tomto ohledu přesnější a opatrnější.
I tak to nebylo jednoduché, pamatuji se, že to trvalo několik let, než se zákaz fosfátových prostředků podařilo prosadit, tenkrát jsem o tom jako novinář opakovaně psal.
Ano, trvalo to dlouho. Tehdy byl ale tlak po celé Evropě, včetně Německa. A tím, že jsme se propojili s kolegy ze zahraničí, vznikl u velkých koncernů dojem, že také u nás je značný spotřebitelský tlak. Navíc Labe, kde fosfáty z praní prádla poloviny republiky končily, teče správným směrem, tedy do Německa. Nakonec přišla dobrovolná dohoda výrobců, že fosfáty přestanou používat, pak následoval i zákon, který tyto prací prášky zakázal.
V Rakousku, kde jste se po sametové revoluci „učila“, byl zákaz fosfátových prášků jednodušší?
Spotřebitelská citlivost vůči vybraným výrobkům tam byla v té době větší než u nás. Lidé neměli rádi například i ropné produkty. Načež výrobci k výrobě detergentů použili palmový olej, takže na obalech se objevil symbol palmy. Hned jsem pak dostala v poradně školení, co výroba palmového oleje znamená, jaký dopad mají palmové plantáže na životní prostředí. Tehdy jsem si uvědomila, že se na různá spotřebitelská řešení musí dávat pozor pořád. Stačí si připomenout v poslední době aktuální problém s mikroplasty. Anebo farmaka v odpadních vodách.
Máte aktuálně nějaké téma, které byste ráda pomohla vyřešit?
Spotřebitelská témata mi umožnila dostat se k závažným ekologickým problémům, ale ráda se teď vracím ke své původní fyzikální profesi a věnuji se osvětě o větrných elektrárnách a občanské podpoře jejich budování. Dala jsem si závazek, že o nich budu mluvit při jakékoli příležitosti, i když se třeba dotyčná akce týká úplně něčeho jiného.
A dost to schytávám, dokonce i od lidí, kterých si vážím. Tvrdí například, jak stožáry zhyzdí naši krajinu, a ukazují na svou zkušenost z Rakouska či Německa. Jeden známý mi ale poslal grafiku, která ukazuje, kolik území Německa co zabírá – a větrné elektrárny tam zabírají méně plochy než golfová hřiště, i když se některým lidem zdá a říkají, že jsou větrníky všude. Pro mě jsou větrné elektrárny symbolem svobody. Protože nás zachraňují před klimatickou změnou.
Foto: Jana Dúbravčiková