Česká krajina je zmrzačená, potřebuje zahojit, říká sedlák Daniel Pitek

Dlouhodobě upozorňujete na špatný stav české krajiny, kterou dokonce nazýváte “zmrzačenou”. Můžete říci pár slov k výkyvům počasí, kdy jsme nejprve zažívali extrémní sucho, které náhle vystřídaly velké přívaly srážek?

Voda už tolik nepřichází průběžně při jemnějších deštích. Padá čím dál častěji jako přívalové deště, které páchají škody. Když zaprší, voda odtéká z polí pryč a bere s sebou humus, úrodnou vrstvu. Náhlé přívalové deště jsou stejně jako dlouhá období sucha jsou typickými projevy klimatické změny.

Na přívalové deště navazují náhlé povodně, které jsou důsledkem jak velkého objemu srážek v krátkém časovém období, tak špatného stavu české krajiny. A to zemědělských i lesních ploch, které nejsou schopny zadržet tyto přívalové srážky a voda velice rychle odtéká, způsobí povodně a škody a zároveň nám v dalším období výrazně v krajinné půdě chybí.

Z pohledu vodní bilance krajiny je rychlý odtok vody tím nejpalčivějším problémem, který musíme změnit. A ten jsme schopni vyřešit pouze změnou přístupu k půdě a krajině. K zadržení vody a vyřešení problému povodní jak sucha potřebujeme živou, pórovitou půdu a pestře strukturovanou, členitou krajinu, které jsou schopny velké dešťové srážky absorbovat a zadržet.

Před propršeným červnem jsme podle klimatologů zaživali největší sucho za posledních pět set let. Jaké byly příčiny?

Množství srážek je víceméně pořád stejné. Jenže od počátku průmyslové revoluce se u nás zvýšila teplota o dva stupně a s tím se zvýšil i odpar. Nedostatek vody byl a v některých oblastech i po velkých deštích stále je do značné míry důsledkem špatného stavu půdy. Máme tři a půl milionu hektarů zemědělské půdy, která by v ideální kondici byla schopná zadržet osm a půl miliard kubíků vody ročně. Bohužel ve stavu, v jaké je dnes, je schopna zadržet jenom pět miliard kubíků. A dnešní způsob hospodaření ji v takovém stavu drží, nebo ho ještě zhoršuje.

Potom většinou ještě přijdou dlouhá období sucha, která postupně dokonávají dílo zkázy. Vodní erozi nahradí ta větrná: na velká pole pere slunce a hlína nacházející se v již tak špatné kondici se rozpadne na prach, vítr ji pak v milionech tun odnáší pryč, tím pádem se snižuje úrodnost.

A nikdo s tím nic nedělá?

Pravidla, na základě kterých se tu hospodaří, nám určují především naši politici, vláda a ministerstva. Vydáváme evropské dotace v řádech desítek miliard korun. Po hospodářích, kteří je dostávají, ale nechceme, aby v rámci svých aktivit mysleli i na zlepšování stavu půdy, snižování eroze, zvyšování druhové rozmanitosti, či sázení stromů do krajiny. Dnes se tak bohužel často hospodaří na velkých plochách, kde chybí překážky pro odtok vody, jako byly dříve remízky, stromořadí, solitérní stromy, skupiny keřů, meze, údolnice nebo kamenné snosy.

Dobrou zprávou není ani to, že se v Česku často pěstují plodiny, které nejvíc vydělávají, jako je řepka nebo kukuřice. Naopak tu jsou jen minimálně zastoupeny přírodě šetrnější plodiny, jako třeba vojtěška, která má dvoumetrové kořeny a půdu obohacuje dusíkem, díky čemuž dobře zadržuje vodu. Také by se do půdy měla dodávat organická hmota, například pomocí meziplodin či hnoje, což se bohužel rovněž neděje. Zemědělská půda není připravená na výkyvy počasí, kterých je čím dál více.

