Desítky tisíc mrtvých jen kvůli chamtivosti. Od největší průmyslové tragédie uplynulo 40 let
Lidé panikařili, vybíhali z domů, oči pálily, nádech se stával stále obtížnějším. Tak popisují přeživší katastrofu, která změnila indické město doslova v plynovou komoru.
Kristýna Čermáková
3. 12. 2024
Dnešním dnem uplynulo právě 40 let od tragické nehody v indickém Bhópálu. V noci na 3. prosince 1984 došlo k úniku toxického plynu v místní továrně na pesticidy a další chemické látky americké společnosti Union Carbide. Následkem otravy i dlouhodobých zdravotních problémů zemřelo během několika měsíců až let přes 30 tisíc lidí a další statisíce si nesou doživotní následky. Na toto tragické výročí dnes také upozorňuje mezinárodní den bez pesticidů.
Továrnu postavila na místě indického velkoměsta americká společnost, protože předpokládala, že zde půjdou silně toxické pesticidy na odbyt a navíc je bude možné vyrábět velmi levně. Indie totiž nevyžadovala tolik přísných bezpečnostních pravidel jako Amerika. Jenže krátce po výstavbě areálu zemi zasáhlo dlouhotrvající sucho, které střídaly záplavy. Místní zemědělci tak na nákup pesticidů neměli ani pomyšlení a indická pobočka začala finančně strádat.
I proto začala společnost Union Carbide šetřit, kde mohla. Postupně redukovala personál, omezovala školení zaměstnanců a používala levnější technologie, čímž ohrožovala bezpečnost provozu. Například nádrže, ve kterých plyn skladovala, vyrobila z jiných a levnějších materiálů, které nebyly schopné toxickým chemikáliím odolat. To se posléze továrně stalo osudným.
Společnost stále postupně testovala, kam až může zajít. Využívala místní levnou pracovní sílu a nedodržovala téměř žádné bezpečnostní postupy. Například se také šetřilo na chlazení látky ve chvílích, když zrovna v továrně nebyli zaměstnanci, jako tomu bylo také právě v osudnou noc 3. prosince. Chemikálie se ale kvůli tomu stala nestabilní.
K úniku 45 tun plynu methylisokyanátu (MIC) došlo nakonec důsledkem špatné údržby zařízení a ignorace varovných signálů. Do nekvalitně sestrojené nádrže se dostala voda a s plynem MIC okamžitě prudce reagovala. Došlo ke zvýšení tlaku a teploty, nádrž explodovala a smrtící plyn se začal zcela okamžitě šířit do okolí. Absence funkčního bezpečnostního systému, jako jsou plynové scrubbery či chladicí zařízení, jen zesílila dopady nehody.
Bezprostředně po úniku MIC zemřelo podle odhadů 3 až 8 tisíc lidí, většina z nich během prvních hodin. Plyn putoval hustě obydlenou čtvrtí a ve městě vyvolal ohromnou paniku, když se lidé pokoušeli vzdálit se co nejvíce od epicentra tragédie. Kvůli panice a otravě plynem jen během prvních pár dní až týdnů zemřelo zhruba 15 až 20 tisíc osob.
Během následujících let však počet dodatečných obětí v důsledku dlouhodobých zdravotních problémů, jako jsou rakovina, respirační choroby a poškození imunitního systému, vzrostl na více než 25 tisíc. Zhruba půl milionu obyvatel Bhópálu trpělo dýchacími problémy, podrážděním očí nebo dočasnou slepotou či zhoršením zraku.
Životní prostředí v okolí továrny bylo kontaminováno jedovatými látkami, které pronikly do půdy a podzemních vod. Toxické znečištění zůstává v oblasti přítomné dodnes, přičemž mnozí obyvatelé stále čelí jeho zdravotním důsledkům.
Boj o spravedlnost
Katastrofa v Bhópálu vyvolala dlouholetý právní boj o spravedlnost. Union Carbide byla v roce 1989 donucena vyplatit kompenzace ve výši 470 milionů dolarů, což bylo mnohými považováno za nedostatečné vzhledem k rozsahu tragédie. Společnost i její vedení se však nadále vyhýbali odpovědnosti.
V roce 2001 Union Carbide převzala společnost Dow Chemical, která odmítla nést odpovědnost za probíhající ekologickou a zdravotní krizi. Obyvatelé Bhópálu a organizace na ochranu lidských práv se stále snaží dosáhnout adekvátního odškodnění a dekontaminace oblasti.
„Katastrofa stále zabíjí a poškozuje novou generaci. Pachatelé, kteří jsou za ni zodpovědní, si nadále užívají šťastné a bohaté životy, korporace pokračují v podnikání dodnes,“ uvedla pro Harvardskou univerzitu jedna z přeživších žen Rachna Dhingra, která působí v Mezinárodní kampani za spravedlnost Bhópálů. Popisuje panický úprk z domova, bolest očí i plic a strach. Ona přežila, další tisíce lidí ne. Žena, která byla tehdy pouze malé dítě, si stále pamatuje, jak ráno ležela na ulicích města pouze těla bez života.
Katastrofa v Bhópálu se stala symbolem toho, jak nebezpečné může být propojení chamtivosti korporací, nedostatečné regulace a ignorování bezpečnosti. Zároveň však inspirovala řadu změn v oblasti průmyslové bezpečnosti včetně zpřísnění mezinárodních předpisů a většího důrazu na ochranu pracovníků a životního prostředí.
A jak vypadá Bhópál dnes? Město se stále ještě vypořádává s následky tragédie. Na místě stojí více než 400 tun průmyslového odpadu. Ani nová vlastnická společnost, ani indická vláda nechtějí místo na své náklady uklidit.
Lokalita se stále ještě potýká s kontaminací půdy a vody v okolí a je to pravděpodobně důvodem, proč místní nadprůměrně často oproti zbytku státu řeší chronické zdravotní problémy i vrozené vady. V roce 1999 testování podzemní vody v blízkosti areálu odhalilo množství rtuti až šestmilionkrát vyšší, než jaké jsou povoleny jako bezpečné americkou agenturou pro ochranu životního prostředí (EPA). Od roku 2004 tak alespoň indická vláda zásobuje město pitnou vodou.
Jediným soudním následkem je odsouzení několika bývalých vedoucích pracovníků továrny v roce 2010, tedy až 26 let po katastrofě. Mimochodem se jednalo pouze o indické zaměstnance. Ze samotného amerického vedení nebyl odsouzen nikdo.
Úvodní foto: Julian Nyča, CC BY-SA 3.0, via Wikimedia Commons