Couvání od závazků Green Dealu? Chyba, míní experti z průmyslu i vědy
Green Deal je nákladný i náročný, pro většinu sektorů ale zkrátka nezbytný. Bez plnění cílů doplatíme na klimatickou změnu daleko hůře.
Kristýna Čermáková
26. 9. 2024
Některé velké společnosti nenápadně ustupují ze svých zelených strategií, od plnění cílů Green Dealu nebo od dobrovolných závazků uhlíkové neutrality k určitému datu. Urgence na protiklimatická preventivní opatření a snižování emisní stopy se přitom naopak zvyšuje, upozorňovali odborníci a zástupci z řad průmyslu, vědy, politiky i výroby na Green Deal Summitu v Praze.
„Za posledních 12 měsíců překonaly teploty celkem o 1,5 stupně základní hodnotu z doby před průmyslovou revolucí,“ komentuje Viktor Hanzlík ze společnosti McKinsey. Nejedná se zatím o limit pařížské bariéry, který se vypočítává jinak, přesto se k němu postupně blížíme, a to nejspíše rychleji, než vědci očekávali a doufali.
„Není možné si nevšimnout, že za poslední dva roky přitom došlo k výraznému zpomalení investic do dekarbonizace a zelené transformace,“ dodává Hanzlík.
Česko se sice může chlubit tím, že má oproti 90. létům stále poměrně pozitivní trend snižování emisí, je to ale dáno tím, že velké továrny, které produkovaly škodlivé emise, byly zavírány jako první. V posledních několika letech jsme však tempo zpomalili. Situaci nyní komplikuje skutečnost, že se zeleným technologiím výrazně navýšila doba návratnosti, což pro mnohé společnosti přestává být zajímavé nejen z pohledu udržitelnosti, ale také ekonomiky.
Podle Jana Dusíka, zástupce generálního ředitele pro oblast klimatu Evropské komise, ale není možné sledovat pouze krátkodobou křivku ekonomické úspěšnosti firmy. Budoucí náklady spojené s klimatickou změnou ji jinak brzy doženou.
„Neexistuje alternativa, co bude, kdybychom dekarbonizaci nedělali. Dopady toho, co by nás pak čekalo, by byly mnohonásobně dražší a doplatila by na ně celá řada sektorů,“ komentuje.
Česko má k dispozici do roku 2030 bilion korun pro zelenou transformaci a mělo by je správně a vhodně využít. „Bude to nákladné a bude to náročné. Zvláště pro některá odvětví to bude náročnější než pro jiná, ale je to zkrátka potřebné,“ dodává Dusík.
Firmy je potřeba si udržet
Podle Hanzlíka se můžeme v mnohém inspirovat v Číně, která nyní masivně investuje do vývoje a rozvoje všech alternativních technologií od solárních a větrných elektráren po elektromobilitu. „Pokud má Evropská komise nyní nějaký úkol, tak je to probrat se a alespoň udržet s Čínou technologické tempo,“ dodává.
Pokud totiž Evropa včas nezačne tlačit i dostatečně podporovat nové a zelené technologie, začnou se velké firmy nejspíše přesouvat na jiný kontinent, kde bude výroba příznivější a zelenější. Jak vysvětluje i Dusík, nástroje Evropské komise, mezi které patří i Green Deal, by měly konkurenceschopnosti napomáhat, ne nutit firmy stěhovat se jinam.
Například třinecké ocelárny nebo teplárenství ČEZu před sebou mají nelehký úkol a musí investovat desítky miliard korun do modernizací. Česko je jedna z nejprůmyslovějších zemí Evropské unie a dekarbonizačním řešením nemůže být přesun těchto výrobních firem jinam.
