Soláry na střechách rychle přibývají, Česko se ale neobejde i bez velkých fotovoltaických parků

Státní podpora obnovitelným zdrojům poněkud zpomalila, tvrdí v rozhovoru pro Obnovitelně.cz Jan Krčmář. Máme sice platné zákony i peníze v Modernizačním fondu na stavbu velkých solárních parků, jenže investoři pak narážejí na odpor nebo neochotu místních úřadů a obcí. „A přitom je to pořád ten stejný stát. Jenže na nejvyšší úrovni se něco říká a na jiné úrovni je realita jiná. Je to trochu smutné,“ říká Krčmář.

Loni se postavilo bezmála 83 tisíc fotovoltaických elektráren s celkovým výkonem téměř jeden gigawatt. Dokážete už nyní odhadnout, jestli to bude letos opět o něco více?

Myslíme si, že by to výkonově mohlo být skutečně o něco více, protože se letos rozjela výstavba velkých střešních elektráren. Sledujeme, jak se na výrobních nebo skladovacích halách připojuje jedna střešní instalace za druhou. Důležité je připomenout, že důležitější než počet připojených elektráren je právě jejich instalovaný výkon. Mediálně se zmiňují zejména domácí instalace, je samozřejmě dobře, že pomáhají rodinám snižovat účty za energie, ale v Česku se musíme posunout i v sektoru velkých fotovoltaik.

Proč jsou důležité velké solární parky?

Žijí u nás miliony lidí, kteří nebydlí v rodinných domech, takže si nemohou na střechu namontovat solární panely. Ale také chtějí mít přístup k levné zelené elektřině. Velké elektrárny jsou také nutné pro domácí průmysl. Nejvíce elektřiny nespotřebují domácnosti, ale právě firmy, doprava, ekonomika. Česko je průmyslovou zemí, máme u nás obrovský počet podniků, které i kdyby si pokryly všechny své střechy solárními panely, stejně jim to dá jen zlomek jejich spotřeby.

Pozemní elektrárny jsou navíc levnější než ty střešní a stavějí se rychleji. Spotřeba elektřiny navíc bude výrazně stoupat nejen kvůli elektromobilitě. Ostatně všechny evropské země s pár výjimkami dnes budují velké solární parky.

Je tomu tak i u nás?

Doufáme, že se letos začne překlápět poměr nově instalovaných elektráren více k těm velkým, i když nejspíš co do počtu a možná i co do výkonu budou ještě dominovat rodinné domy. Ostatně už pozorujeme i výstavbu prvních skutečně rozlehlých solárních parků, i když to je zatím hodně ojedinělé. Letos by jich mělo být něco mezi 50 a 100 megawatty.

A jsou v Česku vůbec dostatečné kapacity pro rozvoj fotovoltaiky?

Určitě jsou. Solární boom v letech 2021 a 2022 přinesl obrovský nárůst instalačních firem. Už loni oznamovaly, že mají dostatečné kapacity, a ani letos výstavba neztroskotá na tom, že by neměl kdo panely montovat. To opravdu neočekávám.

A jaká je kvalita jejich služeb?

Dostáváme se do situace, která panuje prakticky ve všech oborech, kde je někdo lepší a někdo horší. Skončila doba, kdy panely montovalo pár desítek firem, každý znal každého, vědělo se, kdo je na tom jak s kvalitou. Ze solárních elektráren se stalo běžné zboží jako jakékoli jiné. Také se přece stává, že jedna pobočka supermarketu je lepší a jiná horší. Ve velkém počtu instalačních firem se samozřejmě stává, že na někoho přijde stížnost a na někoho zase pochvala.

Existují nějaké zásady, kterými by se měl zákazník řídit, aby se při výběru instalační firmy „nespálil“ jako v případě Maliny nebo jiných firem? Pro spoustu lidí je přitom stále hlavním kritériem cena.

Ano, lidí hodně dají na cenu, nebo si na internetu přečtou, který panel nebo střídač je nejlepší, a trvají na nich. Jenže laik nemůže mít tak dobrý přehled o technické stránce jako firma samotná. V kombinaci s cenou to pak může vypadat, jako kdybyste chtěl koupit levné auto, ale s podvozkem od luxusního vozidla. Firma se má vybírat především podle kvality instalace, což zájemci poznají podle recenzí. Dalším kritériem může být, jestli je firma členem nějaké profesní asociace. Zákazník se může ptát i na kvalifikaci jejich pracovníků nebo jak to funguje s případnou reklamací.

V Česku teď sice rostou fotovoltaické elektrárny jako houby po dešti, ale pořád vlastně doháníme státy okolo nás, je to tak?

Jako houby po dešti rostou jenom v českém kontextu. Z mezinárodního srovnání zase tak rychle náš fotovoltaický výkon neroste. V přepočtu na počet obyvatel jsme dokonce stále ještě jedna z nejpomalejších zemí v Evropě. Jsme pomalejší než Polsko, Rakousko, Belgie, Estonsko nebo třeba Slovinsko. Je to jednak tím, že se zatím převážně budují malé instalace na rodinných domech, ale i v tomto segmentu jsou některé země před námi.

