Oppenhaimerův jaderný test byl jen začátek, lidé při pokusech ničili atoly i tvořili zamořená jezera
Nový film Oppenheimer vypráví příběh o vzniku jaderného zbrojení, které ovlivnilo studenou válku. Následky nešetrného testování ale ovlivnily planetu na stovky let.
Kristýna Čermáková
30. 7. 2023
Filmový trhák o zrodu jaderného zbrojení je právě v kinech a vzbudil vlnu zájmu o historii jaderné vědy, která změnila průběh válečné politiky, svět energetiky i přírodu samotnou. Pro mnohé je to jen stopou v minulosti, pro životní prostředí i mnoho lidí je to ale stále realita.
Území, která byla jadernému experimentování vystavena, jsou dodnes silně radioaktivní a ne vždy to místní úřady či vlády přiznávají. Některé státy se rozhodly v místech bývalého jaderného testování vyhlásit zakázané oblasti či přírodní rezervace, aby zamezily pohybu lidí v daných lokalitách, jinde se naopak tváří, že se nic neděje, a radioaktivita tak dále ovlivňuje místní obyvatele i návštěvníky.
Na environmentální, společenské i zdravotní následky přitom upozorňovalo mnoho organizací, nejznámější z nich díky tomu dokonce v roce 1971 vznikla. Greenpeace tehdy reagovali na testování atomových zbraní na Aljašce a zastupovali především místní obyvatelstvo, které mělo z následků obavy.
Vyplatí se vám fotovoltaika? Spočítejte si úsporu
Jeden z prvních tiskových mluvčích české pobočky Greenpeace Václav Vašků, který v organizaci působil v letech 1996 až 2004, pro Obnovitelně.cz vysvětlil, že ani členové Greenpeace v tom nebyli sami.
„Na nebezpečí atomových pokusů upozorňovali i vědci a znepokojení lékaři. Jedním z nejsilnějších hlasů byl od samého začátku například i známý lékař z Lambaréné a držitel Nobelovy ceny Albert Schweitzer,“ říká Vašků.
Nové látky, nové možnosti
Ještě dříve, než ale veřejnost vůbec získala poznatky o škodlivosti manipulace s radioaktivními látkami, experimentovali vědci bez větších skrupulí. Cílem bylo prozkoumat možnosti, které štěpení atomu nabízí, a vytvořit zbraně, které by zabránily další světové válce. Či ji v případě ohrožení pomohly vyhrát.
Odborníci a vědci snad odpustí, že je tento článek značně zjednodušen a zkrácen. Samotná historie využití radioaktivity, jak koneckonců naznačuje i film Oppenheimer, je složitá, dlouhá a velmi zajímavá. Hned po objevení přírodní radioaktivity vědeckou dvojicí Pierreho Curieho a jeho ženy Marie Curie-Skłodowské v roce 1896 začalo lidstvo s nově nabytou znalostí experimentovat, aniž by znalo možné následky.
Pokusy o ovládnutí jádra a samotné radioaktivity byly ale prakticky okamžitě přerušeny několika válkami. Na konci druhé světové války pak vyvinul Robert Oppenheimer novou a zničující zbraň schopnou výbuchem zničit vše kolem. USA ani další světové velmoci si tehdy neuvědomovaly, jaké následky může mít obyčejné testování, natož ostré použití jaderných zbraní.
Trinitit i sloní noha
Autory první jaderné bomby byli Američané, kteří pochopitelně neznámou zbraň prvně museli vyzkoušet. Vybrali si proto lokalitu v Novém Mexiku a test nazvali Trinity (anglický výraz pro Svatou trojici, pozn. red.). Když doposud neozkoušenou bombu odpálili, výsledek byl okamžitý. Osmisetmetrový mělký kráter, atomový hřib a roztavený písek.
Testovací místo se totiž nacházelo uprostřed stepí a pouští nedaleko města Alamogordo v Novém Mexiku. Jaderný žár roztavil vše ve svém nejbližším okolí a výbuch tyto rozteklé a spečené kusy písečného materiálu rozmetal do okolí. Nazelenalé radioaktivní sklo vědci později označili za nově vzniklou látku a dali jí název trinitit.
Kamínky trinititu stále i po téměř osmdesáti letech vykazují stopy radioaktivity, ačkoliv není přímo život ohrožující. Čerstvě po výbuchu byl ale trinitit považován za zajímavý a cenný materiál, který si návštěvníci pouště odnášeli domů.
Podobná, ačkoliv výrazně nebezpečnější, je látka nazvaná černobylit, která vznikla v roce 1986 při katastrofě v Černobylské jaderné elektrárně. Směs rozteklého jaderného paliva a písku připomíná ztuhlou lávu a je dodnes velmi silně radioaktivní. V okolí vybuchlého černobylského reaktoru tato látka vytvořila řadu bizarních struktur. Nejznámější je takzvaná Sloní noha.
Tropický radioaktivní ráj v Pacifiku
Rok po pokusu Trinity vyzkoušely Spojené státy během operace s názvem Crossroads účinky jaderných zbraní na lodě i ponorky. Pro testování si tentokrát vybrali Marshallovy ostrovy v severním Pacifiku. Ostrovy a atoly přitom nebyly liduprosté, vláda ale kvůli vojenským účelům donutila místní obyvatele své domovy opustit.
Na ostrovech Američané od roku 1946 do roku 1958 provedli celkem 67 pokusných výbuchů a zamořili tím souostroví na desítky let. Některá místa jsou neobyvatelná dodnes. Ne vždy se jednalo přímo o atomové zbraně, od roku 1951 se Spojené státy, Francie, SSSR, Čína a v moderní době i Severní Korea pokoušejí o zkrocení vodíkové bomby, která má silnější účinek než atomová bomba.
