Zemní plyn bude v příštích letech pro ekonomiku klíčový. Pro biometan a vodík zatím chybí zákazníci
Česko se už technologicky připravuje na náhradu hnědého uhlí. Rychlejší rozvoj ale brzdí chybějící legislativa i vysoké ceny alternativních paliv.
Kristýna Čermáková
10. 10. 2024
Česko je zvyklé využívat plyn nejen na topení, ale z velké části také na výrobu elektřiny. Právě zemní plyn, biometan nebo dokonce i vodík budou možná jednoho dne udržovat stabilitu energetické sítě, až skončí spalování hnědého uhlí. Především o tom diskutovali hosté úterní debaty Aliance pro bezemisní budoucnost.
I přes výkyvy v posledních dvou letech, za které mohla především obava z nedostatku plynu a nejistota z jeho zabezpečení z jiných zdrojů, je odběr v posledních letech stabilní.
„Zájem o plyn poslední dobou roste, jednak kvůli teplárenskému přechodu z uhlí na plyn. To se týká dokonce 20 terawattů. Druhým faktorem je také doprava, která je i jedním z mála sektorů, kde emise stále stoupají,“ vysvětluje Thomas Merker, Chief Financial Officer společnosti GasNet.
Osobní doprava se sice snaží o částečnou elektrifikaci, zejména u těžké dopravy, která tvoří většinové emise, je to ale náročnější úkol. Dopravci proto při snaze o snižování uhlíkové stopy často sahají právě po plynových zdrojích.
„Aktuálně vnímám největší přínos v kombinaci technologií, například kogenerační jednotka doplněná tepelným čerpadlem, fotovoltaikou, baterií nebo koncovým zařízením, jako jsou nabíječky pro elektromobily,“ vysvětluje Lenka Vaněk, ředitelka úseku Inovace a dekarbonizace v ČEZ ESCO.
Role plynu je pro obnovitelné zdroje zásadní. „Potřebujeme rychlé zdroje, které dokážeme vypnout ve chvíli, kdy máme velkou výrobu z panelů a větrníků. Potřebujeme něco, co zvládne vyrovnávat síť,“ popisuje Vaněk. Plyn má tu výhodu, že je využíván v teplárenství už nyní. Až 40 procent českých domácností je totiž napojeno na centrální zásobování teplem a právě teplárny už několik let procházejí transformací od uhlí směrem k zemnímu plynu.
Distribuční síť bude stačit
Ačkoliv panují obavy o dostatečnou připravenost a kapacitu plynové distribuční sítě, podle Merkera bude potrubí stačit. Kapacitu bude třeba navýšit možná v blízkosti samotných tepláren, zemnímu plynu ale uleví i pozdější rozvoj biometanu nebo vodíku.
S tím souhlasí i Jan Zaplatílek, vedoucí oddělení plynárenství a kapalných paliv Ministerstva průmyslu a obchodu. Jednak proto, že se toky plynu rozdělily na dva hlavní směry, po Německu už do Česka putuje plyn také přes Slovensko. A uklidnit nás může i fakt, že česká přepravní soustava je vůči aktuálním potřebám naddimenzovaná, protože jsme byli doposud spíše tranzitní zemí. Nyní se stáváme zemí koncovou.
Trh s plynem při krizi na chvíli poklesl, nyní se ale vrací do plné síly. „Zejména v roce 2022 panovaly obavy, zda je v Evropě vůbec reálné mít dostatek plynu. A nakonec se ukázalo, že ano. Jednak díky snížení spotřebě plynu, a pak i díky mírné zimě,“ vysvětluje Zaplatílek. Do budoucna pak očekává opět navýšení zájmu o plyn, ať už kvůli transformaci teplárenství, tak v náhradě uhelných zdrojů.
Biometan zbytečně posíláme do Německa
Panelisté také diskutovali o budoucnosti biometanu. V tuto chvíli je v Česku pouze sedm biometanových stanic, čistě na bioplyn jich pak stojí zhruba 500. O transformaci na výrobnu biometanu mají mnohé z nich do budoucna zájem, zatím je to ale ekonomicky nevýhodné.
Motivovat by je mohla nová forma státní podpory. „Podpora zde bude. Jestli bude dostatečná pro rychlejší konverzi stávajících stanic nebo pro výstavbu nových bioplynek, to se uvidí. Ale snad ano,“ dodává Zaplatílek. V tuto chvíli eviduje až 160 zájemců o vybudování výroben biometanu v různé fázi zájmu, od získávání informací po konkrétní plány na výstavbu v příštím roce.
V současnosti jsou ale z ekonomických důvodů všechny stávající biometanové stanice napojené na německé spotřebitele, v Česku tento zelený plyn zatím nevyužíváme. Jedná se přitom o nejsnáze dostupný nízkoemisní plyn.
Ve státní podporu doufají také další zdroje včetně zmiňovaného zemního plynu. Někdy by ale stačila pouze legislativní jistota budoucího postoje státu k danému zdroji. „Mnoho technologií, které spoléhají na plyn, mají dlouhodobou návratnost, třeba i v řádu patnácti a více let. Zájemci o nové i hybridní technologie se proto potřebují spoléhat na legislativu, že bude daný zdroj schvalovat nebo podporovat i v budoucnosti,“ dodává Vaněk.
Nelze ale pouze vyrábět, musí se také spotřebovávat. „Potřebujeme edukovat spotřebitele, že je biometan dobrým nízkoemisním zdrojem, musí se potkat nabídka s poptávkou,“ vysvětluje Vaněk. Když koncoví spotřebitelé biometan nebudou chtít, jeho ceny se nikdy nesníží a nestanou se finančně udržitelnými.
„Biometan v současné chvíli nedává ekonomický smysl, proto nejsme schopni přesvědčit zákazníka, že do něj má investovat,“ vysvětluje Růžička, ředitel výzkumu a vývoje ORLEN Unipetrol. To se ale změní, až se změní legislativa v RED III. Hlad po biometanu v ten moment naroste, protože budou dopravci povinni plnit přísnější emisní podmínky.
Nedostatek biometanu, který se projeví v následujících letech právě po větším důrazu na snižování emisí, jeho výrobu podpoří a počet bioplynových a biometanových stanic začne růst, věří Růžička. Podle Růžičky jsou cíle roku 2030 ambiciózní, ale nejsou nereálné.
Leží budoucnost ve vodíku?
Dalším nízkoemisním zdrojem je vodík, který je od nového roku také veden jako energetický plyn v energetickém zákoně. Zatím ale chybí prováděcí vyhlášky. „Vodík je považován za další plynový zdroj, platí pro něj proto stejné podmínky jako pro další plyny,“ vysvětluje Zaplatílek.
I proto se připravuje jeho vyšší podpora v novele energetického zákona, která by umožnila rychlejší certifikaci i vodíkové využití v energetické síti. Může to být ale běh na dlouhou trať, kromě finančních faktorů hrají roli i ty technologické.
Růžička z Unipetrolu ale v nejbližší vodíkovou budoucnost příliš nevěří. „Zemní plyn je klíčovým zdrojem budoucích deseti let, pokud chceme nastartovat úspěšnou a efektivní transformaci,“ dodává. Vodík podle něj přijde na řadu později, až bude vyráběn levněji.
Merker vysvětluje, že technologicky nebude výroba šedého i zeleného vodíku problém, musí se ale zapracovat také na komunikaci mezi výrobcem a spotřebitelem. A to nejen v Česku, ale také v celé Evropě. Bez zájmu zákazníků se vodíkové palivo na rozumnou cenovou hladinu nedostane.
Úvodní foto: Kristýna Čermáková