Smrtící virus Marburg má dveře do světa otevřené. Pomáhá mu bezohledná těžba i změna klimatu

Na začátku října se vlakové nádraží v Hamburku proměnilo v kulisy nějakého apokalyptického sci-fi filmu. Po peronech pobíhali muži a ženy ve stříbřitých overalech, kteří kolem jednoho z vlaků vytvořili dekontaminační zónu. Všem cestujícím byly odebrány vzorky krve a prošli důkladným vyšetřením, zdravotní stav všech byl také dál sledován. K celé této rozsáhlé akci, na níž se podílely stovky policistů, lékařů i hygieniků, stačilo jedno slovo. Marburg.

Na Zemi existuje jen málo děsivějších nemocí, než je právě krvácivá horečka Marburg. Tento blízký příbuzný Eboly totiž způsobuje nemoc, která podle varianty zabíjí až 90 procent nakažených. A podle posledních studií její šíření úzce souvisí se změnou klimatu.

Viry Marburg i Ebola patří do rodiny filovirů a jsou si strukturálně podobné. Oba viry způsobují závažná onemocnění a smrt lidí, přičemž úmrtnost se pohybuje od 22 do 90 procent. Pacienti nakažení těmito viry mají celou řadu podobných příznaků, včetně horečky, bolestí těla, závažných gastrointestinálních příznaků, jako je průjem a zvracení, letargie a právě i krvácení (od toho se nazývají jako krvácivé horečky).

Tento virus se mezi lidmi naštěstí šíří jen blízkým kontaktem, a to až poté, co se u nich projeví příznaky. Přenáší se infikovanými tělními tekutinami, například krví, zvratky nebo exkrementy, a důležité je, že se nepřenáší vzduchem. Alespoň zatím.

Díky těmto vlastnostem se dá poměrně dobře „trasovat“ – tedy sledovat kontakty nemocných a jejich izolací dalšímu šíření nemoci zabránit. Bohužel se virus Marburg nedá odhalit dřív, než se u pacientů objeví příznaky. Jednou z hlavních příčin šíření marburského virového onemocnění je posmrtný přenos v důsledku tradičních pohřebních postupů, kdy rodina a přátelé v Africe obvykle přicházejí do přímého kontaktu kůže na kůži s osobami, které na toto onemocnění zemřely.

Bez léčby, bez vakcín, bez zdrojů

V současné době neexistuje žádná schválená léčba ani vakcína proti tomuto viru. Na očkování se sice už řadu let pracuje, ale není ani zdaleka jisté, že nějaké použitelné vznikne. Vědci se přitom pokoušejí kopírovat postupy, které se naučili při vývoji vakcíny proti Ebole.

Bez účinné léčby nebo vakcín se kontrola ohniska nákazy virem Marburg spoléhá především na sledování kontaktů, testování vzorků, monitorování kontaktů s pacienty, karantény a pokusy omezit nebo změnit vysoce rizikové činnosti, jako jsou tradiční pohřební praktiky.

Už samotný počátek příběhu viru Marburg ukazuje, jak nebezpečné je lidské zasahování do přírody, bezohledné drancování jejích zdrojů a neudržitelný expanzivní životní styl narušující ekosystémy. Tento virus totiž zřejmě existuje statisíce let, ale od lidí ho bezpečně dělily hradby neproniknutelných pralesů.

• Tip: Dvojití skeptici nevěří ničemu. Tvoří jádro popíračů oteplování i pandemie

Až do doby, kdy se lidé naučili, jak tyto hradby pomocí těžké techniky narušit – a při pokusu dostat se k tamním zdrojům otevřeli i Pandořinu skříňku, ve které se ukrývaly smrtící africké viry, které od té doby trápí celý svět.

Obsah této „schránky“ s Marburgem se dostal mezi lidi poprvé roku 1967, překvapivě ne v Africe, ale v Evropě. První zaznamenané ohnisko onemocnění virem Marburg se totiž objevilo v Evropě. V roce 1967 se laboratorní pracovníci v Marburgu a Frankfurtu v Německu a v Bělehradě v Jugoslávii nakazili dosud neznámým patogenem po manipulaci s infikovanými opicemi dovezenými z Ugandy. Tato epidemie vedla k objevu viru Marburg.

