Vzácnou kočku divokou ohrožuje křížení s přešlechtěnou kočkou domácí, varují vědci

Křížení kočky divoké s její domácí „sestrou“ je podle vědců jednoznačně zásadní problém. „Konec genetické čistoty kvůli křížení s kočkou domácí může způsobit ztrátu některých lokálních adaptací nebo zvýšit přítomnost škodlivých mutací, které se ve vyšší míře vyskytují u přešlechtěných domácích koček,“ upozornila zooložka Jarmila Krojerová z Ústavu biologie obratlovců Akademie věd ČR, která se dlouhodobě věnuje genetickým analýzám u rysa a právě i kočky divoké. „Naše výsledky ukazují, že výskyt hybridů je alespoň v některých oblastech Slovenska vyšší než například v Německu,“ dodala Krojerová.

Nejvyšší výskyt hybridních jedinců byl vykázán v oblasti Strážovských vrchů, které leží naproti Bílým Karpatům přes údolí řeky Váh. Vědci zde zaznamenali čtyři hybridy, jež tvoří 15 procent z celkové populace zdokumentované v této oblasti. Rozsáhlý monitoring v Německu přitom odhalil, že podíl hybridních jedinců činí maximálně 3,5 procenta. Z evropských zemí je nejhorší situace ve Skotsku, kde tento problém způsobil zánik geneticky čisté populace kočky divoké a tamější lesy nyní obývají vesměs kříženci. O záchranu druhu se tam v současnosti snaží pomocí reintrodukce z chovů v zoologických zahradách (projekt SWAforLIFE).

Divoká versus domácí

V Česku se kočka divoká vyskytuje v jihozápadních Čechách, kam se šíří z Německa, a právě na moravsko-slovenském pomezí, tam se karpatská populace rozšiřuje ze Slovenska. Před několika lety ale zachytili pohyb kočky divoké rovněž pracovníci Vojenských lesů a statků v Doupovských horách na Karlovarsku. Jde o jednu z nadějných lokalit, kde by se kočka divoká mohla časem usadit natrvalo.

„Doupovské hory jsou z hlediska ekologické hodnoty a druhové rozmanitosti mimořádně cenným územím, přesto nás dosavadní výsledky výzkumu překvapily. Jako správci území v souvislosti s výskytem kočky divoké nemusíme přijímat žádná mimořádná opatření, protože lokalita vojenského újezdu je veřejně nepřístupná,“ konstatovalo před časem vedení vojenských lesů.

Kočka divoká je skrytě žijící druh, který může snadno unikat pozornosti, a to i proto, že si ji lidé spletou s doma chovaným druhem. Nejvýraznějším rozdílem je zbarvení srsti a hřbetu. Ve zbarvení kočky divoké převládá šedohnědý až šedožlutý odstín, přičemž hřbet, nohy a ocas jsou výrazně pruhované, pruhů je ale celkově méně než u kočky domácí a jsou méně kontrastní.

Výrazné jsou ale čtyři delší a jeden kratší tmavý proužek na krku a tmavý, úhoří pruh, jež se táhne středem hřbetu a končí u paty ocasu. Ocas je u kočky divoké mohutnější, huňatý, s tupou špičkou a se třemi až čtyřmi černými oddělenými kroužky. Spodní strana zadních tlapek je černá jen částečně, u koček domácích jsou zpravidla tlapky černé celé. Drobným detailem je také to, že špičky uší koček divokých jsou stejně šedé jako zbytek uší.

„Rozlišování koček divokých a koček domácích na základě vzhledu může být problematické, obzvláště pro laickou veřejnost. Výskyt hybridů toto rozlišování významně komplikuje i odborníkům,“ řekl zoolog Martin Duľa z Hnutí Duha Šelmy a Ústavu ekologie lesa Mendelovy univerzity v Brně. Duľa koordinuje monitoring kočky divoké v Javorníkách, tam ale zatím kříženci zaznamenáni nebyli.

Kočka domácí pochází z příbuzného druhu – kočky plavé, která se vyskytuje v severní Africe a na Blízkém východě. Dnes je považována za samostatný druh. Do kontaktu s evropskou kočkou divokou se dostala zhruba před dvěma tisíci lety, kdy ji do Evropy přivezli starověcí Římané. Oba druhy se mohou bez problémů vzájemně křížit a mít plodné potomstvo.

„Jistotu při určení míry hybridizace nám poskytuje až správně provedená analýza DNA. Zatím byli hybridní jedinci zachyceni jen v karpatské populaci, nikoli v populaci v jihozápadních Čechách, tam je ale monitoring zatím mnohem méně intenzivní,“ vysvětlila Jarmila Krojerová z Akademie věd ČR.

Šíření cizorodých genů

Ke křížení dochází většinou v oblastech, kde je divokých koček méně a zároveň se v lesním prostředí vyskytují zdivočelé nebo toulající se kočky domácí. Na slovenské straně Bílých Karpat dokonce fotopast zachytila hybridního samce při páření se samicí kočky divoké. „Páření dokazuje, že se hybridní jedinci dále zapojují do reprodukce, čímž šíří cizorodé geny do dalších generací,“ poznamenal Pavel Dekař z Hnutí Duha Šelmy, který se monitoringu kočky divoké v Bílých Karpatech věnuje již několik let.

„Podrobný monitoring kočky divoké pomocí chlupových pastí a fotopastí s následným využitím analýzy DNA je jedinou možností, jak nejen odhalit podíl hybridních jedinců, ale také zjistit početnost kočky divoké či mapovat přítomnost koček domácích v lesním prostředí,“ dodal Branislav Tám ze slovenské Národné zoologické zahrady Bojnice, který koordinuje monitoring v oblasti Strážovských vrchů.

Projekt "Hledáme kočku, pozor, divokou!", na němž spolupracují Ústav biologie obratlovců Akademie věd ČR, Národní zoologická zahrada Bojnice a Hnutí Duha Šelmy, je finančně podpořen z programu přeshraniční spolupráce Interreg V-A SK-CZ 2014-2020. Zaměřuje se na výskyt tohoto vzácného živočicha především na moravsko-slovenském pomezí, ale zoologové sbírají informace o výskytu kočky divoké rovněž z jiných částí České republiky a Slovenska.

Ačkoli projekt v letošním roce končí, vědci chtějí v monitoringu pokračovat. Významně může pomoci i veřejnost. Pokud někdo zahlédne v přírodě kočku divokou, nebo najde třeba sraženou kočku se znaky kočky divoké, může informovat vědce na webové stránce kockadivoka.cz nebo na mailu stopy@selmy.cz, případně se ozvat přímo koordinátorům.

Autor: Pavel Baroch

Foto: Jaroslav Vogeltanz / portál Šelmy