Klimatické hnutí není jen Greta. Jsme pestřejší, říká spoluorganizátorka studentských stávek v Brně

Za jakým účelem se sjeli studenti a mladí lidé z celého světa do New Yorku?

Studenti byli přizváni, aby apelovali na světové vůdce a jejich aktivnější přístup k řešení změn klimatu. Posuzováno zvenčí a v perspektivě dosavadního působení Organizace Spojených Národů, dalo by se říci, že tento summit byl významným okamžikem, kdy poprvé v historii byli v hlavní místnosti také ti, jejichž realita bude podmíněna právě učiněnými rozhodnutími. Pozorováno zevnitř, nic převratného, co by nám dalo jasné plány a kroky budoucího postupu, se nestalo. 

To však neznamená, že summit neměl  žádný význam. Významné bylo už jen umožnění samotného setkání tak velkého a živelného hnutí na jednom místě. Díky širokému zastoupení mladých lidí z celého světa byla skupina skutečně demonstrací pestrosti mládežnického klimatického hnutí, které opravdu není možné personifikovat do jedné osoby. Stále více mě mrzí, že si s hnutím lidé spojují pouze známou Gretu Thunberg, která mu sice bez pochyb dala významný počáteční impuls, ale jako jednotlivec nemůže obsáhnout ani zastoupit tak širokou škálu dalších osobností, názorů a přístupů, které hnutí má. 

Jaký byl váš dojem z průběhu samotných jednání? Na místo se sjeli mladí z různých koutů světa, našla jste mezi nimi podobný pohled na problematiku změn klimatu?

Z průběhu hlavního programu jsem byla zklamaná a přiznávám, že chápu mnohá ze slov našich kritiků. Ač začátek byl nadějný a jak proslov Guterrese, tak modlitba za Zemi provedená členkou indiánského kmene, vytvářely příznivou atmosféru pro hodnotnou debatu, později v rukou studentů se program ubíral dost jiným směrem. Hlavní, co jste mohli v jednací místnosti slyšet, byl řev a požadavky typu: dejte hlas mladým, poslouchejte nás, vy jste zničili svět, je na nás to převzít do vlastních rukou.  

Z takových projevů jsem byla opravdu zděšená a chvílemi pochybovala, zda jsem součástí správné věci. Naštěstí při debatě s dalšími účastníky mládežnického summitu vyplynulo na povrch, že v tomto postoji nejsem zdaleka ojedinělá a hnutí je plné i velmi konstruktivně uvažujících lidí. Potkala jsem třeba opravdu zajímavého aktivistu z Nigérie, který spolupracuje s místními politickými představiteli a zemědělskou komorou na konkrétních projektech a je spíše jakýmsi mostem mezi systémem a mladými lidmi, jejichž zapojení je tam velmi vítané. Ze summitu si tedy přivážím především poznatky z osobních inspirativních setkání a vnímání tématu v širším kontextu.  

Vznikla nějaká společná pozice mladých, která by žádala po politicích více aktivity v oblasti ochrany klimatu?

Byla snaha o sepsání společné deklarace, k jejímuž vytvoření skutečně i došlo. Nakonec však nebyla možnost ji prezentovat a její využití zůstalo nejasné. Dokument obsahově reflektuje pohled (určité části) hnutí na témata související se změnami klimatu a navrhuje přehodnocení přístupu k vytváření řešení. Jedná se však spíše o přehled názorů, postojů a tvrzení, nikoli plán konkrétních opatření, což dle mého ani není v kompetenci většiny studentského hnutí, od toho tu jsou povolanější.  

Vzhledem k rozdílnosti účastníků a jejich vnímání světa skrze jiný společenský a kulturní kontext, je něco jako společná pozice a pohled na řešení takřka vyloučené. Důležitější však je společný cíl zodpovědného a komplexního přístupu k řešení klimatických změn, otevřenosti mezinárodní spolupráci, bez které problém řešit ani nelze a také sociální spravedlnost.  

Naplnila se vaše očekávání, s nimiž jste do New Yorku odjížděla? A je něco, co vám na summitu chybělo a co byste do budoucna ocenila?

