Praská tam půda pod nohama. Island očekává každým dnem obří sopečnou erupci
Dlouhý lávový tunel ústí přímo u islandského městečka Grindavík a donutil místní obyvatele k rychlé evakuaci. Zda vybuchne nebo ne, ukáže nejbližší týden.
Kristýna Čermáková
14. 11. 2023
Události posledních dní připomínají, že vedle obav z netypicky teplé zimy musíme brát na zřetel i jiná přírodní rizika. Island vyhlásil kvůli sopečné hrozbě stav nouze, evakuoval přes 3 000 obyvatel.
Série zemětřesení postihla islandské město Grindavik od 11. listopadu a stále ve větší či menší intenzitě přetrvává. Ačkoliv se jedná o hornatou zemi plnou sopečné aktivity, riziko je tentokrát natolik velké, že místní úřady okamžitě evakuovaly 3 000 místních obyvatel. A to dokonce tak rychle, že město zůstalo plné opuštěných zvířat, na což poukazuje mnoho neziskových organizací.
Důvodem zvýšené paniky je takzvaný magmatický tunel. Podle profesora vulkanologie Islandské univerzity hrozí erupce někde nad patnáct kilometrů dlouhou podzemní magmatickou řekou neboli magmatickým tunelem. Kvůli tomu je těžké předpovědět, kde přesně se láva prodere na povrch země a proto je nyní zvýšená pozornost na místě. „Nejpravděpodobnější strana erupce zatím vychází na hranici města Grindavík,“ uvedl pro BBC.
Od konce října jihozápadní část Islandu zaznamenala více než 20 000 otřesů. Některé zůstaly bez povšimnutí jen jako křivka seismografických ukazatelů, jiné zavinily například sesuvy půdy přímo v Grindavíku nebo menší zemětřesení i na povrchu země. Na sociálních sítích také kolují videa popraskaných silnic a ulic Grindaviku rozervaných trhlinami v půdě, ze kterých unikají horké plyny.
Magmatický tunel jako neviditelná hrozba
Magmatický tunel, řeka, trubice. Ať už se používá jakýkoliv název, jedná se o přírodní podzemní kanál, kterým protéká láva. Podle aktuální teploty a seismické aktivity je buď činná a v pohybu, ale může se jednat i o pevnou strukturu. Chová se stejně jako řeka, existuje několik hlavních pramenů a menší přítoky, které občas spojují jednotlivá místa vývěru, tedy sopky.
Když sopka vybuchne, láva nahromaděná ve všech tunelech i v jejich bočních přítocích se vyhrne ven v jednom místě, případně v nejbližším okolí, kde prorazí povrch. Obvykle se pak tunel časem opět zaplní, případně se z něj stane prázdné slepé rameno a vytvoří lidem dostupnou jeskyni.
Pokud je magmatický tunel jednoznačně směřován do hrdla jedné ze sopek, není nebezpečný. V případě Grindavíku ale protéká vodorovně pod povrchem a v blízkosti města. Na jeho trase neleží ani žádná konkrétní sopka, která by měla vysokou pravděpodobnost erupce. Pokud tedy k vývěru lávy skutečně dojde, může se tak stát téměř kdekoliv a to je důvod, proč z toho mají místní takovou obavu.
Výbuch je silně pravděpodobný, jistý ale není
Oblast jihozápadního Islandu byla dlouhodobě považována za tu klidnější polovinu ostrova. V roce 2021 se však situace obrátila a místní sopky se začaly probouzet. Tento případ je ale první, kdy hrozí i nebezpečí pro místní obyvatele, veškerá dosavadní vulkanická aktivita se děla mimo obydlené části ostrova.
Podle islandských úřadů se nyní čeká na další přírodní ukazatele, ze kterých půjde odhadnout další vývoj. Nejpravděpodobnější je erupce někde v blízkosti města, může se ale i stát, že seismická aktivita nebyla dostatečně silná, aby lávu probudila a k erupci nedojde vůbec. Případně může dojít k erupci v jižní části magmatické řeky, která vede pod hladinou moře a vznikl by tak podmořský vulkán.
„Známe i jiné příklady, kdy se láva hýbala stejným způsobem. Zemětřesení byla silná a způsobila i další otřesy v okolí, ale magma zkrátka vyhořelo a nikdy se nedostalo na povrch,“ komentoval islandský geofyzik Páll Einarsson.
Město plné opuštěných koček
V rámci nouzového režimu také islandská vláda zvažuje přijmutí nových obranných a ochranných opatření před vulkanickou činností, především navýšení rozpočtu na podobné operace. Po zběsilé víkendové evakuaci se také obyvatelstvo uklidnilo a armáda hlídkující na silnících hlídá pohyb dovnitř i ven z uzavřené oblasti.
Úřady také umožnily rychlý návrat majitelům zvířat, která při evakuaci museli zanechat na místě. Zatím ale stále ne všem, přednost dostali majitelé psů, kterých je na ostrově kvůli přísné karanténě jen málo, a majitelé koní. Protože je uzávěra plánována na dva týdny, a to pouze pokud nedojde k explozi, je toto rozhodnutí kritizováno.
