Vypukne kvůli Arktidě válka mezi západem a východem? Mizející led odkrývá ložiska cenných surovin
Nové zdroje ropy, plynu i vznikající lokality pro obnovitelné zdroje a velké elektrárny. To vše by mohla dosud lidmi téměř nedotčená Arktida nabídnout. Zůstává ale otázkou, který stát si tyto možnosti přivlastní.
Redakce Obnovitelně.cz
3. 2. 2025
Tání mořského ledu v Arktidě zpřístupňuje nové obchodní trasy i nové zdroje surovin. Kromě ropy a plynu se jedná o strategické suroviny nutné pro přechod na čistší ekonomiku. Podle britské armádní analýzy hrozeb se Arktida stane místem geopolitického soupeření v dalších desetiletích.
Dopady změny klimatu a nových technologických pokroků povedou k rostoucí konkurenci o arktické zdroje (a to i ze strany komerčních aktérů), i k rostoucí militarizaci. Přibude potrubí i optických kabelů na mořském dně, na moři vznikne nová infrastruktura, vrtné plošiny a větrné elektrárny. Otázka je, kdo je zbuduje a za jakých podmínek.
Překrývající se územní nároky Ruska, Kanady, Dánska a dalších arktických států budou podněcovat napětí ohledně kontroly Severní mořské cesty a Severozápadního průjezdu, tedy kratších námořních tras mezi Asií, Severní Amerikou a Evropou (o 30 až 50 procent kratší než trasy Suezského a Panamského průplavu). Soupeření o vliv a zdroje pravděpodobně povede k užší spolupráci mezi západními státy s cílem posílit námořní bezpečnost, zajistit výhodnou správu zdrojů a zachování ekosystémů. Kromě strategických investic do ekonomické i vojenské infrastruktury region čeká i silnější cestovní ruch, migrace a urbanizace.
Změna klimatu má na Arktidu rychlejší a viditelnější dopad než kdekoli jinde na světě. Podle nejoptimističtějšího scénáře ze zprávy Klimatického panelu OSN do poloviny století v létě zcela zmizí arktický mořský led. Odhaduje se, že je tání již nyní zodpovědné za 25 procent globálního oteplování. Grónský ledový příkrov (druhý největší na světě) přichází ročně přibližně o 250 miliard tun ledu a momentálně nejvýznamněji přispívá ke zvyšování hladiny moří. Zatím jde přibližně o 1 milimetr ročně, ale tempo se pravděpodobně bude zvyšovat.
Fosilní bonanza a rybolov
Odhaduje se, že v Arktidě leží 90 miliard barelů ropy (16 procent celosvětového objemu), 30 procent celosvětového objemu zemního plynu a 44 miliard barelů kapalného zemního plynu (38 procent) a přibližně 22 procent světových dosud neobjevených avšak vytěžitelných zdrojů fosilních paliv.
Alternativním zdrojem energie by mohl být také zemní plyn uložený ve zmrzlých hydrátech metanu pod arktickým permafrostem. Odhaduje se, že drtivá většina zásob leží v kontinentálních šelfech a hlubokých oceánských vodách. V Arktidě se také nachází obrovské množství kritických nerostných surovin a dalších zdrojů potřebných k umožnění přechodu na nízkoemisní ekonomiku. S rostoucí celosvětovou poptávkou a při snazší přístupnosti na moři se může těžba arktických zdrojů začít více vyplácet.
Další výhodou arktických moří je zásoba ryb. Zdejší rybolov představuje přibližně 10 procent celkového ročního celosvětového výlovu a přibližně 50 procent v rámci EU. Oteplování oceánů povede k tomu, že se na sever bude z teritoriálních vod přesouvat stále víc rybích populací.
Rusko s Čínou versus NATO
Velká část Arktidy spadá pod svrchovanost arktických států, ale centrální část Severního ledového oceánu včetně geografického severního pólu zůstává mimo přímou kontrolu, což otevírá prostor pro budoucí spory o přístup k nerostným surovinám.
„Už během příštího desetiletí by mohly snadněji dostupné námořní trasy zpřístupnit dosud nevyužívané zásoby ropy a plynu, na což se zaměřuje především Rusko. To k těmto ambicím přizvalo Čínu, jež disponuje financemi a technologiemi, na které Rusko kvůli sankcím nedosáhne. Peking má zase zájem o podíl na arktickém energetickém trhu a plánuje využít ruské fosilní zdroje i přístup k Severní mořské cestě k rozvoji arktické plavby,“ vysvětluje Martin Laryš, výzkumný pracovník Centra globální politické ekonomie Ústavu mezinárodních vztahů.
Dosud většina severních ruských přístavů v zimě zamrzala, což tání arktického ledu může změnit a umožnit Rusku účinnější kontrolu Severní mořské cesty. Ta je již nyní splavná po delší období roku a celkový objem dopravy na ní rychle roste (v roce 2022 dosáhl podle odhadů 34 034 milionů tun oproti 20 180 milionům tun v roce 2018).
„Rusko kontroluje více než 53 procent arktického pobřeží. Arktida je v Kremlu vnímána jako klíčový prostor pro projekci vojenské síly. Přítomnost Severní flotily v Murmansku a budování nových či obnovených vojenských zařízení podél Severní mořské cesty ukazují na snahu Ruska upevnit dominanci v této oblasti, která by se mohla stát ohniskem konfrontace mezi rusko-čínským blokem a Západem,” říká Martin Laryš.