Co by se v současném systému státní podpory zemědělství mělo změnit?

Ačkoli jsou dotace smysluplné a mohly by hodně pomoci, tak u nás krajinu hodně ubíjejí. Je to tím, že nejsou podmíněny již zmiňovanou péčí o životní prostředí. Přestože do zemědělství dáváme velké peníze, jsme svědky toho, jak se zhoršuje množství a kvalita vody, druhová rozmanitost a stav půdy. Vláda by měla dotační pravidla nastavit tak, aby se každý zemědělec skutečně musel starat o půdu a krajinu. Měla by určit maximální velikost pole osetého jednou plodinou a ohraničení jednotlivých polí prvky, které podporují zadržování vody v krajině, zabraňují erozi a pomáhají rozmanitosti rostlinných a živočišných druhů.

Co v tomto smyslu děláte vy?

Krajina jen mým pracovním nástrojem i domovem. Nechci žít mezi velkými, vysychajícími lány polí, o kterých budu vědět, že na nich třeba už moje děti nebo vnuci nebudou schopni hospodařit. Neřeším jen roční zisk v konkrétním zúčtovacím období, ale i radost z prostředí, ve kterém žiju. Krajinu beru i jako veřejný statek. Vnímám to tak, že člověk svým hospodařením ovlivňuje prostor i pro ostatní lidi, faunu a floru. Takže se chovám tak, abych přírodu na našich pozemcích držel minimálně ve stávajícím stavu, v lepším případě její stav vylepšoval.

Vaše hospodaření je přínosem pro společnost i přírodní systémy, zároveň vás ekonomicky zajišťuje. Proč se takto nehospodaří všude?

Sedláků, jako jsem já, je hodně. Jen se o nich většinou tolik neví. Dělají svou práci v první řadě pro to, aby uživili sebe a své rodiny, ale zároveň hospodaří přírodě příznivým způsobem a vytváří pestrou krajinu, která dělá veřejnou službu pro nás všechny. V drtivé většině mají rodinné statky, předávané z generace na generaci. Chtějí, aby to v místě, kde pracují i žijí, nějak vypadalo. Aby to souznilo s jejich duší. Tímto způsobem je ale bohužel obhospodařována zhruba jen jedna čtvrtina rozlohy zemědělských ploch. Na zbytku hospodaří velké podniky, jejichž manažeři hledí zejména na velké výnosy a krátkodobý ekonomický zisk.

Zmíněné podniky z krajiny předně berou, vracejí pomálu?

Jsou to většinou akciovky, které potřebují co největší plochy a co největší stroje. Tam jde o to, aby měly maximální výnosy. Podřizují tomu úplně všechno. Nedívají se na to, v jakém stavu je půda, jestli bude dlouhodobě živá. Tuto situaci bohužel udržuje špatně nastavený systém přerozdělování dotací. Dotace nejsou milodary vybrané z vašich daní. Dotace by měly by být platbou za to, že jako hospodáři děláme veřejnou službu.

Jak je možné, že dotace dostávají i ti, kteří tuto veřejnou službu zjevně neposkytují?

Za stávající situaci v zemědělství můžou asi všechny vlády za posledních třicet let. Odborníci na tento problém upozorňují dlouhodobě, ale stále tu není politická vůle to změnit. A tak i na plochu s monokulturou, na které se neudrží žádný život, můžete brát podporu z veřejných peněz. Něco je špatně a je to potřeba změnit.

Když pracujete na svých pozemcích, odkud čerpáte inspiraci pro to, jak hospodařit?

Do krajiny vracíme hodně původních prvků, k dobré praxi našich předků. Před kolektivizací tu bývala malá políčka, ovocné sady, hospodařilo se různorodě. Ponechali jsme zbytky sadů, které z různých důvodů nebyly vytrhány, a dosázeli je dalšími ovocnými stromy. Většinu polí jsme změnili na trvalé travní porosty, na kterých paseme. Rostliny a stromy tu fungují jako přirozená klimatizace: ochlazují ovzduší nad sebou, vytahují z půdy vodu, ta se vypařuje, výpary se pak ochladí a srazí a ve formě rosy nebo jemného deště vrací nazpátek.