Především u domácího dobytku nebo koní žijících polodivoce na pastvinách je převoz náročný až nereálný. Komplikací je navíc velmi špatný stav silnic, který se bude kvůli postupným otřesům půdy ještě zhoršovat. V tuto chvíli proto vojáci povolují vjezd pouze terénním vozidlům a tak se konají záchranné mise, během kterých dobrovolníci různých organizací objíždějí nahlášené domovy a snaží se najít psy, kočky i další drobné zvířectvo, které je možné vzít a odvézt.
Soptí i legendární Etna
O víkendu se také po několika měsících opět probudila Etna, sopka ležící na italské Sicílii, která je známá pro svou velmi častou aktivitu. „Navzdory našim znalostem a schopnostem předvídat sopečná rizika je totiž možnost, že by Etna poškodila lidi, majetek i turismus daleko větší, než dříve,“ uvádí server GeoSociety. Autor článku Colo Boulder ale dále uvádí, že míra a síla vulkanické činnosti je stejná jako obvykle. Tak jak je možné, že se nebezpečí zvyšuje?
Protože se již sopek nebojíme. Podle studie z roku 2013 by v případě velkého vulkánu došlo k výrazně větším škodám, než tomu bylo v historii, a to protože na jejích svazích a v bezprostřední blízkosti stojí mnoho obydlí a frekventovaných míst.
Pokud by tedy na Etně došlo k neočekávané a nepředvídatelné rychlé erupci, škody by mohly být výrazně horší, než kdykoliv dříve. Dnes se lidé nebojí si na úpatí stabilně chrlícího kopce postavit dům. Věří seismologům a vulkanologům a jejich předpovědím natolik, že klidně investují svůj kapitál do rizikové oblasti.
Přesto je to dostatečně zajímavý a strach nahánějící úkaz, o kterém jsme informováni i na druhé straně Evropy.
Oteplování přispívá k četnějším erupcím
Ačkoliv tedy k erupcím nedochází o tolik výrazněji, než dříve, přesto se jejich četnost mění. Z velké části je to proto, že jsme schopni výrazně lépe diagnostikovat i podzemní otřesy a že víme i o erupcích, které jsou mimo obydlená území. Současně se ale také skutečná četnost sopečné aktivity lehce zvyšuje.
Podle výzkumu z roku 2017 je v ledovcových oblastech znát, že v minulosti bylo erupcí méně, než je tomu dnes. Respektive, v každé době ledové jich bylo méně, než v dobách oteplování. To pravděpodobně proto, že ledovce a permafrost držely půdu pod neustálým pevným tlakem.
Vědci rozebírali horniny a podle jejich stáří a obsahu měřili tehdejší sopečnou aktivitu. „V polovině holocénu došlo k velkým změnám. V Evropě se nevyskytoval vůbec žádný sopečný popel, na Islandu ho bylo jen trochu,“ popisuje změny docent Leedské univerzity pro Scientific American a autor studie Graeme Swindles.
Podle všeho stačí malá změna počasí k teplejšímu a sopečné činnosti přibude. Je to z toho důvodu, že ledovce ustoupí, přestanou tlačit na zemský povrch a tím umožní magmatu pohyb, postupné zahřívání a následné vyvěrání na povrch.
Tání ledovců vlivem oteplování je výrazně rychlejší, než jejich postupný nárůst v dobách ochlazování. Rychlost klimatické změny, která vede ledovce k výrazně rychlému tání, pak přispívá k vyšší sopečné činnosti. Dříve vědci registrovali změnu až v období 600 let, dnes to jde kvůli lidské aktivitě výrazně rychleji.
Aktivita na Islandu je toho důkazem právě proto, že jde jednak o zemi s výraznou vulkanickou aktivitou, ale také proto, že je to země, na které se v současnosti velmi rychle mění půda a oteplování a tání ledovců je znát.
Přesto se jedná jen o velmi mírný nárůst trendu a není třeba se bát nějaké zkázy světa. Podle Swindlese je jen třeba počítat s tím, že častější sopečná aktivita v oblastech, které jsou citlivější, jako je Jižní Amerika, Antarktida, Island nebo severozápadní část Severní Ameriky, přivodí častější problémy s kvalitou ovzduší a častěji omezí například leteckou dopravu.
Způsobuje sopečná činnost změnu klimatu?
Jedním z velmi častých mýtů o sopečné činnosti je ten, že jedna erupce způsobuje tolik oxidu uhličitého, že veškeré lidské snahy o uhlíkovou neutralitou nemají smysl. Podle Leo Hickmana z Guardianu lidé a především klimaskeptici tuto teorii vytáhnou pokaždé, když vyvěrá jakákoliv velká sopka, jejíchž popel zasype své okolí a snímky plní internet.
Uvádí příklad islandské sopky Eyjafjoell, která vypouští 150 000 až 300 000 tun oxidu uhličitého denně. Takto široké rozpětí je proto, že se nedá spočítat, kolik přesně to je. Nižší číslo by ji (při hodnotách v roce 2010) dosadilo na zhruba 47. místo žebříčku světových znečišťovatelů planety, tedy zhruba na úroveň Rakouska nebo Běloruska a celkově sopka přispěla 0,3 procenty skleníkových plynů.
Podle serveru Science by bylo potřeba 700 dlouhých devítihodinových erupcí (tak dlouho lávu a popel chrlila jedna z nejsilnějších sopek Mount Pinatubo) ročně, aby sopky uvolnily stejné množství oxidu uhličitého, jako lidé.
Ilustrační foto: Anthony Quintano z Mount Laurel, Spojené státy americké, CC BY 2.0,