Jan Freidinger: Jednorázové plasty jsou většinou ekologický i ekonomický nesmysl

Evropa směřuje k omezení plastů pro jednorázové použití. Jaká další opatření plánuje EU v rámci své „Plastové strategie“ a co přinesou Evropanům?

Samotná Komise říká, že je to strategie na ochranu planety, občanů a na uvolnění potenciálu průmyslu. To ve zkratce označuje, co je cílem. Záleží především na členských státech, do jaké míry své mnohdy vznosné proklamace myslí vážně a do jaké míry jejich pozice ovlivní tlaky té části průmyslu, které se to dotkne nejvíce. Podstatou úspěchu jakýchkoliv snah řešit plastovou krizi nebo přechodu na cirkulární ekonomiku je snižování spotřeby. To se dotkne spousty lidí.

Pokud se podíváme na konkrétní cíle plastové strategie, tak by do roku 2030 měly být všechny plastové obaly v EU recyklovatelné a úmyslné používání mikroplastů zakázané. Má se zvýšit ziskovost recyklace a poptávka po recyklovaných materiálech. Díky většímu množství nasbíraného plastu by v celé EU mělo vzniknout více kvalitních a větších recyklačních zařízení spolu s lepším a standardizovaným systémem pro oddělený sběr a třídění odpadu. Ušetří se tím přibližně sto eur na tunu shromážděného materiálu. Sto milionů eur bude investováno na rozvoj inteligentnějších a recyklovatelnějších materiálů. Důležitým, leč často opomíjeným bodem strategie je její globální přesah. Evropská unie bude nadále podporovat ostatní státy, podobně jako tomu bylo při sanaci řeky Gangy v Indii.

Marketér Jakub Horák vznesl na svém facebooku námitku, že pokud je hlavním impulsem zastavení znečištění oceánů od plastů, tak by měl zákaz platit pro přímořské státy. Jak na takovou námitku reagujete?

Takový polozákaz se v rámci společného trhu zavádí jen těžko. Nicméně ta směrnice není jen o zákazu několika málo produktů, ale obsahuje z mého pohledu další důležité cíle. Jde například o cíl zvýšení zpětného odběru plastových nápojových obalů na úroveň 90 %. Zároveň jednorázové plasty nejsou zátěží jen v případě, kdy se dostanou do moře. Musíme započítat fosilní zdroje a energii na výrobu (obvykle v Číně), dopravu do Evropy, distribuci a následně další energii a náklady na dopravu a zpracování plastového odpadu, který vzniká jen po pár minutách používání. To mi přijde nejen jako ekologický, ale i ekonomický nesmysl. Existuje k tomu krásné video o historii vzniku materiálu pro plastovou lžičku. Věřím, že otevře oči nejednomu odpůrci omezení jednorázových plastů.  

Evropa směřuje k zákazu používání brček a dalších plastů. Je takový přístup ve světě výjimečný?

Není. Podle zprávy OSN je omezování jednorázových plastů, nejčastěji odnosových tašek, nejúčinnějším opatřením v boji s plastovým odpadem v přírodě a oceánech. Ovšem jen tam, kde je zaručeno dodržování regulací. Aktuálně určité formy regulace jednorázových plastů existují přibližně v 50 státech a počet stále stoupá. V některých státech jsou regulace tak přísné, že by z nich kdejaký kovaný český libertarián asi musel emigrovat. Třeba v Keni můžete jít za porušování zákazu plastových tašek do vězení, tedy pokud je budete dál vyrábět a distribuovat. Plastová krize má tak obrovský rozměr – plasty jsou nejen v oceánech, ale i ve vodě, kterou pijeme, vzduchu, který dýcháme, jídle nebo půdě, která nám dává obživu, že řešení si bohužel vyžaduje velmi razantní opatření.

Když vezmeme rozsah plastového znečištění, můžeme vůbec současné „plastové skvrny“ z moří dostat pryč?

Do oceánů se dostává celá škála plastů různých velikostí, která se v oceánech i různě chová. Větší kusy plastů jsou náchylnější k degradaci pomocí UV záření a poměrně rychle se rozpadají na menší a menší částečky. Některé typy plastů se vznášejí u hladiny, jiné ve vodním sloupci, další klesají ke dnu, záleží na jejich hustotě. Mořské proudy pak plasty dostávají do těch nejodlehlejších oblastí. Tato všudypřítomnost plastů v oceánech prakticky vylučuje možnost je v dohledné době jakýmkoli způsobem této zátěže zbavit. Hlavním úkolem lidstva je tak alespoň urychleně zastavit další znečišťování oceánů.