Již během studené války Sověti využívali poloostrov Kola pro jaderné a námořní základny k demonstraci moci vůči USA. Rusko, které zdědilo sovětský jaderný arzenál, pokračuje ve snaze zůstat arktickou velmocí. Pod Putinovým vedením znovu otevřelo staré vojenské základny a modernizovalo námořnictvo. Počet ruských základen za polárním kruhem nyní převyšuje základny NATO zhruba o třetinu. Rusko rovněž investuje do schopností, včetně systémů bez posádky, které mají zlepšit monitorování Severní mořské cesty a plánuje vývoj pátracích a záchranných dronů.
„Vstup Finska do NATO dále upevnil rozdělení Arktidy na dvě sféry vlivu: téměř polovina regionu je nyní pod kontrolou NATO, zatímco druhá polovina zůstává kontrolována Ruskem. Remilitarizace Arktidy a ruské posilující strategické partnerství s Čínou poskytují oběma mocnostem nástroje k destrukci současného mezinárodního řádu, přičemž Arktida se může v budoucnu stát jedním z klíčových dějišť tohoto soupeření,” dodává Martin Laryš.
V ruské Arktidě dochází až k trojnásobnému oteplování oproti celosvětovému průměru, což vede kromě strategických výhod také k extrémním povětrnostním jevům a tání permafrostu. Změny působí škody na infrastruktuře i obydlích v Jakutsku a dalších oblastech. V roce 2016 se propadl úsek Kolymské dálnice, hlavní dopravní trasy na Sibiři, a v roce 2020 se propadl úsek plynovodu Jamal-Evropa, což způsobilo dočasné přerušení dodávek plynu.
Spolupráce západních států
Kanada, Dánsko, Finsko, Island, Norsko, Švédsko a USA se budou dál soustředit na ochranu svých severních hranic, na odvrácení ruské agrese a rostoucí zájem Číny, která má momentálně nad USA obrovskou námořní převahu. Všechny arktické státy budou usilovat o zachování svých územních nároků a výlučných ekonomických zón, včetně zajištění přístupu k přírodním zdrojům. V posledních letech Kanada, Dánsko, Norsko, Rusko a USA předložily OSN návrhy na rozšíření svých kontinentálních šelfů a to i v těch částech Severního ledového oceánu, kde se nároky překrývají.
Evropská unie (EU) se bude snažit uplatňovat svůj vliv prostřednictvím členů Arktické rady, jakož i prostřednictvím dvoustranných vztahů a alternativních fór. Evropská komise je například členem Barentsovy evropsko-arktické rady (BEAC), mezivládního fóra pro udržitelný rozvoj v regionu. Podobně se EU angažuje ve vztazích s Islandem, Norskem a Ruskem prostřednictvím Severní dimenze, platformy, která se zaměřuje na posilování vazeb s nečlenskými zeměmi EU. Tyto nabízejí EU cestu ke zvýšení významu v regionu a mohou také potenciálně (v závislosti na budoucích událostech na Ukrajině) pomáhají obnovit budoucí vztahy mezi Západem a Ruskem.
Lidé jsou v Arktidě už 30 tisíc let
Severní polární kruh se rozkládá na ploše přibližně 14,5 milionu kilometrů čtverečních, což odpovídá necelým 3 procent zemského povrchu. Středem Arktidy je geografický severní pól, který je obklopen povodím Severního ledového oceánu a nejsevernějšími částmi osmi arktických států (Kanada, Dánsko (přes Grónsko), Finsko, Island, Norsko, Rusko, Švédsko a Spojené státy americké).
Severní polární oblasti dlouhou historii lidské přítomnosti - původní obyvatelé zde žili již před více než 30 tisíci lety. Evropský průzkum a kolonizace začaly již v 9. století hledáním živočišných komodit. To vyústilo v otevření námořních cest spojujících Atlantský a Tichý oceán, odhalujících celou škálu zdrojů, od velrybího oleje a tuleních kožešin až po nerostné suroviny, včetně uhlí, diamantů, niklu a mědi.
Zdejší zásoby ropy a zemního plynu jsou dodnes v centru pozornosti. Během světových válek a studené války se projevil geostrategický význam Arktidy jako nejkratší cesty mezi soupeřícími mocnostmi. Proto zde došlo k nárůstu militarizace, včetně umístění jaderných zbraní, mezikontinentálních balistických raket, dálkových bombardérů a vojenského personálu, a region se fakticky stal vojenskou frontovou linií.
Murmanský projev Michaila Gorbačova v roce 1987 předznamenal začátek spolupráce mezi Moskvou a Západem a připravil půdu pro vznik Arktické rady. Osm arktických států podepsalo v roce 1996 Ottawskou deklaraci o jejím založení. Zaměřuje se na práva původních obyvatel a otázky zdrojů a životního prostředí. V současné době však kombinace geopolitických (válka na Ukrajině) a environmentálních faktorů (tání a nové námořní trasy, přístup k surovinám) znamená rostoucí napětí mezi Ruskem a Organizací Severoatlantické smlouvy (NATO) a Čínou a Západem.
Autorka: Petra Schwarz Koutská, projekt Sound Of Science
Úvodní foto: Brocken Inaglory., CC BY-SA 3.0