Názory

Česká ekonomika musí přepnout na udržitelnou. Jinak ji změny klimatu zadusí

Probíhající nárůst významu klimatické změny v české veřejné debatě včetně vysoké politické úrovně nelze přehlédnout. Pozdě, ale přece přestávají být jak mitigace (omezování vypouštění skleníkových plynů), tak adaptace (přizpůsobování se novým klimatickým podmínkám) okrajovými tématy. Tváří v tvář prohlubujícím se dopadům změny i nárůstu významu agendy na evropské úrovni se snad konečně dostáváme z roky trvajícího marasmu, kdy byla příslušná diskuze omezená na akademické prostředí, ekologické nevládní organizace a hrstku nepříliš viditelných politiků.

Tomáš Jungwirth

8. 7. 2019

Symptomem měnící se doby je i zahrnutí boje s klimatickou změnou mezi témata probíraná v rámci kulatých stolů Národního konventu o EU, politicko-odborného diskuzního fóra pořádaného Úřadem vlády, jehož doporučení jsou podkladem pro jednání Vlády ČR, případně další orgány státní správy. Praxí je, že odpovědnost za přípravu kulatého stolu přebírá subjekt vybraný ve veřejné soutěži, a v případě klimatického stolu na konci května to byla Asociace pro mezinárodní otázky (AMO), kde působím jako analytik. 

S AMO jsme tedy také zpracovali podkladový dokument a zformulovali diskuzní otázky. Základní rámec poskytnula v uplynulých měsících projednávaná podoba tzv. klimaticko-energetického balíčku EU do r. 2030, a to i v souvislosti s návrhem českého klimaticko-energetického plánu. Již při jeho lednové publikaci bylo zjevné, že cíle pro obnovitelné zdroje a úspory energie neodpovídají našemu podílu na celkových ambicích Evropské unie, což se brzy potvrdilo po červnovém vyjádření Evropské komise.  

Samotné jednání, které otevřela úvodním projevem státní tajemnice pro evropské záležitosti Milena Hrdinková, se dotklo celé řady témat souvisejících jak s klimatickou mitigací, tak adaptací. Klíčové byly obsahové vstupy tří oslovených subjektů: Ministerstva životního prostředí, Ústavu výzkumu globální změny Akademie věd ČR a také skupiny ČEZ. 

Uhlí končí

Z hlediska mitigace se řada příspěvků zaměřila na potřebu prohloubit ambice České republiky do r. 2030, a to jak pokud jde o snížení instalované kapacity uhelných elektráren, tak pokud jde o podstatnější navýšení podílu obnovitelných zdrojů, které jsou paradoxně často vylučovány z tržní soutěže. Diskutující připomněli také chybějící plán zapojení jednotlivců a domácností do produkce a distribuce čisté energie, a to například prostřednictvím tzv. energetických komunit. Pokud jde o zvýšení energetické efektivity, byly oceněny stávající státní dotační programy, ale byl též zdůrazněn jejich nedostatečný rozsah, čerpání a komunikace. Bylo také zmíněno, že budoucí konkurenceschopnost české ekonomiky předpokládá její přechod na nízkouhlíkové technologie.  

Diskuze o adaptaci se soustředila především na témata zemědělské produkce, nakládání s vodou a odpadového hospodářství. Bylo zdůrazněno, že extrémní jevy a výkyvy počasí se budou v dalších desetiletích prohlubovat, což přinese další výzvy. Zemědělství, které podle některých diskutujících ve stávající podobě nebude udržitelné, by i v rámci budoucích evropských politik mělo plnit jiné než produkční funkce – tj. mělo by mít odpovědnost za strukturu krajiny, stav půd a zadržování vody. Bylo však zmíněno, že jeho potřebná proměna v českých podmínkách naráží na nedostatek zejména mladých lidí ochotných se této práci věnovat a je proto klíčové, aby Společná zemědělská politika nabízela dostatečně motivační nástroje. Pokud jde o vodu, diskutující se neshodli v názoru na budování velkých děl, nicméně převažoval konsenzus na nezbytnosti většího využití přírodě blízkých opatření. 

Závěrem celého jednání je následujících pět doporučení schválených Úřadem vlády: 

  1. Žádoucích změn směrem k bezuhlíkové ekonomice schopné se adaptovat na změny klimatu je možné dosáhnout pouze prostřednictvím kombinace nastavování centrálních politik na evropské i národní úrovni a zároveň podporou aktivit na úrovni firem, místních komunit a jednotlivců. Veškerá odpovídající opatření by měla vedle environmentálního pilíře stavět také na pilíři sociálním a ekonomickém. 
  2. Budoucí konkurenceschopnost České republiky bude do velké míry záviset na schopnosti ekonomiky přeorientovat se na udržitelné a nízkoemisní technologie. Legislativa na unijní úrovni musí brát ohled na současnou situaci jednotlivých regionů EU. Tato transformace je výzvou, ale pokud bude spojena s dlouhodobou vizí, zároveň i jedinečnou příležitostí, která by měla být využita co nejdříve. 
  3.   Negativní externality v podobě emisí skleníkových plynů (tzv. uhlíková stopa) by měly být zahrnovány do ceny produktů a služeb. 
  4. Adaptaci na probíhající klimatické změny je nezbytné řešit nadrezortně na základě dlouhodobých analýz a zajistit pro ni odpovídající financování. Zemědělství a lesnictví se musí vedle krátkodobé produkce více zaměřit na ochranu ekosystémových služeb a trvalou udržitelnost. 
  5. Je třeba, aby stát více pracoval s motivačními nástroji podporujícími klimaticky uvědomělé chování. Mezi ně může patřit vytvoření rozsáhlého úvěrového programu pro dosažení energetických úspor domácností, stejně jako certifikace výrobků z hlediska jejich uhlíkové stopy.

Autor je analytikem Asociace pro mezinárodní otázky a působí na Evropském univerzitním institutu