Dobro má špatný marketing, manipulace strachem funguje lépe, říká Simona Babčáková

„Svá srdce potřebujeme sytit i hezkými a příjemnými impulzy, abychom mohli nést tíhu světa,“ popisuje boj s environmentálním žalem Simona Babčáková. Dobro má podle ní špatný marketing a měli bychom na tom zapracovat, jestli chceme svět kolem nás měnit k lepšímu. V rozhovoru pro Obnovitelně.cz popsala své zkušenosti s koučinkem a facilitačním výcvikem, i jak důležitá je péče o nás samotné.

Sama sebe popisuje Babčáková jako herečku, moderátorku, lektorku a průvodkyni komunikací. Věnuje se facilitačnímu výcviku (snaha vést skupinovou diskuzi pomocí funkční komunikace tak, aby vyústila v konkrétní výstupy a spokojenost účastníků), snaží se přivádět lidi ke vzájemnému pochopení a důležitý je pro ni i vztah k přírodě a ohleduplnost ke světu, ve kterém žijeme. Televizní diváci ji znají například ze seriálu Ohnivé kuře či Comeback nebo mnoha filmů. Vystupuje také se souborem Dejvického divadla.

Udržitelnost, cirkularita, šetrnost, obnovitelnost… To vše jsou pojmy, které nám vlastně nejsou ničím novým, a přesto jsou dnes moderní a především důležité. Proč?

Myslím si, že jsme jako civilizace dospěli do bodu, kdy již není cesty zpět a kdy si začínáme připouštět, že pokud nezačneme tvořit ohleduplnou společnost a brát vážně skutečné potřeby lidské bytosti s vědomím limitů prostředí, ve kterém žijeme, tak to bude hodně bolet.

A bolest je nepříjemná, je přirozené, že se jí chceme vyhnout a ne ji aktivně vytvářet jako doposud. Současná civilizace a její hodnoty (svobodná ruka trhu) jsou nepřirozené a parazitní. Mně se moc líbí filosofie Ekonomie koblihy od Kate Raworth, tam mi to přijde srozumitelné a logické. Doporučuji ku pozornosti.

Na svém webu píšete, že „dobro má špatný marketing“, a ráda moderujete události, které podporují pozitivní změnu a udržitelný život. Čím to je, že dobro musí mít dobrý marketing?

Takhle se to hraje, je to marketingové pole hry. Pokud chci, aby lidi něčemu věnovali pozornost, něco koupili nebo něco podpořili, musí o tom vědět, musí jim to být srozumitelné a musí se na to emočně navázat. A to je marketing.

• Tip: Vodu na splachování někdy musím vysekávat z ledu, říká herec Petr Vacek

V tuto chvíli nejvíc funguje manipulace se strachem, protože to je nejjednodušší, neb základní strach o život a přežití máme všichni, takže to je strunka, na kterou se snadno brnká.

Kdežto hodnoty jako vzájemnost, laskavost, velkorysost, ochota cítit a vyvíjet se, ohleduplnost a ušlechtilost jsou hodně individuální a zdánlivě dobrovolné.

Proč je těžké podporovat změnu k lepšímu?

To „dobro“ má takovou nepěknou vlastnost, v podstatě pýchu, že si myslí, že stačí to, že je to jednoznačně dobré, a už se nemusí dál promovat či obhajovat. A nárokuje, že by to mezi sebou měli lidi samozřejmě šířit a podporovat, protože je přece jasné, že tohle je správné. A že se přece nebudu vychvalovat, protože samochvála smrdí. No jo, jenže lidská bytost takhle nefunguje.

Použiju příklad Hnutí Duha, to je organizace, která v Čechách funguje desítky let a mají za sebou obrovský kus práce. A většina lidí vůbec netuší, jaké všechny pro přírodu nevýhodné zákony se díky Hnutí Duha neschválily a to, že máme například Šumavu jakou máme, vůbec není samozřejmost. Takže nikdo neví, co by se stalo, kdybychom neměli Hnutí Duha a kdyby to nebyla takhle funkční a výkonná organizace.

Tomu říkám, že Dobro má špatný marketing. Že si většina lidí neuvědomuje, co by se stalo a jak by vypadala naše společnost, kdybychom neměli tak obrovskou síť obecně prospěšných organizací, které plní sociální funkci státu. Místo toho, aby byly oceňované a státem podporované, jsou většinou pomlouvané a musí překonávat obrovské množství byrokratických překážek, které často vedou k jejich zániku.