Snažím se k věcem přistupovat bez očekávání a ani na tento summit jsem neodjížděla s konkrétní představou. I tak bych své pocity skoro nazvala zklamáním. Byla jsem až zaskočená průběhem projevů jednotlivých vládních zástupců, kdy řečníci mnohdy mluvili takřka do prázdného sálu a mnohem více tedy svá slova směřovali k domácím médiím. Pokud se něco významného dojednalo paralelně s tímto programem někde za zavřenými dveřmi, dozvíme se to nejspíše až s odstupem času. 

Co mi na summitu chybělo? Nepamatuji si, že by někdo ve svém projevu nabídnul pomoc, řekl si o ni, nebo jinak vytvořil prostor pro debatu o spolupráci. To bych do budoucna považovala jako možný prostor pro změnu, protože na vzájemné spolupráci celé řešení stojí a padá.  

Co si odnášíte ze summitu přímo vy? Dalo vám mezinárodní setkání nové poznatky a návody, jak přispět k řešení změny klimatu a snižování emisí skleníkových plynů?

Vedle hlavního programu se odehrávala celá řada, o poznání přínosnějších workshopů, ze kterých si odnáším třeba zážitek ze simulace jednání o snižování emisí. Hry se zúčastnilo několik týmů, kdy každý zastupoval jednoho z klíčových aktérů zapojených do problemtiky (průmysl, legislativu, zemědělství, energetiku, neziskovky, ministerstvo obchodu). Mně byla přiřazena role uhelného a ropného průmyslu, kdy jsem naplno zastupovala postoje velké nadnárodní korporace. S ostatními aktéry jsme pak v rámci svých rolí a stanovených postojů vyjednávali ohledně snižování emisí v jednotlivých sektorech. Účinnost jednotlivých opatření zobrazoval graf rostoucí teploty odvozené od množství emisí. Několik kol proběhlo bez velkého úspěchu. Pokud některá skupina něco prosadila, další to vynegovala a i masivní změna v jednom ze sektorů, bez podpory a doprovodu dalších, nic významně nezměnila. Kupříkladu elektromobilita bez kombinace s nefosilní energetikou, opravdu moc užitečná prostě není.  

Z workshopu si odnáším především uvědomění, že jednotlivý sektor sám o sobě nic moc nezmůže, ale v kombinaci s prací i v souvisejících sektorech, kolikrát není potřeba zas tak drastické proměny pro dosažení viditelného zlepšení. Přišlo by mi užitečné do debaty více zapojit i další skupiny, jako zemědělce, ekonomy, sociology, korporace, průmysl a další z hráčů, jejichž sektorů se to také týká. Už jen ta vůle spolupracovat a pro obecné dobro slevit z některých svých požadavků.   

Setkala jste se v New Yorku také s dalšími koordinátory studentského hnutí Fridays for Future z jiných zemí? Pokud ano, měli jste možnost si vyměňovat zkušenosti? Chystáte po návratu nějaké novinky, které vám pomohou účinněji oslovovat veřejnost a získávat podporu pro řešení změn klimatu?

Na summitu byli jak členové z hnutí Fridays for Future, tak další mladí lidé aktivní ve společnosti. Bylo kupříkladu pozoruhodné sdílet mezi sebou s čím se v jednotlivých zemích klimatické hnutí potýká, jak je úspěšné, či neúspěšné. Česká republika rozhodně vyčnívala svým klimaskeptismem a popíračstvím ze strany státníků, to moc nemá obdob. 

Žádný recept z jiné země si nedovážím a nejsem si ani jistá, zda by v našem případě mohl fungovat. Spíše více a více přemýšlím nad způsoby, jak s ještě neoslovenými lidmi o tématu mluvit, vytvářet zájem, ale taky naslouchat a hledat vzájemné porozumění.  

V New Yorku jste se setkala také s premiérem Andrejem Babišem. Měla jste příležitost ptát se na postoj české vlády?

Setkání bylo opravdu rychlé, akorát na potřesení rukou a možná fotku, kterou jsme nakonec rozhodli vynechat. Ve výrazu pana premiéra bylo znatelné, že jej ani takto krátké setkání zvlášť netěší a zrovna velkým příznivcem naší činnosti není.  