Nejvýraznějším západním pokusem zůstává nejspíše test nazvaný Castle Bravo. Šlo o nejsilnější výbuch provedený Američany, kdy odpálená vodíková bomba měla sílu o ekvivalentu 15 megatun TNT (bomba svržená na Hirošimu byla zhruba tisíckrát slabší). Vědci sílu bomby podcenili a při testu došlo k zamoření obrovského území. Stovky vojáků dostaly kvůli radioaktivnímu spadu nemoc z ozáření.
Test měl i civilní oběti. Výbuch zamořil nejen obydlené atoly, ale radioaktivní spad zasáhl i posádku japonské rybářské lodi Šťastný drak, která v době výbuchu rybařila relativně daleko. Všech pět rybářů pocítilo následky radioaktivního záření a jeden z nich zemřel. Americká vláda proto všechny odškodnila a podceněný pokus Castle Bravo vedl k mezinárodnímu tlaku na kontrolu testování takto velkých zbraní.
„Dnes už je málo známé, že Greenpeace se svou lodí evakuovali domorodé obyvatele z tichomořského ostrova Rongelap zasažené radioaktivním spadem z testu na atolu Bikini. Dne 1. března 1954 tam Spojené státy odpálily vodíkovou bombu s kódovým označením Bravo,“ říká Vašků.
Domorodí obyvatelé atolu Bikini byli vojáky sice včas evakuováni, ale na obyvatele 150 kilometrů vzdáleného ostrova Rongelap vláda zapomněla, nebo jí vzdálenost přišla dostatečně bezpečná. Když v následujících letech začalo drasticky přibývat dětí postižených s rakovinou štítné žlázy, začaly se teprve úřady zajímat o následky velkého testu. Dále ale nechali ozářené ostrovany žít na zamořeném území.
O domorodce se proto postarala až o prakticky třicet let později právě organizace Greenpeace, která jim umožnila z radioaktivitou jedovatého ostrovu odplout. Vzpomínky na výbuch Castle Bravo pro ně byly i po té době stále silné.
„Podle místních svědectví jim ještě čtyři hodiny po odpálení bomby padal na holé ruce a hlavy podivný bílý prach. Když tam Greenpeace v roce 1985 dorazili s lodí Rainbow Warrior, trpělo mnoho domorodých obyvatel ostrova nemocí z ozáření,“ komentuje Vašků.
64 kilometrů vysoký atomový hřib z Ruska
Souboj Sovětského svazu a Spojených států v době studené války vedl k závodům v jaderném zbrojení nejen v rámci počtu vyrobených atomových bomb a hlavic, ale i síly odpálených jaderných zařízení. V roce 1961 proto Sověti pokusně detonovali takzvanou Car-Bombu, nejspíše nejsilnější zbraň, která kdy byla na planetě vypálena.
Oproti bombám shozeným v Japonsku měla výrazně větší sílu zhruba 50 megatun TNT, čímž s převahou překonala i americké Castle Bravo. Jen atomový hřib, který se po výbuchu vznesl do vzduchu, měřil 64 kilometrů. Následky testování byly děsivé. Poškozené byly desítky domů i stovky kilometrů daleko, rozbitá okna skutečně v ještě větších vzdálenostech. Výbuch vyvolal tlakovou vlnu, která oběhla planetu třikrát dokola.
Teprve před několika lety Rusové zveřejnili dokument, který průběh testování dokumentuje. Výsledná bomba měla sílu „pouze“ 50 megatun, v původních plánech chtěli Sověti vyzkoušet zbraň stomegatunovou. Co by způsobil takový výbuch, se můžeme jen domnívat.
Strach nejen z jaderných útoků, ale i z následků jaderného testování vedl k mezinárodní domluvě o omezení pokusných explozí. V roce 1963 proto Američané a Sověti sepsali smlouvu o zákazu pokusů s jadernými zbraněmi pod vodou, v atmosféře i kosmickém prostoru.
Atomová radioaktivní jezera
U Sovětských pokusů ještě chvilku zůstaneme, konkrétně a to u radioaktivních vod. V roce 1957 neplánovaně vybuchla nádrž radioaktivního odpadu u jezera Karačaj v Kyštymské oblasti. Způsobila tím katastrofu o rozměrech srovnatelných s Černobylskou katastrofou. Rozdílem zůstává nízká obydlenost oblasti a zásah primárně ruského území.
I proto se o výbuchu dlouho nikdo nedozvěděl. Když v roce 1967 začalo jezero vysychat, radioaktivní bahno se vlivem větru proměnilo v prach a zasáhlo obyvatelstvo v nejbližších ale stále desítky až stovky kilometrů vzdálených oblastech. Až dvacet let po výbuchu a po zaregistrovaných stovkách poškozených a nemocných lidí začaly sovětské úřady jednat.
Jezero zasypaly betonem a stejně jako v případě Černobylu dodnes probíhají pokusy o co nejdokonalejší utěsnění radioaktivních vod.
V roce 1965 Sověti provedli na území dnešního Kazachstánu test v Semipalatinské oblasti. Záměrem tentokrát nebylo stvořit bombu, jako spíše využít sílu jaderného výbuchu k inženýrství.
Sověti byli úspěšní. Vytvořili 400metrový kráter, který měl v nejhlubším místě až sto metrů hloubky. Vznikla tak umělá nádrž, které se nyní říká Čaganské jezero. Protože Sověti odpálili bombu pod povrchem země, argumentovali tím, že smlouvu s Američany neporušili, protože ta se týkala jen vody a atmosféry.
Voda z Čaganského jezera obsahuje údajně stokrát vyšší hladinu radioaktivity, než je v běžné pitné vodě, ale ani to nebrání místním rybářům v lovu ryb a turistům v koupání.
Úvodní foto: Pixabay