Zameťme si před vlastním prahem: Čína se v uhlí pouze dotahuje na Česko

Vždy je snazší hledat chybu u druhých než u sebe. Zatímco státy Evropy jsou historicky odpovědné za největší podíl člověkem vypuštěných emisí skleníkových plynů a konkrétně Česká republika v přepočtu na osobu v některých studích figuruje jako největší emitent vůbec, pozornost se pravidelně obrací k jiným zemím.

Letos opět proběhla českými médii zpráva o nárůstu instalovaného výkonu uhelných elektráren v Číně. V této souvislosti se začaly objevovat hlasy obviňující Čínu z maření globálního úsilí o snižování emisí skleníkových plynů, případně poukazující na marnost tohoto snažení v Evropě.

Podle reportu organizace Global Energy Monitor Čína v roce 2023 rozšířila flotilu svých uhelných elektráren o více než 47 gigawattů nově instalovaného výkonu. To je bezesporu obrovské číslo, ale nesmíme zapomínat, že Čína je také obrovská země. Celkový instalovaný výkon čínských uhelných elektráren v roce 2023 dosáhl hodnoty 1137 gigawattů. Čistý přírůstek tak v průběhu loňského roku činil pouze asi čtyři procenta.

V přepočtu provozuje Čína přibližně 800 megawattů uhelných elektráren na milion obyvatel. Pro srovnání, v České republice je podle Evropské sítě provozovatelů přenosových soustav instalováno v uhelných elektrárnách 8,4 gigawattů. V přepočtu v těchto zdrojích disponujeme více než 770 megawatty na milion obyvatel.

Vzhledem k tomu, že výkon uhelných zdrojů u nás pozvolna klesá (ještě v roce 2018 byl instalovaný výkon českých uhelných elektráren více než 900 megawattů na milion obyvatel), lze zjednodušeně říci, že Čína se ve výkonu uhelných zdrojů pouze dotahuje na naši nedávnou úroveň.

Celkové emise spojené s uhelnou energetikou nezávisí pouze na instalovaném výkonu, ale i na jeho využití v čase. Do budoucna je tak důležité nejen datum ukončení výroby elektřiny z uhlí, ale především tvar tzv. útlumové křivky – ta určuje rozdíl mezi tím, bude-li většina uhelných elektráren provozována na plný výkon až do poslední chvíle, v porovnání s postupným útlumem, kdy jsou tyto zdroje využívány k doplňování výroby jiných, především obnovitelných zdrojů.

Průměrný koeficient využití čínských uhelných elektráren se od roku 2000 snížil ze 70 na současných přibližně 50 procent. V horizontu roku 2050 se předpokládá, že tyto zdroje budou v provozu méně než 30 procent času. To koresponduje s čínskými plány na dosažení vrcholu emisní produkce v roce 2030 s přechodem na uhlíkovou neutralitu do roku 2060.

• Tip: Elektromobily v Číně jsou už levnější než spalováky. Ceny baterií spadly za rok o polovinu

Z pohledu klimatu, resp. plnění závazků Pařížské dohody, jsou tyto plány zcela nedostatečné. Přesto sami nejsme v pozici, kdy bychom mohli Čínu za její emise kritizovat.

Důvodem jsou jak naše vlastní vysoké emise, hlavně z uhelné energetiky, tak jejich import ze zahraničí včetně Číny. Ta totiž využívá uhlí nejen k pokrytí spotřeby vlastních obyvatel, ale současně k zásobování průmyslové výroby, jejíž produkty jsou hojně vyváženy do celého světa.

Evropská unie představuje druhé největší odbytiště čínského exportu hned po Spojených státech. Ročně vyveze Čína zboží o emisním ekvivalentu více než miliardy tun CO2, což z ní dělá zdaleka největšího vývozce emisí na světě. Exportní bilance většiny států Evropy včetně České republiky je přitom negativní: více emisí v podobě zboží dovezeme, než naopak.

Než se tedy pustíme do kritiky ostatních, měli bychom si v první řadě zamést před vlastním prahem. V praxi to znamená nejen pokračovat v započatém procesu dekarbonizace, ale současně omezit zbytný import s vysokou emisní stopou.

Autor: Oldřich Sklenář, analytik Asociace pro mezinárodní otázky

Úvodní foto: Shubert Ciencia, Flickr, CC-BY 2.0