„V modernizaci průmyslu jsme dlouho spali, žili jsme v našem fosilním skanzenu a říkali si, že by nám to mohlo stačit. Od roku 2010 do současnosti jsme neinvestovali do obnovitelných zdrojů prakticky nic, třeba oproti Polsku a Maďarsku,“ komentuje ministr životního prostředí Petr Hladík (KDU-ČSL). „Řešíme, že neznáme návratnost přečerpávacích elektráren, které by stály tři až pět miliard. To ale není jen ekonomická otázka, je to také otázka bezpečnosti a suverenity,“ dodává.
Podle Hladíka by měly být důležitým milníkem akcelerační zóny, které jednak usnadní výstavbu nových obnovitelných zdrojů ve zkráceném čase a současně rozšíří síť elektrických rozvoden. „Například na Svitavsku mají s větrníky dobré zkušenosti, místní o ně mají zájem, referenda vycházejí pozitivně. Jenže pak je chtějí postavit na místě, kde není žádná blízká rozvodna a v ten moment už to přestává dávat ekonomický smysl. Proto akcelerační zóny myslí i na usnadnění výstavby nových rozvoden a infrastruktury sítě,“ vysvětluje.
Konkurenceschopnost vůči Číně? Na tu už je pozdě
Na summitu padly i otázky o budoucím automobilovém trhu a konkurenci čínských elektrických vozů. Evropa nyní jedná o různých možnostech, jak omezit dovoz z Číny, která nabízí výrazně levnější elektroauta, což ohrožuje místní trh. „Doufám, že cla pro elektroauta z Číny projdou a že to bude jen první krok z mnoha,“ uvedl Hladík.
S tím ale nesouhlasí někteří zástupci z řad automobilového průmyslu. Podle nich také hrozí, že přísné evropské regulace nakonec vlastní elektromobilní prostředí omezí daleko víc než Čínu. Naopak je podle nich třeba se technologickým gigantem ve vývoji spíše inspirovat.
„Čína je extrémně rychle rostoucí trh plný inovací, v oblasti nízkoemisních vozů bychom se mohli učit. Nastavování tržních bariér žádný problém nevyřeší,“ vysvětluje Michal Kadera ze ŠKODA AUTO. „Nejvíce to strefí naopak právě nás, automobilový průmysl. My nemáme know-how, jaké mají v Číně, nemáme lokalizované řetězce, neumíme vyrobit baterie z vlastních zdrojů, chybí nám těžiště drahých kovů,“ dodává.
Navíc bude potřeba zapracovat na větším přijetí elektromobility společností, což se může podařit jednoduše praktičností a dostupností konkrétních aut. „Směr k elektrifikaci je jasně daný,“ vysvětluje Kadera. „Pro zákazníka je pochopitelně důležitá i cena a my máme vyšší náklady než automobilky v jiných částech světa. Prodávání bude náročné, pokud nenabídneme ekonomicky dostupná a pohodlná auta.“
„Musíme přestat být průměrní a staří, což v porovnání s Čínou jsme,“ dodává člen představenstva společnosti Bochemie David Vodička. Čína má podle něj náskok ve vývoji minimálně pět až deset let, nastavování tržních bariér v podobě zvažovaných evropských cel proto nyní nedává smysl. Cestu vidí ve spolupráci a společných projektech a inovacích. Pokud se máme bavit o konkurenceschopnosti, už jsme ideální příležitost promeškali, to si Evropa mohla dovolit ještě v době, kdy byla na podobné vývojové úrovni jako Čína.
Evropské automobilky dlouho žily v iluzi, že na vývoj nového auta stačí sedm, nyní už dokonce pouze pět let, od prvních náčrtů po funkční vůz. Jak vysvětluje Kadera, Čína ukazuje, že není problém stihnout to za výrazně kratší období, třeba jen za dva a půl roku. V Evropě pak vývoj a inovace brzdí přehnaná regulativa. Automobilky musí každý rok plnit a měnit své předpisy a pravidla, a nezbývá jim tak podle Kadery čas na implementaci nových záměrů a inovací.
Úvodní foto: Kristýna Čermáková