Vy jste už před mnoha lety začal s vytvářením tůní, předvídal jste tenkrát dnešní problémy se suchem?

Spíš to souviselo s tím, že jsem odmalička miloval močály, podmáčená místa a tu pestrost života kolem vod. Už tehdy jsem chápal jejich důležitost pro rovnováhu v přírodě. Tady u nás jsme museli zlikvidovat necitlivé meliorace, čímž jsme podpořili zádrž vody v krajině. Když se přírodě trošku pomůže, dokáže pracovat sama a vytvářet neuvěřitelné věci. Tůň začnete vytvářet v zimě. Když pak na jaře roztaje sníh, díra se naplní vodou a za týden nebo čtrnáct dní tam už vidíte první život. Kolem tůní se vytvoří mokřad, který nevysychá ani v letních měsících a je plný krásného, pestrého života. Kolem rostou sítiny, rákosí, úpolíny nebo orchideje. U nás se v těchto místech brzy objevili černí čápi, volavky popelavé, bekasiny. Spousta z nich je obsazena divokými kachnami a taky hromadou žab a čolků. Když jsme kroužkovali ptáky, za ráno jsme odchytili téměř dvě stě jedinců dvacet jedna druhů, mezi nimiž byl i ledňáček říční.

Kolik tůní jste k dnešnímu dni vytvořil?

Na severozápadní straně Milešovky teče potok, na kterém máme čtyři tůně nad sebou, na boku jsou pak další. Celkem jedenáct. Záměrně jsme dělali tůně s rozlohou do tří set metrů m², abychom se vyhnuli byrokracii. Teď ale máme projekt na osmnáct tůní, které jsou kolem dvou až tří tisíc metrů čtverečních, v jejich případě už musíme řešit stavební povolení.

Zmínil jste meliorace, jimiž se za socialismu ve velkém voda z polí odváděla. Napáchalo se tím hodně škod?

Družstva a statky je potřebovaly kvůli tomu, aby na polích mohly jezdit velké stroje. Dopad chybějící vody v krajině je dodnes neblahý, ačkoli jsou meliorace pomalu, ale jistě likvidovány. Vysušování má nicméně delší tradici. V 18. století se mokřady rozkládaly na přibližně jedné čtvrtině území, jenže lidé je měli tendenci postupně vysušovat, lidská populace rostla a musela se nějak živit. Tenkrát už si ale neuvědomovali, že mokřady zpětnou vazbou ovlivňují plodnost zbytku půdy.

Z toho, co říkáte, usuzuji, že přehrady, jejichž vytváření navrhuje celá řada našich politiků, nebudou tím správným řešením problému s nedostatkem vody.

Nejsem úplně nepřítel přehrad, ale myslím si, že zásadní je zadržet vodu v půdě, v lesích a krajině. Když ji zadržíte až v přehradě, tak je pozdě, protože všechno kolem už může být poušť. Máme k dispozici mnohem jednodušší a levnější recepty, jak si se suchem poradit.

Současná vláda se k palčivému tématu sucha věnuje pod hlavičkou platformy Koalice pro boj se suchem. Premiér Andrej Babiš a ministr zemědělství Miroslav Toman hovoří o tom, že vláda bude investovat například propojování vodovodní sítě a stavby přehrad. Co o chystaných krocích české vlády soudíte?