Takže nemáme zatím technické řešení, jak snížit znečištění oceánů, moří, ale i našich řek nebo luk od plastů?

U největší environmentální hrozby dneška, změny klimatu, známe jak příčiny, tedy především spalování fosilních zdrojů a vypouštění skleníkových plynů, tak řešení – využívání obnovitelných zdrojů. U plastové krize podobné technologické řešení neznáme. Některé možné alternativy nás zavedly do slepé uličky, to je případ rozložitelných (nekompostovatelných) plastů, které se pomocí speciálního aditiva po čase rozpadnou, ovšem jen na mikroplasty, které setrvávají v prostředí další desítky let. Poslední studie ukázaly, že i kompostovatelné plasty mají své stinné stránky (náročná výroba, schopnost degradace jen za vysokých teplot a v průmyslových kompostárnách atd.) a zatím je nelze označit za plnohodnotnou šetrnější alternativu.

Recyklace musí být samozřejmostí, ale je to jen doplněk řešení. Zatím jediným a nevyhnutelným řešením je omezení spotřeby plastů, především těch jednorázových, které nám během několika desítek sekund projdou rukama a stávají se odpadem.

Letos oznámila společnost Mattoni, že plánuje návrat k myšlence zálohovaných plastových lahví, může podobný krok zafungovat?

Funguje to v jiných zemích, tak proč ne u nás? Osobně si myslím, že bez zavedení depozitního systému nebude prakticky možné splnit nový evropský cíl 90% míry sběru plastových nápojových obalů. Česko dokonce ve své první pozici k této směrnici cíl nerozporuje, ačkoliv ho vnímá jako příliš ambiciózní. Depozitní systém má dvě hlavní varianty – záloha na lahve, které se seberou a pak zrecyklují, a záloha na lahve, které jsou na více použití a znovu se naplní. Podle všech dostupných analýz životního cyklu vycházejí ty znovuplnitelné jako šetrnější. Mattoni ale prosazuje první model, já jsem v tuto chvíli spíše příznivce znovuplnitelných lahví. Jako důležitější však vidím zachování 90% cíle ve výsledném textu nařízení. Rozhodnutí o zavedení depozitního systému, který vlastně ze stávajícího systému odebere značné množství toho nejhodnotnějšího materiálu,  bude výsostně politické rozhodnutí.

 

Pokud budeme plasty třídit a házet do žlutých popelnic, co s nimi můžeme dělat dál?

Dál je třeba ještě dotřídit a zpracovat, ideálně recyklovat. Technologie jdou v tomto rychle kupředu od obalových materiálů přes stavebnictví po automobilový průmysl. Ovšem musím zdůraznit, že recyklace sice musí být samozřejmostí a je součástí řešení, ale naprostou prioritou musí být předcházení vzniku plastového odpadu. Recyklace nás nespasí, i kdybychom celosvětovou míru recyklace zdvojnásobili.  Jak se díváte na chytré popelnice se solárními panely, které plánuje například Praha nakoupit ve větším množství – jde o systémové řešení?

Asi nepřekvapí, že jsem obecně velký fanda podobných inovací a chytrých řešení, i když se často, jako v tomto případě, nedá hovořit o systémovém řešení. Nicméně výsledky vytrvalého vývoje a inovace jak v oblasti energetiky, tak odpadů dlouhodobě jako celek ve své podstatě představují systémovou změnu.  Proto jim fandím. Může recyklace plastů nahrát evropskému průmyslu nebo výzkumu?

Určitě. Nejen recyklace, ale hlavně přechod k oběhovému hospodářství je velkou šancí pro evropský průmysl a výzkumníky být o krok napřed před světem. Evropa sice není lídrem v zamořování oceánů a přírody plastovým obalem, ale to jí nebrání být lídrem v hledání řešení.

Jan Freidinger vystudoval Politologii a Mezinárodní vztahy na FSV UK a později Fakultu rybářství a ochrany vod Jihočeské univerzity. V Greenpeace působí od roku 2006. V minulosti se věnoval především omezování toxického znečištění, kampani za udržitelný chov a lov ryb nebo globální kampaní za ozelenění elektronického a textilního průmyslu. V současnosti se věnuje obnovitelným zdrojům energie a plastovému znečištění.