Český premiér podle svých slov odmítl na summitu vystoupit, protože podle něj Česko plní své klimatické závazky a nepotřebuje dávat populistické sliby. Jak se díváte na skutečnost, že se předseda české vlády nezapojil do mezinárodní debaty?

Představitelé zemí celého světa, které se aktivně zapojují do řešení klimatické krize, dostali prostor sdílet s ostatními, s čím se ve své zemi potýkají, jaká řešení aplikují, jak jsou efektní a co plánují do budoucna. České republice tento prostor dán nebyl z docela pochopitelných důvodů. V porovnání s tím, co by se dělat dalo, zvláště v otázkách energetiky, zůstáváme skoro na mrtvém bodě. Jako stát blokujeme některé evropské snahy spolupráce na snižování emisí, jako třeba prosazení uhlíkové neutrality a další důležité unijní strategie v oblasti ochrany klimatu. Pouze sliby rozhodně nestačí, ale ignorace a neochota spolupráce rozhodně není uspokojivou alternativou.  

Andrej Babiš často opakuje, že Česko dodržuje Pařížskou dohodu. Ve svém nejnovějším prohlášení tvrdil, že Česko sníží svoje emise CO2 o 80 % oproti roku 1990. Z Pařížské dohody vyplývá povinnost každých pět let předkládat nové, ambicióznější závazky snižování emisí a snaha zabránit oteplení vyššímu než 1,5 stupňů. Evropská komise právě proto požaduje 100% redukci emisí skleníkových plynů do roku 2050, respektive takzvanou uhlíkovou neutralitu, a Česko tento požadavek poměrně zarputile odmítá. Přijde vám postoj české vlády dostatečný?

Ne nepřijde. Blokace této konkrétní evropské iniciativy o dosažení neutrality do roku 2050, rozšiřování těžby v uhelném dole Bílina nebo prodej elektrárny Počerady rozhodně neindikuje, že by úsilí vlády směrem k řešení změn klimatu bylo dostatečné. Ze zprávy IPCC vyplývá, že do roku 2030 máme emise snížit na 50 % a do 2050 na nulu, což jsou dosažitelné cíle, ale chybí především vůle hledat cesty, jak je jich možné dosáhnout s co nejmenšími vedlejšími sociálními a ekonomickými dopady. Nám však zatím chybí především vůle se takovouto otázkou vůbec skutečně zabývat. S ohledem na mnohem více postižené státy globálního jihu, bychom potřebovali ke stavu uhlíkové neutrality dospět už mnohem dříve, aby rozvojové země měly stále možnost zlepšení životního standardu svých obyvatel.  

V Česku se debata stočila k emocím během vystoupení Grety Thunberg. Měla jste možnost vidět a slyšet ho naživo? Pokud ano, jaký dojem na vás udělalo?

Ano, viděla a slyšela jsem Gretin projev naživo, tak jako několik set dalších projevů, které mohly být v mnohém daleko přínosnější. Chápu, že Gretin projev je mediálně dobře prodejný, ale naprosto hloupě bagatelizuje celé hnutí, polarizuje debatu, a hlavně odvádí pozornost od podstatných témat, v kontextu České republiky třeba udělení emisní výjimky elektrárně Chvaletice, která tak bude vypouštět do ovzduší dvakrát více rtuti, nebo prodej elektrárny Počerady, který tak bude znamenat oddálení jejího uzavření, a tedy i více emisí. 

Je také potřeba si uvědomit, ke komu všemu Greta mluvila. Mluvila k celému světu naráz, k lidem z Evropy, Asie, Afriky, ale taky ostrovních států a dalším. Z pohledu Evropanky na mě projev působil trochu přehnaně, a i s ohledem na český kontext, já osobně bych se takto asi nikdy nevyjádřila. Ovšem optikou obyvatel ostrovních států, které již teď přicházejí o značné množství svého území kvůli zvedající se hladině oceánu a dopady změn klimatu jsou pro ně denním chlebem, byl projev jistě více než adekvátní a myslím, že mnoha lidem mluvil zcela z duše.  

