Ze života městské ekomatky: lekce z vlastnictví začíná na pískovišti

Pokud nemáte děti (a přesto tohle čtete?), zůstane vám fungování tohoto světa řídícího se vlastními pravidly utajeno. Nikdy nezažijete ten pocit, když potkáváte normální dospělé lidi, které znáte třeba z hospody, kde srší vtipem se sklenicí piva, v roli podavače kyblíčků, stavitele bábovek, houpače všemožně se pohybujících atrakcí, utírače špinavých ručiček, nosiče všeho možného v závěsu za utíkajícím potomkem nebo unaveně postávajícího „zombie“ rodiče s nepřítomným výrazem a myslí někde hodně daleko odsud. 

A také asi nikdy nezažijete ten pocit, kdy musíte vystoupit ze své sociální bubliny a konfrontovat svůj světonázor s názory ostatních rodičů, se kterými zrovna tento paralelní prostor sdílíte. Pískoviště je mikro vesmír, kde se promítají styly výchovy napříč sociálními skupinami, pohlavími, generacemi, a nakonec i rasami. Jediné, co vás s těmito lidmi mnohdy spojuje, je fakt, že jste si někdy zhruba v podobném období udělali dítě a samozřejmě aktuální místní příslušnost. To je všechno, a to může být problém. 

Co je moje, není vždycky tvoje

Princip sdílené ekonomiky je určitě fajn a zejména v přeplněných městech má jistě svoje místo. Carsharing, coworking, couchsurfing, crowdfunding, to jsou všechno skvělé myšlenky, které fungují, pokud na ně obě strany svobodně přistupují a využívají plně jejich výhod. Tohle však neplatí o sdílení dětské výbavy na písek. Ta naše plně a naprosto podléhá principu vlastnického práva a zde si dovolím citovat občanský zákoník: vlastnické právo zahrnuje právo věc užívat (i s jejími plody a užitky), s věcí disponovat a věc držet, jeho prostřednictvím se realizuje užitná hodnota věci, omezeno může být jen se souhlasem vlastníka nebo na základě zákona (ve stavu nouze nebo při vyvlastnění). 

Plyne z toho, že z mého pohledu (a z pohledu práva, cha!) je kyblíček, lopatička, formičky, sítko, konvička, a dokonce i hrabičky plně ve vlastnictví mého dítěte a to si s těmito nezbytnostmi pro existenci v paralelním vesmíru zvaném pískoviště může dělat, co chce. Pokud s nimi samozřejmě nebude ohrožovat nějaké jiné dítě, nebo i dospělého (divili byste se, co si nechá rodič ve stavu „zombie“ všechno líbit). Pokud bude chtít své hračky ušpiněné od písku s někým sdílet, ať to udělá. Pokud je bude chtít mít jen pro sebe, je to jeho volba. Pokud je nechá chvíli ladem a později, až mě dostatečně využije v roli houpače, se k nim vrátí, je to jeho právo. Pokud tam kyblíček nebude, protože ho někdo mezitím ukradl, mělo si jej dítě lépe hlídat. A jestli si s ním bude hrát nějaké jiné dítě, aniž by se dovolilo, má právo si vzít svou hračku zpátky. Je přece jeho. 

Bez kyblíku na hřiště nelez

Najdou se však tací, kteří přivedou své ratolesti na pískoviště bez povinné (z mého pohledu je to jako jít bruslit bez bruslí, nebo jít pít bez peněz) výbavy a velmi se diví, když se dítě nechce vzdát svých hraček v jejich prospěch. Dokonce očekávají, že cizímu dítěti hračky automaticky nabídnete a budete svoje dítě kárat, že se nechce zrovna rozdělit. A teď ruku na srdce, pokud máte akční děti, víte, jaká je to úleva, když si zrovna chvíli hrají v klidu sami. 

Rozhodně vás nenadchne, když mu do této netypicky poklidné hry bez neustálého pobíhání, kterou si užíváte s úlevným povzdechem a pocitem, že je to tak bezva mít dítě, začne vstupovat cizí potomek a tahat mu s křikem lopatičku z ruky. Já k tomu v duchu líného rodiče přistupuji tak, že nechám dítě si situaci vyřešit samo a zasahuji pouze ve chvíli, kdy dojde k násilí. Za násilí však nepovažuji to, že si rok a půl staré dítě vezme zpátky věc, která mu patří, nebo ji odmítá pustit. Nedá se očekávat, že se svou slovní zásobou obsahující jojo, nene, ťapi, mami a ňami přesvědčí druhou stranu argumenty, a tak si holt pomáhá uhájit svůj majetek rukama a mimochodem ani druhá strana na tom většinou není argumentačně nijak slavně. 

Řada matek (omlouvám se, ale ještě jsem se nesetkala s žádným otcem, který by tyto záležitosti na hřišti nějak řešil) však předpokládá, že je automaticky v pořádku, když si děti hrají s cizími věcmi bez zeptání, nebo je v horším případě berou jejich vlastníkům přímo z ruky. Dokonce jsem se setkala s názorem, že když tam ty hračky necháte dlouho ležet, tak jsou vlastně veřejným statkem a o jejich vrácení máte hezky poprosit. No, tak to si nemyslím. 

Na cizí věci se nesahá

Je to asi stejné, jako bych chtěla odjet svým autem a zjistila, že už nestojí na ulici, kde jsem ho zaparkovala, ale je tam jenom vzkaz s textem: Auto zde stálo dlouho a bez dohledu, tak jsem si ho půjčil. Pokud ho chcete vrátit, tak mě musíte pěkně poprosit, jinak budu hystericky křičet a pošlu na vás svoji maminku, která to za mě vyřeší. Nebo kdybych se vrátila domů z dovolené a ve svém bytě našla cizí rodinu, která by mi tvrdila, že v tom bytě nikdo nebyl, tak se dostali dovnitř, a protože se neměli koho zeptat, jestli můžou zůstat, tak zůstali.

A proč tedy vůbec jezdím na dovolenou, když nechci, aby se ke mně někdo nastěhoval? Asi by se to nelíbilo nikomu, ani těm maminkám, které si myslí, že je v pořádku, když si jejich dítě hraje s cizími hračkami bez dovolení. Možná nechám dítěti vyrobit kartičku s textem: Moje věci si nemůžeš půjčovat bez zeptání. Jenže ty děti neumí ani číst, aha! Takže od toho mají rodiče, aby jim to vysvětlili, a snad se potom takoví rodiče nebudou za pár let chytat za hlavu a ptát se, kde udělali chybu, když si jejich dítě bere cizí věci. Nebo peníze. Přece tam jenom tak ležely…