Identifikace viru trvala pouhé tři měsíce, což bylo v té době vzhledem k dostupným výzkumným nástrojům neuvěřitelně rychlé. I přes intenzivní péči ale 7 z 32 pacientů zemřelo. Tato 22procentní úmrtnost byla relativně nízká ve srovnání s následnými epidemiemi viru Marburg v Africe, které měly kumulativní úmrtnost neuvěřitelných 86 procent. Dodnes zůstává nejasné, jestli jsou tyto rozdíly ve smrtelnosti způsobeny variabilitou možností péče o pacienty, nebo jinými faktory, jako jsou odlišné virové kmeny.

Marburg je venku

V Evropě se podařilo tento virus zastavit, v Africe ale nikoli. Tam se v podstatě už pravidelně objeví nějaké ohnisko, které připraví o život desítky nebo stovky lidí – a pak zase zmizí. Významná ohniska marburské virové nákazy se vyskytla v Ugandě a Keni, ale také v Demokratické republice Kongo a v Angole ve střední Africe.

Virus už se ale po roce 2000 naučil přežívat i mimo svou středoafrickou „vlast“. Kromě současného ohniska v Rovníkové Guineji nedávné případy onemocnění virem Marburg v západoafrických zemích Guineji v roce 2021 a v Ghaně v roce 2022 zdůrazňují, že virus Marburg se pomalu ale jistě šíří napříč africkým kontinentem. A dodnes se neví jak.

Vypadá to, jako by z pralesa vystoupil nějaký zlý duch – ostatně právě takto lidé první africký kontakt s virem popisovali – který po sobě zanechává vylidněné celé vesnice. Šíření viru je nejspíš nějak spojené s netopýrem kaloněm egyptským, který je přirozeným zvířecím rezervoárem viru, ale mechanismy šíření na možné další zvířecí přenašeče nebo „přeskok“ na člověka jsou stále záhadou.

Může za to člověk

Záhadou ale naopak není, jak se na šíření podílí člověk. Jeho vliv je totiž zásadní. Původ řady ohnisek onemocnění virem Marburg totiž úzce souvisí s lidskou činností v jeskyních, kde hnízdí netopýři – lidé tam hledají doslova poklady, ale přinášejí si odtamtud smrt.

Typickým příkladem je rok 1998. Více než polovina případů v severovýchodní části Demokratické republiky Kongo se tehdy vyskytla mezi těžaři zlata, kteří pracovali v dole Goroumbwa. Zajímavé je, že konec téměř dvouleté epidemie se shodoval se zatopením jeskyně a zmizením netopýrů ve stejném měsíci.

• Související: Nečinnost při řešení klimatické změny nás ekonomicky stojí více než investice do udržitelnosti

Podobně se v roce 2007 nakazili virem Marburg čtyři muži, kteří pracovali v dole na zlato a olovo v Ugandě, kde se zdržovaly tisíce netopýrů. V roce 2008 se tímto virem nakazili dva turisté, kteří navštívili Pythonovu jeskyni v lese Maramagambo v Ugandě. U obou se po návratu do vlasti objevily závažné příznaky. Žena z Nizozemska zemřela a žena ze Spojených států přežila.

Podle posledních výzkumů se na šíření viru podílí i klimatická změna. Většina ohnisek viru Marburg se vyskytla v odlehlých oblastech, což přispělo k omezení šíření nemoci. Jenže oteplování mění ve velkém chování kaloňů, kteří se vyšším teplotám přizpůsobují tím, že migrují do míst, kam se dříve nedostávali – mimo jiné i k lidským sídlům. Pochopitelně také proto, že města a vesnice jsou v Africe 21. století na mnohem více místech než kdy dříve v minulosti.

Epidemiologové se obávají, že se tímto způsobem může virus dostat do míst s vysokou koncentrací lidí. Pokud by se to navíc stalo při nějaké krizové situaci typu války nebo hladomoru, mohlo by to paralyzovat lékařské zdroje potřebné pro potlačení epidemie natolik, že by už mrtvých nebyly desítky nebo stovky, ale desítky tisíc. Může se tak opakovat případ podobný ničivé epidemii viru Ebola v roce 2014 v západní Africe, kdy zemřelo více než 11 300 lidí.

Zdroje: ECDC, The New York Times, WHO

Úvodní foto: Pixabay