Těžká, ale potřebná práce: vzácnou přírodu Českého lesa zachraňuje pastva dobytka

Domluvit si setkání s Františkem Groesslem nebylo nic snadného. Pokoušela jsem se o to v průběhu léta víckrát, ale vždy měl zrovna napilno, stěhoval dobytek, léčil různé parazity u svých svěřenců nebo třeba přemisťoval ohradníky. Na poslední pokus už jsem proto byla značně obrněná.

„Já vám ale neřeknu víc jak den dopředu, jestli se mi to hodí,“ vysvětloval mi ochránce přírody. „To nevadí, zkrátka buď přijedu nebo ne,“ ujišťovala jsem ho. „A musíte si s sebou vzít hodně dobrý boty a kalhoty, navíc na vás určitě nebudu mít čas, abych si sednul někam do kavárny, musíte přijet za mnou na pastvinu,“ dodával nejspíše ve víře, že mě to odradí. „Nebojte, všechno mám a naopak, já ty vaše pastviny chci vidět,“ vesele jsem mu odvětila a slíbila, že pokud mu má přítomnost neztíží práci, skutečně bych se ráda zastavila.

Když mi proto den před příjezdem přišly jen souřadnice v mapě se stručnou informací, že od této chvíle je naprosto mimo signál a že mám nechat auto v bodě A a pěšky se vydat do bodu B, připravila jsem si outdoorové a odolné oblečení a vydala se na cestu.

Podzimní krásy Českého lesa

Lokalita, kam mne souřadnice dovedly, byla trochu zapomenutá vesnice na hranicích s Německem. Přírodu kolem halila mlhavá atmosféra končícího léta a začínajícího podzimu. Došla jsem až k pastvině se stádem ovcí, z jejichž výběhu na mě nepřátelskými pohledy zírali dva pastevečtí psi. Šarplaninci, mohutné plemeno z Balkánského poloostrova, které je proslulé svou ostrostí a hlídacími schopnostmi.

• Mohlo by vás zajímat: Krušné hory se dočkají CHKO. Stát počítá i s těžbou lithia a stavbou větrníků

„Halo?“ houkla jsem do prostoru, ale nikdo nikde. Jen psi se dali do štěkotu. Obešla jsem proto pastvinu s řádným respektem a v dáli zahlédla pohyb.

František Groessl a jeho žena Kateřina tam zrovna na vozík zapřažený za traktor upevňovali malý roztomilý domeček na podvalu. „Už teď nestíháme, takže se mě budete muset ptát za pochodu,“ zahartusil přátelsky Groessl a zkontroloval, že je vše na svém místě a drží to. V domečku přespávají přímo na pastvinách. Jednotlivá stáda jsou od sebe roztroušená desítky kilometrů, spaní na místě je sice v zimě nepohodlné, ale přes den ušetří spoustu času.

Dohromady se manželé starají o sedm stád ovcí, koz, jaků i koní a pasou na pozemcích, které byly dříve zemědělsky obhospodařované. Pokud by se o ně nyní nikdo nestaral, brzy by zarostly a stal by se z nich les. Jsou to přitom mnohdy významné rezervace a lokality ohrožených druhů rostlin i hmyzu.

Zájem o krásy zapomenutého Českého lesa ale stoupá. „Když jsme tu po revoluci začínali, měsíc jsme tu byli sami a nikoho nepotkali. Ale teď, když už je Šumava plná lidí, romantici začali objevovat Český les,“ směje se Groessl.

• Tip: Na Dívčích hradech se narodilo první hříbě koní Převalského. Lidé jej mohou spatřit z vyhlídky

Přímo na hranici jedné z lokalit také sídlí bobři. Vzadu za pastvinou jsou mokřady, plno spadaných stromů, které tvoří přírodní hráze a bariéry a rodiny těchto hlodavců si je utváří k obrazu svému. To se ale nelíbilo majitelům rybích sádek kousek po proudu dál.

Chodili proto pravidelně bobří hráze bourat, jenže bez úspěchu. Bobři jsou vytrvalí stavitelé a každou zbouranou hráz do týdne opravili ještě poctivěji. Lidé po dvou letech své snažení vzdali.

Jen pastva chráněné lokalitě nestačí

Když se procházíme po mokřadní krajině, na které se krátce před mým příchodem ještě pásly ovce, divím se, že je krajina navzdory pastvě tak pestrá. „Žádná pastva nikdy nezabrání zarůstání krajiny. Jakékoliv hospodaření, kde se nekosí nebo zkrátka neupravuje, nakonec zaroste,“ vysvětluje mi Groessl.

Tam, kde hrozí, že by louky zarostly dřevinami, svému dobytku pomáhají sekáním. Záleží také na druhu zvěře. Dlouhou trávu sítinu, kterou se v mokřadech prodíráme, jsou například ochotné spásat pouze kozy. Ovce i jaci se jí vyhýbají, nechutná jim. Cílem pastvy není jen posekat trávu a zamezit zarůstání, ale vytvořit pestrou mozaiku, ve které se bude dařit rostlinám i hmyzu.