Proč lidé nenaslouchají přírodě a světu kolem sebe, když jde o otázky kolem klimatické změny a životního prostředí?

Protože je to pohodlnější, protože nemají kapacity. Těch důvodů je určitě víc a často se kombinují. Lidská mysl a paměť je selektivní. Většina lidí má redukované vnímání tak, aby se nezbláznila z těch pocitů, že je toho moc a že s tím stejně nemůžou nic dělat. Také je tu inteligenční potenciál si věci uvědomit a emoční potenciál si je připustit. A potenciál ochoty a odvahy s tím něco dělat.

Proto si myslím, že by se měli spojit především ti lidé, kteří tento potenciál mají, a nastavit pravidla hry tak, aby se hrálo dobře všem. Aby nás život víc bavil, než byl děsivý. A tohle všechno je třeba laskavě a transparentně komunikovat, čili opět jsme u marketingu.

Vědomá komunikace je v posledních letech vaše hlavní oblast zájmu a nedávno jste dokončila facilitační výcvik. Co vám zkušenost přinesla?

O facilitaci sním již pět let, velmi mě ovlivnilo setkání se sociokracií a dragon dreamingem. Vidím jednotlivé komponenty nutné ke změně, vidím, že jsou již všechny na jednom místě a jsou připravené, chybí pouze propojení. A já jako průvodkyně komunikací vidím ta propojení a cestu k nim, například konference. Mou cestou k tomu, abych byla kvalitním mostem mezi komponenty nutnými ke změně k laskavější a ohleduplnější společnosti, je právě facilitace.

• Psali jsme: Umělá pizza v Love Islandu, vermikompostér v Ulici. Čeští filmaři ukazují, jak natáčet udržitelně

Jedním z důvodů, proč jsem zaparkovala herectví, byla i má potřeba být paní svého času právě proto, abych měla prostor na vzdělávání se. Takže facilitační výcvik u Eduticy byl můj splněný sen. Nejdřív jsem absolvovala třídenní základ facilitace, který bych doporučila úplně každému, kdo vede skupinu lidí, od pedagogů až po ředitele firem, přes všechny státní instituce. Je to základ nástrojů k porozumění a efektivnímu vyhodnocení dat.

A jelikož jsem byla nadšená, pokračovala jsem dále facilitačním výcvikem. Kromě toho, že jsem získala akreditovaný certifikát, až se mě někdo zase bude ptát, co mě opravňuje provázet komunikací, tak jsem si hodně zvědomila, jak chci vést své workshopy komunikace a prevence vyhoření tak, aby byly co nejefektivnější a zábavné a aby nebyly vyčerpávající.

Dále jsem si velmi prohloubila nástroje nenásilné komunikace, jako jak vytvářet bezpečné komunikační prostředí, a v neposlední řadě jsem získala kufřík nástrojů na facilitaci jako takovou. Během výcviku jsem si zvědomila, jaký typ facilitace a pro koho chci dělat. Opravdu mě nejvíc zajímají transformační procesy a průvodcování změnou. To je pro mě klíčové, protože hledáním tvoříme a tvoření nového je velmi vzrušující dobrodružství.

A jako velký bonus jsem získala obohacení o zkušenosti svých „spolužáků“ a rozhodně i nová přátelství a spolupráce. Cítila jsem, že na nic nejsem sama a že kultivovaných lidí neustále přibývá. Komunikovat s otevřenými inteligentními lidmi mi sytí radost ze života. A s Eduticou již spřádám plány na spolupráci právě na konferencích, které moderuji. Protože si myslím, že už je čas postoupit o další krůček dál směrem od slov k činům.

Měla by být nějaká základní schopnost facilitace vyučována například ve školách? Obecně se říká, že lidé mají s komunikací problém.

To by bylo ideální. Jsou to opravdu základní nástroje komunikace a potřebujeme je naprosto všichni. I naše domácí provozní dohody se velmi zkultivovaly a zefektivnily. Komunikujeme pořád, tak je fajn dělat to vědomě.

Co byste poradila člověku, který je osamocený ve své sociální bublině a neumí své pocity komunikovat nebo se setkává s nepochopením?

Jednoznačně terapii. Nechat se procesem setkání se svým nitrem provést někým, ke komu cítí důvěru. Ale většinou bývá největší problém projít bránou ochoty, protože se bojíme, s čím se tam vevnitř setkáme. Moje zkušenost je, že strach z toho setkání je to nejděsivější, setkání jako takové je většinou laskavé a často i humorné.

