Půltunoví chlupatí obři zachraňují křehké české orchideje i vzácné modrásky
Vypásání krajiny Českého lesa funguje na výbornou. Velký podíl na tom mají také velcí, mohutní a chundelatí jaci, kteří svým těžkopádným pohybem člení krajinu.
Kristýna Čermáková
2. 12. 2023
V minulém článku mě cesta zavedla do romantických krajin Českého lesa za Františkem Groesslem a jeho ženou Kateřinou, kteří patří k Českému svazu ochránců přírody Libosváry a pomocí pastvy zachraňují vzácné mokřadní a luční ekosystémy. Prošla jsem se s nimi na pastvině ovcí na Pleši a nyní se nacházíme na orchidejové louce u Staré Huti.
Louka se nachází hned u turistické cesty kousek u lesa. Když dorazíme, okamžitě na nás vykoukly malé jačí krávy. Zvědavé, ale plaché. Máme tu za úkol namotat elektrickou síť vedle jejich výběhu, aby tam ochránci přírody mohli v následujících dnech převést na pastvu i ovce a pastevecké psy. Nacházíme se totiž ve vlčí oblasti.
Pročítám se informační tabulí, která na mě chrlí spoustu druhů orchidejí. Od vemeníků, prstnatců až po obyčejný ale krásný blatouch bahenní. Oblast je mokřadní, když proto s Františkem Groesslem obcházím ohradu pro kontrolu, jestli nějakou část neprotrhli divočáci, boty dostávají zabrat.
I z toho důvodu používají Groesslovi jaky místo dnešních krav. „Jačí býk má zhruba 500 kilo, kráva tak 250, což je srovnatelné s dobytkem ve středověku, ačkoliv jaci nejsou naším původním druhem,“ vysvětluje mi. Louky, které ochránci spravují, jsou ale velmi často podmáčené mokřady, a tam by se dnešní kráva buď propadla, nebo by louku naprosto ušlapala a zničila.
Přítomnost jaků podpořila růst například také všivce lesního, další chráněné rostliny. „Každý rok tam CHKO vymýšlelo, jak ho podpořit, a neúspěšně, občas našli třeba jen tři rostliny. A potom, co jsme tam zkusili nechat spásat jaky, roste přímo v kobercích, a stačily tři sezony,“ dodává Groessl a vytahuje z přívěsu ohradníky, kterými oplotí louku, u které právě stojíme.
To je činnost, se kterou mohu pomoct. Nabírám proto do náruče plastové tyčky, přesouvám se přes pastvinu a obezřetně sleduji jačice, které se mě naštěstí spíše bojí. „Jsou klidné, jaci jsou takoví budhové,“ uklidňuje mě Groessl, zatímco seká trávu, aby bylo kam ohradu postavit. „Ale kdybyste je naštvala, pak by byl průšvih,“ dodává bezstarostně a trochu pobaveně.
Od louky nás zdraví dvě stařenky, které příjezd ochránců vítají a hned podávají zprávy o jačicích, na které mají z oken svého domečku na kraji louky výhled. „Každé ráno počítáme, jestli jsou všechny,“ vysvětluje mi s úsměvem jedna z nich, zatímco v náruči mazlí velkou kočku. Jedná se o dcery hospodáře, který se o louku staral celý život, ale před několika lety práci předal právě ochranářům z ČSOP Libosváry.
Teď, když péči o orchideje zastávají Groesslovi, ženy jim rády pomáhají. Už když přijíždíme s ohradníky, hned se vrhají do práce a společně rozmisťujeme elektrické sítě podél mokřadů a potoka. Kromě radostného pohledu na pasoucí se stáda jaků a ovcí jim dobytek prokazuje i dobrou službu. „Jen jim ten ohradník ještě natáhněte až k nám k zahradě, ať to posekají, holky,“ smějí se. Když je i díky jejich pomoci rychle hotovo, doléváme jakům vodu z nedaleké studánky a přesouváme se zas o lokalitu dál, než bude tma.
„Je to náročné, mnoho lidí, co čte naše facebookové příspěvky, nám závidí a píší, jak by si to taky chtěli vyzkoušet. Reálně ale stačí den nebo dva a zjistí, že je to hrozná práce a dělat by to nechtěli,“ sdílí Groessl, který po večerech na sociálních sítích sdílí poetické a krásně psané příspěvky ze života z přírody a má desetitisíce fanoušků.
Vychytralí a vzácní modrásci
„Na téhle louce rostou hořce, to je velmi vzácná modrá kytka. A přímo tady je i díky pastvě jedna z jeho nejstabilnějších populací u nás,“ vysvětluje Groessl, když obchází a kontroluje pastvinu s jačími býky. „Problém je, že tu dřív bylo jen několik starých rostlin, a chránění modrásci hořcoví, kteří tu také jsou, je okamžitě vyžrali a zabili.“
Protože jsme zde na podzim, modrásky už neuvidíme. Přesto jejich pověst náročných a chráněných motýlů znám.
Modrásci totiž potřebují k životu určitý druh rostliny a určitý druh mravence. V průběhu léta nakladou svá vajíčka na listy nebo poupata, v tomto případě na hořce. Následně se za zhruba dva týdny vylíhnou housenky, které se živí na květině, a pokud jich motýl nakladl na jednu rostlinu příliš, housenky ji celou sežerou.
