Jako cestování časem: vědci přeměnili oxid uhličitý zpět na pevnou hmotu. Za pokojové teploty

Jedním z největších problémů naší doby je obrovské množství oxidu uhličitého, které naše moderní civilizace vypouští do ovzduší. Za “ormálních okolností prospěšný plyn, který prospívá rostlinám, se stává hrozbou - zhoršuje globální klimatickou změnu a při velké koncentraci i zpomaluje fotosyntézu rostlin. 

Politikům ani korporacím se nedaří snižovat množství tohoto plynu, který vypouští průmysl i doprava, a tak vědci po celém světě hledají způsob, jak se s tímto problémem vypořádat jinak. 

Jedním z triků je takzvané sekvestrování uhlíku, tedy jeho ukládání. Klasickým způsobem je výsadba stromů, které umí oxid uhličitý zachytávat mechanismy, jež jsou vytříbené miliardami let evoluce. Jenže při rychlosti, jakou lidstvo oxid uhličitý z fosilních paliv do vzduchu uvolňuje, pouhé vysazování lesů nestačí - odborné odhady říkají, že aby se globální oteplování zpomalilo, muselo by se vysadit nejméně tolik nových lesů, aby to pokrylo oblast o velikosti celé Indie. 

Ukládání oxidu uhličitého  

Nahrazování fosilních paliv obnovitelnými zdroji je nejlepší cestou, ale přes veškerý pokrok jde stále příliš pomalu. “Kéž by se tak dal uhlík nějak zachycovat přímo ze vzduchu a někam ukládat,”napadne vás zřejmě. A právě na tohle řešení teď přišel tým inženýrů z RMIT University v Melbourne. Australští vědci to popsali v článku, který vyšel v prestižním odborném časopise Nature Communications. 

Jejich cesta na rozdíl od těch ostatních, o nichž se uvažuje, je velmi nízkonákladová, protože funguje bez problémů při pokojové teplotě. Je založená na elektrickém katalyzátoru z tekutého kovu, který mění rovnou plynný oxid uhličitý na pevný materiál podobný uhlí. 

Katalyzátor, který má podle autorů této myšlenky potenciál vnést revoluci do zachytávání oxidu uhličitého, je vyrobený ze slitin netoxického gallia. Jeho zásadní výhodou je, že se nepřichycuje na povrchu katalyzátoru, což bylo až doposud zásadní problém, který bránil ekonomicky přijatelným nákladům.

A pak samozřejmě ona pokojová teplota. Starší metody na lapání oxidu uhličitého totiž vyžadovaly vysoké teploty ve výši stovek stupňů Celsia - a kde je potřeba tak vysoké teploty, je logicky třeba hodně energie. Podobný problém mají i další experimentální technologie, které se pokoušejí nasávat oxid uhličitý, měnit ho na vodu a vstřikovat do země. 

Otázka ceny

Podle Torbena Daenekoho z RMIT je mnohem lepší cesta ukládat oxid uhličitý do nějaké pevné hmoty -  je to vlastně podobné, jako když příroda ukládala uhlík miliony let například do vápenců. “I když nemůžeme vrátit čas zpět a proměnit oxid uhličitý zpět na uhlí a zase ho zahrabat do země, tohle je trošku podobné otočení ručiček na hodinách zpátky,” popsal. 

Materiál, který tímto způsobem vznikne, se dá podle vědců použít mnoha různými způsoby, například jako hmota na výrobu částí elektromobilů. 

Podle Daenekeho je sice ještě brzy na nadšené jásání, ale tato technologie má určitě budoucnost. Na RMIT na ní hodlají dále pracovat a už brzy chtějí představit další její vylepšení.

Zdroj: Nature Communications, Flickr Commons/ Zappys Technology Solutions