Výsledek je obrovská životní úleva. Shodíme tuny tíhy, které jsme si v tom batohu na duši celou dobu s sebou táhli, a jelikož žába se vaří pomalu, tak jsme si na to zvykli a neuvědomovali si, kolik tam toho je a co za to platíme. A změní se i naše realita. Lidé už se tolik nebojí, že by nás mohli zranit a přiblíží se. Ani my už se tolik nebojíme své zranitelnosti a otevřeme se vztahům. 

Proč se vlastně mnozí lidé brání terapiím? Je to český konzervatismus, že je terapie vnímána jako slabost?

Pořád se bojíme stigmatu, že jsme nedostateční slabí jedinci, které na to konto tlupa vyloučí, a my se ocitneme sami na okraji společnosti. Přitom nějaký typ terapie potřebuje úplně každý z nás. Nebo to můžeme nazvat supervize, nebo prostě psychohygiena. K zubaři také chodím na preventivní kontrolu dvakrát za rok, ale o duši, čili o naše prožívání, se často nestaráme.

Tohle se naštěstí mění, osvěta je veliká, možností neustále přibývá. Každý si může vybrat způsob a průvodce, který vyhovuje právě jemu. Já mám kombinaci několika, protože někdy si to potřebuji poskládat z více úhlů pohledu a někdy jedno sezení prostě nestačí.

Jak může člověk sám sebe podpořit, zpevnit se v rozhodnutí?

Myslím si, že je třeba mít koule na to připustit si, jaký máme k sobě skutečně vztah, a pak musíme projít bránou ochoty udělat něco pro to, aby se to změnilo. Změna nepřijde bez aktivity a úsilí.

Lidé pohybující se kolem ochrany přírody a ekologie pracují v prostředí, kde řeší mnoho problémů, klimatickou krizi, negativní obraz budoucnosti. Často trpí environmentálním žalem či vyhořením. Jak se mu mohou vyvarovat?

Zvýšenou péčí o sebe, zvýšenou psychohygienou. Citlivost je důležitá a musíme o ni pečovat. Potřebuji své srdce sytit i hezkými a příjemnými impulzy, abych unesla tíhu světa.

Jak o sebe pečovat, abychom dokázali odclonit a zmírnit tlak společnosti?

To je velmi individuální. Já pracuji tak, že si nejdřív zvědomím, co jsou mé zdroje spokojenosti, radosti, odpočinku, pocitu naplnění a smyslu, a pak teprve z toho vyplyne, jaký typ a míru psychohygieny ve svém životě potřebuji, aby byl pro mě udržitelný. Zkrátka aby se mi chtělo žít a abych svůj život tvořila z radosti a důvěry.

Jak o sebe pro příklad pečujete vy?

Mám to za ty roky vychytané. Jednou týdně masáž, dvakrát měsíčně psychosomatická fyzioterapie MFK, na začátku a na konci zimy prohřívání v maďarských lázních, pravidelná kultura, tanec, čtení v horké vaně, pobyt v přírodě, v oázách, s přáteli…

• Tip: Z Česka se stává ráj pro pěstitele lanýžů. Houby za miliony můžou růst i pod solárními panely

A pak mám dalších pět osob, kdybych je potřebovala v rámci jejich specializace. A také mám přátele, hlavně přítelkyně, se kterými mohu komunikovat velmi otevřeně a v bezpečí, a jejichž zpětná vazba je pro mě důležitá a přínosná. A jednou za rok, když to jde, tak k moři.

Co podle vás lidé v sebepéči podceňují?

Vztahy. My jsme vztahující se bytosti. I k myšlenkám se vztahuji, buď mi dělají dobře, nebo vedou k úzkosti či pocitům viny. Takže pro mě je priorita kontrola a vědomá tvorba svého myšlení (protože u toho můžu ležet, tak tam jsem velmi disciplinovaná) a z toho potom vyplývá mé prožívání, jak se cítím, a z toho potom vyplývá mé jednání, kam jdu, co dělám, s kým se stýkám a proč. A tomu já říkám Vědomá komunikace, nejdřív se sebou a pak s vnějším světem.

Na co můžeme být hrdí? Je něco, v čem podle vás Češi ve světovém měřítku komunikace a schopnosti fungovat ve společnosti vynikají?

Jak říkám, že dobro má špatný marketing, tak málokdo ví, že my Češi jsme na předních příčkách světového žebříčku v dárcovství a dobrovolnictví. Takže my vlastně jsme loajální, citlivý, chápající a sociální národ. Ale máme nedostatečný marketing.

Úvodní foto: Alena Hrbková, se svolením Simony Babčákové