Rozhovor: V Německu selhává politika, ne moderní energetika

Německo se rozhodlo přebudovat svou energetiku. Na místo jaderných reaktorů sází na postupnou výstavbu obnovitelných zdrojů energie. V Česku se německá energetická transformace stává občas terčem kritických komentářů. Například kvůli ceně, kterou platí spotřebitelé, nebo údajně vysokým emisím. Svůj pohled na to, jak se reálně daří zvládnout „zelenou“ revoluci v energetice, nabízí přední německý odborník.

Tázaným expertem na německou energetiku je Arne Jungjohann, spoluautor knihy Energy Democracy, který poslední léta pracuje jako nezávislý energetický expert se zaměřením právě na německou Energiewende (postupnou proměnu energetiky s využitím obnovitelných zdrojů).

V Česku často zaznívají kritické hlasy směrem k Energiewende s ohledem na neklesající emise oxidu uhličitého a závislost německé energetiky na uhelných elektrárnách. Jaká je realita – zabrzdily investice do obnovitelných zdrojů a odstavení jaderných reaktorů snižování emisí?

Energiewende nám dává velice cenné zkušenosti. První z nich je fakt, že pro nastolení nových perspektivních technologií na trh je potřeba velmi robustní politiky. Nástup obnovitelných zdrojů v Německu byl výrazně úspěšný v tom, že otevřel trh novým investicím a pomohl k rapidnímu zlevňování nízkouhlíkových technologií po celém světě. Občané, banky, farmáři, družstva nebo pojišťovny investovaly miliardy do bioplynových stanic na farmách, solárních panelů na střechách domů nebo větrných turbín po celé zemi. Investice ze strany energetických společností byly na druhou stranu velmi zdrženlivé z důvodu rizika ohrožení klasických zdrojů energie v jejich vlastnictví. Tato revoluce tedy vedla k rapidní expanzi decentralizovaných energetických zdrojů a demokratizaci energetického sektoru. Vítězové jsou všichni kromě velkých energetických firem.

Druhou zkušeností je, že pokud chcete snížit emise oxidu uhličitého, musí to být podpořeno opravdu robustní politickou strategií. Německá vláda udělala chybu v tom, že příliš dlouho věřila ve vzkříšení evropského trhu s emisními povolenkami (EU ETS). To ovšem nenastalo kvůli špatnému designu celého systému, ale také kvůli silnému lobbingu německého průmyslu a vlády v Bruselu.

Německý cíl pro snížení emisí do roku 2020 se tedy naplnit nepodaří, ale nemůže za to odstavení jaderných elektráren. Viníkem je příliš mnoho otevřených uhelných elektráren, obrovský počet aut v Německu a slabé politické vedení. Bude to selhání naší vlády. Za posledních 13 let vlády Angely Merkelové Německo ztratilo svou mezinárodní roli klimatického lídra. Změna klimatu přestala být pro německou vládu prioritou a nyní zaostáváme za ostatními.

Německo za Energiewende platí 25 miliard eur ročně. Je to vypovídající číslo o ceně proměny energetiky?

Těch 25 miliard eur ročně je součet poplatků koncových zákazníků za obnovitelné zdroje v rámci výkupních cen. Tyto prostředky svým způsobem slouží jako poplatek za vyrobenou elektrickou energii. Zmiňovaná částka tedy neříká nic o ceně obnovitelných zdrojů, fosilních či jaderných zdrojů, ani o jejich negativních dopadech na spotřebu vody, znečištěné ovzduší, změnu klimatu a dalších negativních dopadech na životní prostředí a společnost. Tato částka tedy není cenou za celkovou transformaci, nýbrž jeden z mnoha cenových indikátorů, které se často používají jako cenovka Energiewende.

Jak jsou na tom další sektory ekonomiky: doprava, teplárenství, samotný průmysl s využíváním nízkouhlíkových řešení a snižováním emisí CO2?

Přes všechny politické hádky o roli uhlí a jádra v politice snižování emisí zapomínáme, že elektroenergetika v Německu vytváří pouze okolo 30 % veškerých emisí skleníkových plynů. Teplo a doprava hrají podstatně klíčovější roli s většími dopady na znečištění ovzduší.

Vemte si příklad teplárenství. To je momentálně spící obr německé Energiewende. Zatímco úspěchy „zelenání“ elektroenergetiky jsou zřejmé a obecně uznávané, teplárenství je pozadu a zanechává obrovský prostor pro úspory a omezení dovozu fosilních paliv. Pravdou je, že Německo je momentálně mimo cíl splnění 14% podílu obnovitelného tepla do roku 2020 kvůli slabé a inkonzistentní politice. Poslední roky navíc ukázaly, že vláda nebyla schopna zajistit stabilní financování svého podpůrného programu, který má podporovat rekonstrukci budov a zvyšování podílu obnovitelných zdrojů v existujících stavbách (Market Incentive Program).

Investiční podmínky pro obnovitelné zdroje v elektroenergetice jsou naopak velmi stabilní a nabízejí jistotu pro nové investory. Německá vláda by tedy měla rozšířit pole působnosti Energiewende i mimo elektroenergetiku. Tam je na řadě odklon od uhlí jako nejefektivnější krok k redukci emisí. Ta opravdová energetická transformace ale ještě nezačala v sektoru dopravy a tepla. Na to bychom měli teď soustředit finanční a politický kapitál, jelikož tyto dva sektory dohromady tvoří většinu emisí uhlíku v Německu.

Do roku 2030 plánuje Německo snížit emise CO2 o 55 % a k polovině století se stát emisně neutrální ekonomikou. Po odklonu od jádra má být jedním z hlavních nástrojů postupný útlum produkce energie z uhlí a německá vláda pro tyto účely sestavila tzv. „Uhelnou komisi“. Co si od ní slibujete a jaká jsou podle vás další řešení k nahrazení výpadku jaderných zdrojů?

Zřízení Uhelné komise vítám, ale její zaměření především na ekonomickou stránku věci a pracovní vytíženost jejích členů razantně snižuje má očekávání. Kancléřka Angela Merkelová dosadila do vedení této komise premiéry dvou velkých uhelných států. Otázkou tedy je, jak nestranné bude vedení této komise v otázkách životního prostředí. Jakékoliv rozhodnutí zachovat uhelné elektrárny naživu by šlo proti německé klimatické politice a závazkům země vůči klimatickým cílům Pařížské dohody.

Vezmeme-li navíc v potaz rekordní množství elektrické energie, kterou Německo vyváží, a již zmíněný obrovský potenciál energetických úspor a obnovitelných zdrojů, můžeme uhlí kompletně odstavit v polovině třicátých let tohoto století. Tím by se také měla nově vzniklá komise zabývat.

Německé domácnosti platí jednu z nejvyšších cen elektřiny v EU. Pokud by se ale náklady rozpočítaly rovnoměrně na celkovou spotřebu elektřiny, jak by si Německo stálo v porovnání s dalšími státy?

Je pravda, že Němci v porovnání s ostatními zeměmi platí vysoké ceny za elektrickou energii. To by ale nemělo být zaměňováno s náklady na energii. Německé domácnosti totiž utratí něco málo přes 2 % svých platů za elektrickou energii a jsou zhruba v polovině měřítka nákladů na energie v poměru k platu. Pokud vezmeme veškeré náklady na energii včetně paliva do automobilů, utratí Němci někde kolem 6 % ze svých platů.

Domácnosti navíc sponzorují průmysl, který v Německu dostává velice velkorysé daňové úlevy a zvýhodněné odvody. Německá vláda by měla nastolit spravedlivější rozdělení nákladů mezi průmysl a domácnosti.