Chudoba, nedostupné vzdělání i drogová turistika. Ničení Amazonie potrvá, dokud nezmizí bída

V uplynulých měsících česká média zveřejnila řadu článků týkajících se odlesňování Amazonie. Objevily se třeba zprávy o peruánském kmeni Mashco Piro, který je považován za jeden z nejizolovanějších na světě. Jeho příslušníci v poslední době začali opouštět prales kvůli dřevorubcům, kteří v dané oblasti chtějí těžit cedrové a mahagonové dřevo.

Jiné zprávy pak pojednávají o extrémním suchu, které v Amazonii v současnosti způsobuje problémy celé řadě zdejších obyvatel. I toto podle mnohých zahraničních komentátorů souvisí především s činností vlivných těžařských společností, které zajímá pouze jejich vlastní zisk a neřeší, jaké důsledky může mít jejich činnost na místní ekosystém.

Realita je ovšem taková, že problém kácení tropických deštných pralesů je především problémem chudoby. Lidé žijící zde v peruánské džungli ji aktivně mýtí za účelem získání tzv. chaker – pozemků, na nichž následně pěstují banánovníky, ananasy, yucu (maniok jedlý) a další plodiny.

Pro Evropana může být obtížné pochopit, že tito jedinci v podstatě nemají žádnou jinou možnost. Nelze jim jednoduše doporučit, aby raději odešli do nejbližšího města a našli si tam nějaké zaměstnání, pokud nemají dostatečné vzdělání a ani žádné peníze do začátku. Kromě toho, pracovních příležitostí tu rozhodně není mnoho a mzdy jsou velice nízké.

Snahy řešit svou životní situaci tímto způsobem tak obvykle vedou maximálně k tomu, že členové chudých rodin se v městském prostředí začnou věnovat různým nelegálním činnostem (prodej drog, prostituce nezletilých, krádeže apod.), což rozhodně nelze považovat za žádoucí výsledek.

• Tip: IKEA vyrábí skříně z cenných rumunských stromů. Greenpeace upozorňuje na ničení posledních evropských pralesů

Na první pohled by se mohlo zdát, že mnohem více škod napáchají výše zmíněné firmy, které touží po místních zdrojích. Právě ty se ostatně obvykle stávají terčem kritiky různých environmentálních aktivistů i novinářů, což ale bohužel odvádí pozornost od věcí, které je zapotřebí skutečně řešit.

Určitým paradoxem může být, že tyto společnosti často dělají pro domorodé obyvatele mnoho dobrého (výměnou za právo působit na jejich území), např. umožňují jejich dětem studovat. Tvrzení, že pouze vykupují půdu, uplácejí kmenové vůdce apod., tedy představují hrubé zjednodušení dané problematiky.

Je jasné, že rodina disponující pouze několika mačetami, sekerou a motykou či krumpáčem nikdy nedokáže odlesnit tak velké území jako nějaká nadnárodní korporace. Rozdíl však spočívá v tom, že zatímco nadnárodních korporací zde nepůsobí zase až tak moc, rodin, pro něž jediný zdroj obživy představuje zemědělství (popřípadě lov a rybaření), jsou tisíce až desetitisíce.

Začarovaný kruh chudoby

Kromě toho je zde také nezanedbatelné riziko, že při vytváření chakry úmyslně či neúmyslně založíte požár, který se následně rozšíří a zdevastuje mnohem větší plochu, než jakou jste původně měli v úmyslu kultivovat.

Pokud všechna tato fakta budeme ignorovat, nemůžeme nikdy ani vypracovat opravdu kvalitní strategii boje proti odlesňování. Například Motoe Miyamoto z japonského Department of Forest Policy and Economics, Forestry and Forest Products Research Institute zcela správně uvádí, že „stávající strategie jsou spojeny s vysokými náklady, nízkou účinností a potenciálním nepříznivým ekonomickým dopadem na tropické země a místní obyvatele.“

„Protože základní příčiny odlesňování nejsou jasně pochopeny, nejsou známy politické možnosti, které by byly nejúčinnější při zastavení odlesňování,“ dodává.

Ukázkovým příkladem mohou být různé informační kampaně. Mluvit s chudými Peruánci o důležitosti pralesů a nutnosti jejich ochrany nemá příliš valný smysl, mají-li dotyční existenční potíže a potřeby, které dost dobře nelze odložit „na později“. Nakolik oni sami nemusí mít ani tu nejmenší chuť stromy kácet, jelikož si velice dobře uvědomují jejich význam, v určitých situacích jim zkrátka nic jiného nezbývá.

• Psali jsme: Uhlíkové offsety jsou netransparentní, raději děláme projekty v regionech, říká Sommer z Kofoly

Mnohem lepší může být pořádání kurzů zaměřených třeba na plánované rodičovství a používání antikoncepčních prostředků (podstatné je ovšem rovněž to, aby tyto prostředky byly dostupné všem bez ohledu na jejich sociální status), péči o novorozence a další podobná témata.

Ano, děti by pochopitelně měly poznávat přírodní krásy své země a učit se, jak se k nim chovat, aby zůstaly zachovány i pro budoucí generace. Co ale naléhavě potřebují právě nyní, je více jídla (v mnoha venkovských oblastech jim rodiče nemohou dopřát více než jeden pokrm denně), základní lékařskou péči, oblečení, školní pomůcky apod.

Na základě svých dosavadních zkušeností mohu uvést, že řada peruánských dětí by si bez zahraničních podporovatelů vůbec nemohla dovolit chodit do škol. Místo toho by pracovaly na výše zmíněných chakrách a později pokračovaly v tom stejném, co momentálně dělají jejich rodiče – což by mělo za následek odlesňování dalších ploch.