Část světových politiků reagovala, že se má Greta kriticky obracet nikoliv na mnohé evropské státy, ale na ty země, které blokují ambicióznější plány na snižování emisí. Je podle vás tento postoj férový?

Summit OSN je událostí celosvětové úrovně, a to je taky místo, kde se potřebujeme bavit především o mezinárodní spolupráci a vzájemné pomoci v řešení palčivých témat. Je troufalé po zemích jako Čína, nebo po Afrických státech požadovat ať se uskromní, když velké množství jejich obyvatel žije pod hranicí chudoby a velkým zdrojem jejich emisí je náš průmysl, který jsme tam přesunuli. Považuji za zcela scestné hledat konkrétní adresáty. My potřebujeme začít uvažovat jako občané planety a hledat způsoby, jak si mezi-regionálně pomoci problém klimatické krize vyřešit. V opačném případě se nám to stejně vrátí v podobě válek a migračních krizí. Pokud se na výše zmíněný argument podíváme v kontextu Česka, jsme právě jedním z těch, kterým je adresován. Se svými 12.5 tunami CO2eq na obyvatele ročně se řadíme v tomto atributu mezi největší znečišťovatele, větší než Čína nebo Indie. 

Od podzimu začnete studovat na vysoké škole. Budete se dál zapojovat do klimatického hnutí studentů?

Rozhodně budu hnutí stále nápomocná a pokusím se především předat dál, co jsem se již během svého působení naučila. Vzhledem k tomu, že je pro mě téma aktivního občanství a nelhostejnosti ke světu kolem celoživotním postojem a vztah k životnímu prostředí velmi osobní záležitost, zajisté najdu další možnosti zapojení. V jaké podobě a jak konkrétně zatím ještě nevím, ale to přijde. 

Snažit se měnit svět a snižovat emise skleníkových plynů, které v posledních dvě stě padesáti letech víceméně rostly, to není aktivita, která by přinášela příliš úspěchů a nabízela pozitivní vizi budoucnosti.  Kde pro takové angažmá berete naději?

Pro mě je naděje o volbě, rozhodnutí a víře. Od mala jsem trávila mnoho času v blízkém kontaktu s přírodou skrze oddíl podobný skautu a rodinu. Na škole mě zajímala biologie, pro její zkoumání fungování různých organismů a ekosystémů. Fascinují mě dějiny, kultura, změny lidstva v průběhu času, odkazy našich předků, architektura, umění, tanec. I se svými neduhy je pro mě svět krásný. A je volbou to tak vnímat.  

Má angažovanost pak vychází hlavně z vřelého vztahu a úctě ke stvoření kolem, nikoli z nenávisti k nějakému nepříteli. Zapojit se do veřejného dění, a i s tím málem, co umím a vím, usilovat o ochranu a spravedlivější zacházení s naší krajinou, vodou, biodiverzitou, svobodou, demokracií, technologiemi, zdroji atd. bylo rozhodnutím. Samozřejmě mě nemine ani hlavní proud informací a realita katastrof, konfliktů, nemocí, válek, požárů, utrpení lidí i ostatních forem života. Mohu si zvolit ignoraci, uzavření do vlastního světa a co největší omezení zapojení do průběhu veřejných věcí, dokud se mě něco nebude týkat přímo, ale ač respektuji i tento přístup, sama před sebou bych si jej nedokázala obhájit.  

Nechci být součástí problému, o kterém vím, jeho ignorací. Chci věřit a věřím, že pozitivní změna je možná, že má smysl každý den a svým životem usilovat o pozitivní změnu a udržitelný pokrok. Toto nastavení spolu s vědomím, že na to nejsem zdaleka sama a svět je plný zajímavých zručných lidí, schopných věcí, které si ani neumím představit, mně, tedy nám, krom naděje dává zcela reálnou šanci tuhle celosvětovou výzvu zvládnout. Už jen spolu pracovat, vnímat se jako součást celosvětového ekosystému a používat naše vědění a technologie konstruktivně, nikoli destruktivně.