České krajině pomáhá bojovat se změnou klimatu pastva velkých kopytníků

„Travnaté a savanové ekosystémy, takzvané grasslands, představují jedny z nejvýznamnějších dlouhodobých úložišť uhlíku. V Evropě a Asii jde obvykle o parkovité krajiny luk s porosty dřevin, které nazýváme lesostepi. Napříč ztrátám jejich rozlohy v nedávné historii dnes pastevní ekosystémy zadržují podstatnou část, až 30 procent, globálního v půdě vázaného uhlíku. To je téměř o padesát procent více než množství uhlíku vázané ve všech lesních ekosystémech světa dohromady,“ upozornil Miloslav Jirků z Biologického centra Akademie věd ČR.

„Pastevní ekosystémy tak prokazatelně při správném nastavení významně přispívají k ukládání neboli sekvestraci uhlíku,“ dodal Jirků. Právě správné nastavení je podle něj důležité. „Nadměrná pastva, takzvaný overgrazing, ke které obvykle dochází u pastvy hospodářských zvířat, vede naopak k uvolňování uhlíku do atmosféry,“ zdůraznil Miloslav Jirků výrazný rozdíl mezi přirozenou pastvou velkých kopytníků, jako jsou zubři, divocí koně nebo zpětně šlechtění pratuři, a intenzivní pastvou hospodářských zvířat.

Žádná veterinární chemie

Pro ukládání uhlíku do půdy v rámci přirozené pastvy velkých kopytníků je zároveň klíčové, aby nebyla používána antiparazitika a další veterinární chemie. Jen trus bez obsahu toxických látek totiž rozeberou specializovaní brouci a zanesou ho do půdy. S trusem se tak do půdy vrací živiny, organická hmota, která nejen zvyšuje její úrodnost, ale také její schopnost zadržovat vodu a právě uhlík.

Ochrana a především obnova ekosystémů udržovaných velkými býložravci je proto jedním z klíčových opatření k zastavení změn klimatu. „Odhaduje se, že kolem dvaceti procent pastevních ekosystémů již bylo přeměněno na ornou půdu, což dosud vedlo ke ztrátě až 60 procent uhlíku vázaného v jejich půdách,“ varoval Miloslav Jirků.

Pastevní ekosystémy jsou přitom pro ukládání uhlíku důležitější než lesy – nejen kvůli výrazně většímu objemu uhlíku, které jsou schopné vázat, ale také díky výrazně větší stabilitě. „Často je jako vhodný způsob boje se změnou klimatu zmiňováno zalesňování. Pastevní ekosystémy se přitom jako úložiště uhlíku od lesů výrazně liší. Zatímco v pastevních ekosystémech je až devadesát procent uhlíku deponováno v půdě, v lesích je ho většina uložena v nadzemní biomase, zejména v tělech stromů,“ sdělil Jirků. Zatímco půda je stabilním dlouhodobým úložištěm uhlíku, lesy mohou umírat kvůli požárům nebo kůrovci.

Solární elektrárna do 30 dnů na vašem domě? Šetřit na energiích jde ještě letos:

Právě v nestabilitě lesních porostů podle něj spočívá slabá stránka zalesňování. „Lesní porosty mají tendenci uhlík vázat na kratší dobu než půda a co je důležité, mají také tendenci uhlík periodicky skokově ve velkém množství uvolňovat. Děje se to jak vlivem přirozeného vývoje lesa, tak vlivem náhlého narušení lesů, ať už požáry nebo kůrovcovou kalamitou. Řada dřevin se navíc v souvislosti s klimatickou změnou a šířením patogenů potýká s problémy, v jejichž důsledku na celém světě dochází k chřadnutí lesních porostů a jejich destabilizaci. Ukládání uhlíku v lesích proto není v dnešním měnícím se světě dlouhodobě perspektivní a nelze na něj spoléhat,“ tvrdí Miloslav Jirků.

„Navíc provedené analýzy schopnosti ekosystémů sekvestrovat uhlík ukazují, že zalesňování nemůže mít na snižování atmosférického uhlíku zásadní vliv, i kdybychom zalesnili podstatnou část planety,“ dodal vědec.

Zalesňované louky a stepi

Zcela nežádoucí je v této souvislosti zalesňování různých typů nelesních ekosystémů. „Bohužel právě stepi a savany bývají velmi často cílem různých zalesňovacích projektů. Tam, kde lesy nahradila výstavba lidských sídel nebo obdělávaná pole, se už obvykle lesy nemohou vrátit na své původní místo,“ řekl Dalibor Dostál, ředitel ochranářské společnosti Česká krajina.

