Bez Počerad se česká energetika obejde. Ostatní uhelné zdroje nahradí slunce, vítr a vodík

Rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem, kterým byla zrušena výjimka z limitů pro vypouštění rtuti elektrárnou Počerady, opět oživilo otázku, jestli se česká energetika může obejít bez hnědého uhlí jako dlouhodobě dominantního primárního zdroje. V případě Počerad, které jsou sice velkou elektrárnou, ale nedodávají teplo žádnému městu nebo průmyslovému podniku, lze na datech z minulých let ukázat, že jejich okamžité odstavení se projeví jen na poklesu vývozu elektřiny, v soustavě chybět nebudou. V případě dalších elektráren a tepláren je ovšem jisté, že jejich výkon a produkci bude třeba v příštích měsících a letech nahradit.

S vysokou pravděpodobností přitom budou v dohledné době další uhelné zdroje ukončovat provoz, a to i v případech, kdy aktuální limity pro znečišťující látky plní. Hlavním důvodem je cena povolenky za emise oxidu uhličitého, která se v poslední době pohybuje kolem 70 eur za tunu CO2. Na spálení každé tuny nízkovýhřevného hnědého uhlí je nutné koupit přibližně jednu povolenku, což znamená, že provoz zdrojů se jejich majitelům přestává vyplácet.

Pokles výroby elektřiny z uhlí je celoevropským trendem. Za posledních dvacet let klesl podíl uhelných elektráren na celkové produkci elektřiny v Evropské unii z 30 % na 13 %. K problémům se zásobováním elektřinou nedochází, protože uhlí se ve výrobě elektřiny daří nahrazovat. Klíčovou roli hraje dynamický rozvoj obnovitelných zdrojů, které v roce 2023 pokrývaly již 44 % výroby elektřiny v Evropské unii. Větrné elektrárny jako nejrychleji rostoucí obnovitelný zdroj ve stejném roce poprvé vyrobily více elektřiny než plynové zdroje a pokryly 19 % celkové výroby.

• Tip: Nejmodernější elektrárna v Česku je v provozu. Energy nest ukazuje, jak si poradíme bez uhlí

Problém České republiky není v tom, že zde dochází ke snižování produkce uhelných elektráren, ale v pomalé výstavbě obnovitelných zdrojů, především větrných elektráren. Oblíbená výmluva, že nemáme moře, při bližším pohledu neobstojí – devět z deseti větrných elektráren v Evropské unii je umístěno na pevnině a některé spolkové země Německa to mají k moři podobně daleko jako my.

Potenciál pro výrobu elektřiny z větrných elektráren nevyužíváme hlavně kvůli tomu, že nejsme schopní zefektivnit povolování výstavby. Výrazné zlepšení by v tomto ohledu měla přinést nová legislativa, která mimo jiné zavádí takzvané akcelerační zóny. O její schválení by měl usilovat každý, komu záleží na tom, aby Česká republika nebyla v příštích letech významně závislá na dovozu elektřiny. Vzhledem k propojení se sousedními státy a aktuálnímu rozvoji větrných elektráren v Německu, Polsku nebo Rakousku existuje jediná možnost prevence dovozu v časových úsecích s levnou větrnou elektřinou – vyrábět ji na svém území.

• Přečtěte si: Horní Jiřetín ukazuje energetiku bez uhlí. Chceme více fotovoltaiky i bioplyn, říká starosta Buřt

O tom, že v případě potřeby v České republice obnovitelné zdroje stavět umíme, vypovídá počet projektů střešních fotovoltaik v posledních měsících a letech (za rok 2023 bylo podle Solární asociace nainstalováno 970 MW fotovoltaik, přičemž výraznou většinu tvoří malé decentralizované zdroje). Vedle zvýšené motivace investorů v důsledku zdražení elektřiny a potřeby získat částečnou nezávislost sehrálo významnou roli i navýšení výkonu zdroje, jehož majitel nemusí mít licenci na výrobu elektřiny. Zjednodušení povolovacího procesu je pro rozvoj obnovitelných zdrojů zásadní podmínkou.

Složitější problém představuje náhrada uhlí ve výrobě tepla a v technologických procesech. Provozovatelé tepláren ovšem plánují náhradu k roku 2030, v němž má hrát hlavní roli zemní plyn (palivo s poloviční emisní náročností ve srovnání s uhlím), ale také velká tepelná čerpadla nebo biomasa. Další dekarbonizace sektoru pak bude záviset na rychlosti vývoje a rozšíření takzvaných zelených plynů, k jejichž masivnímu nasazení bude potřeba další rozvoj obnovitelných zdrojů elektřiny.

Zatím nelze tvrdit, že obnovitelné zdroje jsou vítězem soutěže o podobu energetiky ve 21. století. Před odvětvím stojí gigantický úkol masivního rozvoje sezónní akumulace elektřiny (pomocí výroby zeleného vodíku), který bude investičně náročný. Zkušenost s rychlým růstem větrných a fotovoltaických elektráren ovšem dává naději, že se energetický průmysl s touto výzvou vyrovná.

Autor: Karel Polanecký, energetický expert Hnutí Duha

Úvodní foto: Petr Kinšt, CC BY-SA 3.0