Poslechněte si: Česko má šanci mít nejlepší legislativní systém agrovoltaiky v Evropě

Ano, sledujeme u nás nárůsty o stovky procent, ale je to jenom tím, že jsme ještě před několika lety nestavěli skoro nic. Připomenu, že loni se postavilo více než 80 tisíc elektráren s výkonem 970 megawattů. Ale stále to bylo výkonově méně než v roce 2010. Takže o loňsku sice hovoříme jako o gigawattovém roce, ale rekord rozhodně nepadl. A to dnes máme dvojnásobně výkonnější panely.

V čem Česko ještě zaostává?

Dalo by se říct, že ve všem, co se týká obnovitelných zdrojů. Zaspali jsme rozvoj distribuční soustavy, aby byla připravená na takový nával fotovoltaiky, což se ukazuje v některých regionech, kde není možné připojit fotovoltaiku s přetoky do sítě – což mimochodem brání rozvoji komunitní energetiky. Dalším problémem je akumulace. Téměř každý rodinný dům sice má baterii, ale ty používáme víceméně „jen“ na ukládání elektřiny, ale už je nepoužíváme na různé síťové služby.

Hlavně ale Česko zaostává v povolovacích procesech pro velké obnovitelné zdroje. Stále v některých případech trvá dlouhé roky, než se výstavba povolí, v některých regionech narážejí investoři na odpor místních úředníků nebo neochotu obcí postavit obnovitelné zdroje na svém katastrálním území.

Začátkem května poslanci schválili potřebný zákon umožňující rozvoj agrovoltaiky. Je o ni mezi ovocnáři nebo vinaři zájem? A bude letošní rok ve znamení agrovoltaiky?

Určitě je o ni zájem, jen bych nepoužil zkratku, že „letošní rok bude ve znamení“, případně že „jde o revoluci“. Energetika je mozaika a každý segment je kamínkem do této mozaiky. Agrovoltaika je kamínek, střešní elektrárny jsou kamínek, komunitní energetika je kamínek, agregace je kamínek a tak dále. Není možné hledat jednu věc, která nás zachrání.

• Tip: Střešní fotovoltaika v památkové zóně je veřejný zájem, uznal soud

Když se vrátíme k agrovoltaice: jsem přesvědčený o tom, že její největší potenciál se skrývá ve vertikálních panelech, ale ty zatím český zákon neumožňuje. Právě přijatá legislativa povoluje pouze vysoké konstrukce nad plodinami, tedy nad sady nebo třeba vinicemi. A pak je tu ještě jedna věc: zákon je sice krok správným směrem, ale záleží i na následné podpoře od státu, tedy jestli například Státní fond životního prostředí vypíše zajímavé dotace pro agrovoltaiku.

A co další energetický kamínek v podobě komunitní energetiky, která by se letos také mohla spustit?

Více se zatím očekává od různých komunálních projektů, kdy si obec bude posílat elektřinu ze solárních panelů třeba na škole na své další úřady. Nedávno jsem se zúčastnil konference v Brně, kde byla asi padesátka starostů a místostarostů, a většina z nich si stěžovala, že takový model zatím nemohou uskutečnit, protože jim distributor nedovoluje přetoky.

• Psali jsme: Rekordní solární rok: Česko se opět zařadilo mezi gigawattové země, musí ale přidat v akumulaci

Pokud nebude možné posílat dostatečné množství přetoků, nebudeme moci dělat komunitní energetiku. Jsem také trochu skeptický vůči představě, že si sousedé třeba v jedné ulici budou navzájem posílat elektřinu. Sílu komunitní energetiky vidím spíše v tom, že jeden investor postaví solární nebo větrný park a do svého projektu zapojí obyvatele dané obce. Ale to je dneska ještě poměrně složitá záležitost.

Jak vnímáte současnou podporu státu fotovoltaice?

Teď se poněkud zpomalila. Máme tady sice zákony na podporu obnovitelných zdrojů i peníze v Modernizačním fondu. A nejvyšší představitelé státu říkají, aby se stavěly solární parky. Jenže pak se stává to, o čem jsem už mluvil: investoři narážejí na místních úřadech, které například odmítají vyjmout půdu ze zemědělského fondu, i když nepatří do první nebo druhé kategorie. Anebo obce vylučují obnovitelné zdroje ze svých územních plánů. A přitom je to pořád ten stejný stát. Jenže na nejvyšší úrovni se něco říká a na jiné úrovni je realita jiná. Je to trochu smutné.

Nepomohou akcelerační zóny, tedy vyčleněná území právě pro obnovitelné zdroje?

Pomoci mohou, jenže realitou budou až za několik let a my potřebujeme velké solární a větrné parky už teď. Už jen proto, že s uhlím v republice skončíme nejspíš o několik let dříve, než se počítalo, protože se jednoduše už ekonomicky nevyplatí. Stát by toho mohl už nyní udělat více právě ve směru k nižším úřadům v regionech, například vydáním přesných metodik, jak v případě obnovitelných zdrojů postupovat.

Za další důležitou věc pokládám aukce pro solární elektrárny. Existují totiž projekty, které sice mají slíbenou podporu Modernizačního fondu, ale nestaví se, protože při současných cenách nedávají jistotu návratnosti.

Úvodní foto: Solar Global