Pro mě je podstatné, že jsem od nich neslyšel nic o tom, za co jsou zodpovědní ve svých funkcích: a to je hospodaření v lesích a v zemědělské krajině. Realita pod vedením této vlády zatím totiž odpovídá spíše tomu, že v Česku za využití veřejných prostředků vytváří poušť. Je třeba si uvědomit, že rozpor mezi činy a slovy vládních činitelů je ohromný –⁠ a pro nás jako celou společnost –⁠ nebezpečný. Vláda navrhla jako řešení 31 přehrad, přičemž přehrady jsou až tím posledním opatřením, které potřebujeme. Neřeší totiž zemědělské, tedy plošné sucho. I přesto některé z navržených přehrad smysl dávají, protože jsou malé a měly by vzniknout v oblastem, kde je dlouhodobě extrémní sucho, jako je například Senomatsko na Rakovnicku.

Jaká opatření by tedy české krajině pomohla zdárně čelit dopadům a projevům postupujících změn klimatu? Jak se jim mohou čeští sedláci úspěšně přizpůsobit?

Podle mého názoru by taková opatření byla ku prospěchu nás všech. Zmírnit dopady klimatických změn a zadržet vodu z dešťových a sněhových srážek na našem území lze. Docílíme toho vytvořením pestré krajiny. Krajiny, která bude bohatě strukturovaná. Bude v ní zastoupená nelesní zeleň, solitérní stromy, remízky, aleje, agrolesnické systémy… V takové krajině se budeme potkávat s malými poli přerušovanými mezemi, příkopy, zatravněnými údolnicemi se širokou škálou pěstovaných plodin a půdou hnojenou chlévskou mrvou, kompostem nebo zaoráním meziplodin. Bude to prostor, kde své místo mají i meandrující vodní toky, rybníky, tůně a mokřady.

Nesmíme opomenout ani hospodaření v našich lesích, které jsou nedílnou součástí této mozaiky. Naše krajina potřebuje věkově a druhově pestře složené lesy. Lesy smíšené stabilní, pěstované podrostním nebo výběrným, to znamená neholosečným kácením, způsobem přátelským k životnímu prostředí. Taková krajina nám vody zadrží dostatek a bude mnohem odolnější vůči dopadům klimatických změn.

Narodil jste se na Šumavě. Do Českého středohoří jste se přistěhoval, když vám bylo šest let. Je zjevné, že jste si během svého života ke zdejší krajině vytvořil silné pouto. Když se kolem sebe rozhlédnete, na co jste nejvíc hrdý?

Nejvíc jsem pyšný na to, že jsme to nevzdali a podařilo se nám vybudovat všechno to, s čím jsme do toho šli. Těžkých momentů je spousta a není to jednoduché. Ale výsledek opravdu stojí za to.

Daniel Pitek hospodaří v Českém středohoří, v okolí Milešovky chová ovce, krávy a koně. Zakládá a obnovuje ovocné sady, sází zejména hrušně, jabloně, švestky, ořešáky. Na svých pozemcích vytvořil celou řadu tůní, mokřadů a rybníků. Svým hospodařením aktivně podporuje zadržování vody v krajině i rozmanitost druhů.

Je častým hostem veřejných diskusí a debat či rozhlasových a televizních pořadů, kde se zaměřuje na problematiku sucha, zadržení vody v krajině, zdravé půdy, šetrného hospodaření a dopadů klimatické krize, včetně povodní. Kriticky se vyjadřuje k intenzivnímu průmyslovému zemědělskému podnikání, propaguje a praktikuje citlivější přístupu ke krajině a dlouhodobě udržitelné hospodaření. Působí jako předseda programu Pestrá krajina Asociace soukromého zemědělství ČR. Tento program představuje sedláky, kteří podobně jako Pitek hospodaří přírodě blízkým způsobem.

V Českém středohoří ve spolupráci s místními skauty a ornitology pravidelně pořádá osvětové a vzdělávací akci pro děti i dospělé, například sběr odpadků či věšení budek. Postaral se také o zrestaurování čtyř barokních soch, které se nacházejí na jeho půdě. Za své krajinářské počiny obdržel ochranářského Českého lva –⁠ Cenu Josefa Vavrouška a Cenu děkana Fakulta životního prostředí České zemědělské univerzity v Praze.