V dalším vývojovém stádiu se přesunou na zem a začnou produkovat chemické látky, kterými zmatou mravence. Stejné chemické látky totiž produkují i jejich vlastní larvy. Nalezenou housenku proto mravenci přenesou k sobě do mraveniště v domnění, že zachraňují zbloudilého nedospělého jedince. Krmí je, a poté, co housenky překlenou fázi kukly, vydají se ven z hnízda již jako motýli.
Modrásci hořcoví, kteří se na hvožďanské louce nachází, mají proto k přežití jen malé šance. Vzácných rostlin není moc a tak ty, které si vyberou pro kladení vajec, housenky často sežerou a sami si tím podepisují ortel.
Modrásek ale rostlinám „škodí“ jen 14 dní v roce. Groessl se proto rozhodl vyzkoušet, zda pastvou neoddálí dobu květu. A slaví úspěchy. Rostliny samozřejmě kvetou už od jara, ale některé kusy kvůli ztíženým podmínkám pastvy vykvetou později, a to už je po motýlí invazi. Pozdní rostliny díky tomu přežijí motýlí námluvy, přirozeně uschnou a jejich semínka poslouží pro další sezony.
Elegantní jačí býci
Dost bylo přednášení, teď je třeba zkontrolovat ohradníky i u býků. Kdyby nějaký například protrhla prasata a býci se rozutekli, byl by malér. Nejsou sice tak agresivní, jak to má člověk zažité od krav, příjemný zážitek by to ale jistě nebyl. A mohli by ublížit i sami sobě.
Poté, co mi Groessl přidrží elektrický ohradník, vlezu na pastvinu s býky také. Obrovští kolosové jsou výrazně klidnější než mladé krávy, přesto z nich jde respekt a trochu i strach. „Tam, kde se vyskytují vlci, dáváme býky a pak tam nemusíme mít ani psy. Ale jačice dáváme do vlčích oblastí pouze mezi ohrady s ovcemi a psy. Jsou poměrně malé, tak by je vlci sežrali,“ vysvětluje nástrahy pastvy v oblasti, kde se divoké šelmy běžně nachází.
Na mladého býka by si sice vlci taky troufli, vypadá z dálky jen jako větší tele, ale přítomnost starých velkých býků je spolehlivě zastraší. Jinak by to mohl být problém, přítomnost psů sice odežene vlky, ale jaci mají tendence odhánět od sebe i psy samotné a napadají je.
Jinak jsou ale i jačí býci klidní. „Některé z nich máme ochočené a stačí nám vzít je na vodítko a jít. Sem jsme došli s celým stádem normálně 40 kilometrů pěšky, akorát jsme šli v noci, abychom potkali co nejméně lidí,“ popisuje.
Jaci mezi sebou mají poměrně vyrovnanou hierarchii. Pokud tedy poslechnou a jdou ti nejstarší, mladý zbytek stáda si nedovolí odporovat a následuje je.
Gurmánští jeleni
Problémem pro vzácné rostliny může být i přemnožená zvěř. „Zrovna tady na té louce jsme museli oplotit i pachovým ohradníkem proti jelenům, kteří se sem naučili chodit žrát právě jen ty modré květy,“ vysvětluje Groessl. Tím, že je hořců jen několik stovek a množí se velmi pomalu, byl to velký problém.
Velmi vzácnou a raritní rostlinou je také aktuálně jediný vstavač osmahlý. Aby ho divoká zvěř nespásla, musí ho oplotit a i tak ho letos sežral zajíc. Před nevítaným vetřelcem nepomohl ani hlídací pes, kterého k rostlině dočasně umístili. Někdy je zkrátka veškerá snaha marná.
Stád je ale málo, lidí ochotných se o vzácné lokality starat ještě méně. Je to tvrdá, náročná a hlavně nekonečná práce. Luk, na kterých není čas a možnost vypásat, je stále ještě dost, ale chrání se jen ty nejdůležitější.
Přerostlé paznehty stříhají travnaté drny lépe než sekačka
Jedním z dalších důvodů, proč si Groesslovi zvolili na pastvu jaky, byla rozmanitost povrchu. Některé kopce jsou spíše skalnaté stepi, jiné mokřady. Mohutná zvířata z Tibetu zvládají obojí, ačkoliv podmáčená louka jim příliš vlastní není. A je to paradoxně ku prospěchu.
Při pohybu v mokřadech jim totiž přerůstají paznehty. Protože má ČSOP Libosváry ve správě více pastvin a některé na skále, stačí zvířata správně střídat a na podzim případně zbytek přerostlých paznehtů obrousit. Když zvířata chodí po normální louce, na rozdíl od drobných ovcí a koz ostrými a přerostlými paznehty rozřezávají drny a slouží tak jako přírodní vertikutátor.
Groessl popisuje také nešvar lenosti, kterým jaci trpí. Dobrovolně se totiž po dostatečně bohaté pastvě nepřesouvají. Je třeba na ně proto vymýšlet fígle. „První oplotíme jednu část, a když jí vypasou, připlotíme další a na tu prázdnou a chudou přemístíme vany s vodou. Donutí je to chodit tam a zpět a narušují tím ten povrch,“ popisuje Groessl.
Tím, že se louky nachází mezi lesy a jsou pasené jen část roku, velkou překážkou pro vzácné orchideje představuje i mech. Jaci ho dokážou prohrabat a tím ho vždy před zimou část zlikvidovat. Je čas jim ale nechat trochu odpočinku a přesunout se k pasteveckým psům. Ti jsou totiž v dnešní době a s vlčí smečkou v zádech skutečně potřební. Na jejich práci se podíváme příští týden v posledním článku této minisérie.
Foto: Archiv ČSOP Libosváry