Drogová turistika problémy prohlubuje

Je nutné zmínit také to, že kontraproduktivní mohou být i některé projekty zaměřené na komerční využívání darů pralesa. V Peru se v této souvislosti vedou živé diskuse např. o ceremoniích s ayahuascou, které jsou turistům nabízeny doslova na každém rohu. Snad každý má mezi svými příbuznými minimálně jednoho „šamana“, nebo alespoň zná centra, v nichž se inkriminované obřady pořádají.

A není divu. Turisté jsou totiž za tento typ zkušenosti ochotni zaplatit klidně i několik tisíc dolarů, aniž by přitom přemýšleli o tom, odkud přesně ayahuasca (resp. liána Banisteriopsis caapi) vlastně pochází, jakým přesně způsobem byla sklizena, kdo přesně to udělal a jakou za to obdržel odměnu.

To, co na první pohled může vypadat jako skvělý nápad – Peruánci nebudou mít důvod prales likvidovat a místo toho z něj budou získávat rostliny potřebné pro přípravu psychotropních nápojů, na čemž vydělají nesrovnatelně více – se tak v praxi lehce může zvrtnout. Poptávka je totiž už nyní natolik vysoká, že hledání Banisteriopsis caapi je stále obtížnější i riskantnější.

Jde o přímý důsledek bezohlednosti mnohých sběračů, kteří odnášejí celé rostliny včetně kořenů, což znemožňuje jejich další růst. Ten mimochodem trvá několik let, přičemž při ceremoniích je jednoznačně lepší konzumovat liánu „starou“ než „mladou“. Někteří se proto právem obávají toho, že již v brzké budoucnosti Banisteriopsis caapi v řadě oblastí prostě nebude dostupná.

Další háček pak spočívá v tom, že pokud v této oblasti podnikají cizinci, na jedné straně sice využívají místní obyvatele a jejich znalosti, ale na druhé straně jim za jejich služby obvykle platí jen velice málo peněz. Samotní domorodci ovšem nemají příliš mnoho možností, jak si shánět zahraniční klienty – většina z nich se ani nedomluví anglicky, natož aby byli schopni vytvářet své vlastní webové prezentace atd.

I když tedy vše myslíte dobře a opravdu upřímně se snažíte pomoci, při přípravě podobných projektů je zapotřebí postupovat obezřetně a zohledňovat celou řadu faktorů, které osobě nedostatečně seznámené s místními poměry vůbec nemusejí přijít na mysl. Nikdo totiž nechce, aby důsledkem podobných snah byl např. nárůst prodeje výrobků ze zubů či kožešin chráněných druhů zvířat.

Musíme změnit způsob myšlení

Jak poukazuje zakladatelka společnosti Agriterra Kees Blokland, kampaně usilující o zastavení odlesňování mají širokou škálu cílů.

„V závislosti na tom, kdo hovoří a jaká akce a reakce jsou od publika požadovány, jsou jako hlavní viníci prezentováni chov dobytka, produkce sóji, těžba dřeva a produkce palmového oleje. Není pochyb o tom, že každý z nich má svou roli, ale neignorujeme stále více hlavní příčiny odlesňování?“ táže se Kees.

• Tip: Eko, bio nebo konspirační žabka. Víte, co znamenají obrázky na potravinách?

Pochopitelně má pravdu. Háček spočívá v tom, že témata jako těžba dřeva či produkce palmového oleje jsou mediálně vděčná a nevzbuzují v lidech negativní emoce. Pokud oproti tomu píšete o chudobě a potřebě podporovat např. Afričany, pak diskuse pod těmito články bývají plné vysloveně nenávistných příspěvků o tom, jak pouze „učíme černochy natahovat ruce“ nebo „podporujeme migraci do Evropy“ atd. Drtivá většina jejich autorů přitom v Africe ani nikdy osobně nebyla, natož aby snad realizovala nějaký vlastní humanitární projekt.

V konečném důsledku je vše jen a pouze o tom, jaké nastavíte podmínky a jak moc následně trváte na jejich dodržování. Děti či nezletilé matky v našich vlastních projektech v zemích Latinské Ameriky rozhodně nemůžou jen celé dny sedět před svými domy a „natahovat ruce“ – naopak se musí povinně vzdělávat a dosahovat lepších výsledků než jejich spolužáci. Kromě toho také vykonávají náročné domácí práce, pomáhají s péčí o mladší sourozence apod.

Pokud tento způsob myšlení neopustíme a nezaměříme se primárně na lidi a jejich aktuální životní potřeby, situace v Amazonii se jen těžko zlepší. Má-li někdo chuť bojovat proti odlesňování třeba tím, že se přiváže řetězem ke stromu a bude takto pózovat fotografům, je to jistě jeho nepopiratelné právo. Z pohledu nás, kteří zde žijeme a opravdu se snažíme něco změnit, jde však pouze o úsměvné gesto s prakticky nulovým efektem.

Autor: Jiří Černý

Autor se od útlého dětství zajímal o biologii, zejména o tropické deštné lesy a problematiku jejich ochrany. Několik posledních let bydlí uprostřed divočiny v peruánském regionu Loreto. Nějakou dobu se podílel jako dobrovolník na humanitárních projektech Caritas Iquitos, z nichž jeden sám navrhnul.

Úvodní foto: Ibama from Brasil - Operação Verde Brasil, Amazonas, CC BY-SA 2.0