• Čtěte také: Návrhy na obnovu přirozené krajiny a snížení pesticidů v krajině jsou na stole. Jak obstojí Česká republika?

„Teď jsme v místech, kde roste lněnka pyrenejská. Dříve tady botanici našli vždy třeba jen pět rostlin, a od té doby, co jsme tu začali pást a sekat, tak tu roste zhruba půl hektaru lněnky,“ vysvětluje Groessl hlavní důvod a smysl pastvy v Českém lese. Lněnka pyrenejská je drobná rostlina s bílými kvítky, která je ještě pozůstatkem doby ledové. Je to ale rostlina, která v konkurenci dnešních silnějších květin přirozeně neobstojí a bez pastvy by brzy zmizela.

Přesuny stád jsou nutné

Český svaz ochránců přírody Libosváry, pod kterým Groesslovi hospodaří, si pastviny vybírá podle několika faktorů. Jednak podle významnosti lokality a pak podle toho, jak akutně vzácné rostliny potřebují zachránit. Navíc je nutné stáda přesouvat, pokud by se dobytek pásl stále jen na jedné louce, brzy by byla holá a neprospívala by.

Louky i mokřady totiž kvetou spíše na jaře, kdy hustá čerstvá zeleň vyraší a utlačí své pozdnější konkurenty. Nedostatek květů v průběhu léta je ale problematický například pro motýla hnědáska rozrazilového, kterého svou činností ochránci také podporují.

„Když budeme někde pást jen jeden rok, je to k ničemu, je třeba dlouhodobější práce, aby byly vidět výsledky, takže záleží i na majiteli pozemku,“ vysvětluje Groessl, zatímco odklízí zbytky po jedné lokalitě a připravuje své věci na přesun na druhou pastvinu. Na některých loukách již pase přes 25 let.

I proto svižně ale s trpělivostí přemisťuje svůj přespávací domeček na nové místo. Nemá v něm topení a tak mrazivá ačkoliv pohádková rána nevítá zrovna s nadšením. Spolu se svou ženou zatloukají těžké kůly a snaží se na mokřadní pastvině najít rovnováhu.

• Mohlo by vás zajímat: Praská tam půda pod nohama. Island očekává každým dnem obří sopečnou erupci

Zatímco vedle něj pobíhám a nabírám veškeré informace, žasnu nad přírodní krásnou scenérií, která je skutečně romantickým pohledem. Oba psi už se s mou přítomností smířili a jsou klidnější. Také už je čas. Přesouváme se dál, na malou louku přímo u turistické cesty, lemovanou lesem. „Sem stádo budeme přesouvat za pár dní. Pošlapeme s nimi pěšky, i když je to 22 kilometrů,“ dodává.

Jaci a ovce zachraňují populaci orchidejí

My se ale tentokrát přesuneme autem, a tak parkuji a prohlížím si stádo mladých jačích krav. Jsou chlupaté, bílé a černé, a hrozně roztomilé. Strašně moc bych si je chtěla pohladit a zabořit se do té huňaté srsti, ale jaci o to evidentně nestojí, a tak se snažím dál chovat dospěle a nevšímat si jich. „Tady na té louce jsme navázali na hospodaření starého pána, který tu sídlil už od války. A díky tomu, že se tu tak dlouho pase, zachovaly se tu i orchideje,“ vysvětluje Groessl.

Díky tomu, že je louka poměrně malá, starému pánovi stačila pro dvě krávy i na trávu a seno, a státní statky o ni neměly zájem. Proto nikdy nezažila intenzivní zemědělství a je jednou z nejcennějších v Českém lese. Když v 85 letech starý pán hospodařit přestal, orchideje téměř zmizely. Štafetu péče o chráněnou louku převzal Český svaz ochránců přírody a nevěděl, co s tím. Na dříve bohaté louce bylo najednou jen 80 rostlin orchidejí.

„Pak nám došlo, že on tu dříve pásl ty dvě krávy. A tak jsme sem začali pouštět vždy na podzim jaky, kopírovali jsme jeho hospodaření a během dvou let práce už tam čítáme 4 000 mohutných orchidejí. Naprosté přírodní divadlo,“ popisuje Groessl, zatímco znuděné jačice přežvykují trávu a sledují naše počínání.

Díky tomu, že je lokalita přímo u cesty, na orchidejovou louku se sjíždí stovky nadšenců, je to vyhlášená lokalita. „Nevadí vám to? Nemáte strach, že je lidé pošlapou?“ divím se. „Vůbec, naopak. Jen ať také vidí, proč má naše činnost smysl,“ říká Groessl a dodává, že opačný přístup byl vždy ke škodě.

Mnoho lidí má totiž stále pocit, že ochrana přírody spočívá především v nečinnosti. Když nějaké plochy chránil stát před rokem 1989, znamenalo to, že na nich nedělal nic a louky začaly zarůstat. Jenže česká krajina i její vzácné druhy jsou na pastvu či kosení zvyklé stovky let.

V příštím díle reportáže z unikátních lokalit, o které pečuje ČSOP Libosváry, se blíže podíváme na ochranu přírody pomocí huňatých jaků.

Foto: ČSOP Libosváry