Upozornil, že zalesňování se tak často zaměřuje na poslední zbývající plochy, což bývají právě nelesní ekosystémy včetně pastevních krajin. „Vede to nejen k dramatickému poklesu biologické rozmanitosti, ale zhoršuje se tím také celková schopnost planety vázat uhlík. Protože pastevní ekosystémy umí vázat uhlík mnohem lépe než lesy,“ uvedl Dostál. Dodal, že obnova lesů má samozřejmě smysl. „Ale výhradně tam, kde byly lesy v minulosti vykáceny. V žádném případě není přínosné zalesňovat přirozené louky, stepi a savany,“ konstatoval Dostál.

Připomněl, že ve městech pomáhají stromy s adaptací na klimatické změny, u polních cest poskytují stín lidem při procházkách. „Dokud jsou stromy mladé a rostou, vážou uhlík. Stromy poskytují útočiště mnoha druhům živočichů. Sázením stromů mohou lidé vyjádřit svůj kladný vztah k přírodě. Pro zastavení změny klimatu je ale třeba využívat co nejúčinnější postupy. Jednostranným zaměřením na vysazování stromů svět ztratil mnoho let, kdy se mohla realizovat také další opatření, která s ukládáním uhlíku mohou pomoci výrazně více,“ poznamenal Dostál.

Přežvýkavci a přežvýkavci

Odborníci také upozornili na značně nepřesné informace, které se v minulosti objevily v souvislosti s přežvýkavci. „V médiích se dostalo opakovaně pozornosti produkci skleníkových plynů dobytkem, jako důsledek činnosti jejich trávicí soustavy. V průběhu fermentace potravy v bachoru přežvýkavých dochází k emisím skleníkových plynů, a tedy i uvolňování uhlíku do prostředí, ať už jde o oxid uhličitý nebo metan,“ konstatoval Miloslav Jirků z Biologického centra Akademie věd.

Podle Jirků je však důležité upozornit, že u pasených zvířat jde o uhlík pocházející z biomasy, který by i bez jejich přispění v planetárním systému cirkuloval v důsledku nevyhnutelného rozkladu biomasy. „Uhlík z biomasy uvolňovaný býložravci na pastvinách tedy není z hlediska klimatické změny absolutně žádný problém. Miliony let je v oběhu a planetární klimatický systém je na jeho přítomnost kalibrován,“ konstatoval Jirků.

Odlišná je ale situace u velkochovů hospodářských zvířat, která konzumují intenzivně pěstované plodiny, často ve velmi vzdálených regionech. Typickým příkladem je sója dovážená z oblastí, kde se vykácely deštné pralesy, pěstovaná za použití umělých hnojiv vyrobených z fosilních surovin a přepravovaná přes polovinu světa na oceánských lodích se značnou spotřebou fosilních paliv, navíc produkujících obrovské množství skleníkových plynů a sazí.

Prevence před požáry

Vázání uhlíku v půdě není jediným přínosem, kterým pastva velkých býložravců pomáhá s adaptací krajiny na změny klimatu. Mezi další patří zadržování vody v půdě, ale také prevence proti požárům v krajině, která vlivem veder stále více vysychá.

„Postupující klimatické změny směrem k suššímu a teplejšímu počasí a současné zarůstání krajiny vytváří nebezpečnou kombinaci. Krajina se stává vlivem dlouhodobého sucha a vzrůstajícího množství paliva v podobě usychající vegetace hořlavější. Pastva velkých kopytníků je velmi účinným nástrojem k odstraňování zejména travních porostů, kterými se oheň dobře šíří. Ať už jde o plochy se starou, suchou travou, takzvanou stařinou, nebo o křoviny,“ vysvětlil Miloslav Jirků z Biologického centra Akademie věd.

Pastva by mohla být prevencí opakování požárů i na některých plochách Národního parku České Švýcarsko, které v minulých týdnech sežehly plameny. „Spálená místa začnou rychle zarůstat expanzivními druhy trav, jako je například třtina křovištní, která zraje v časném létě a stává se v průběhu léta v podstatě stojícím senem. Suché porosty vysokých trav jsou známé svou vysokou hořlavostí a bývají často místy, kde se šíří požáry na velkých plochách. Velcí kopytníci by tato rizika mohli minimalizovat, jelikož právě třtina a jiné druhy vysokých trav jsou jejich hlavní potravou,“ dodal Jirků.

Protipožární prevenci mohou velcí kopytníci zabezpečit zejména v přírodních rezervacích, ale také v bývalých i aktivních vojenských prostorech. V zahraničí zubři dlouhodobě žijí například v největším polském vojenském prostoru Drawsko v Západním Pomořansku, který ke svým cvičením často využívají i armády NATO. Velcí kopytníci představovali po stovky tisíc let přirozenou ochranu krajiny před rozsáhlými požáry. Vědecké výzkumy ukázaly, že počty požárů v přírodě v minulosti výrazně vzrostly poté, co člověk velké býložravce v krajině vyhubil.

Autor: Pavel Baroch

Foto: Česká krajina (rezervace velkých kopytníků v Milovicích)