S lesy zacházíme tragicky, zažíváme kolaps smrkového hospodaření

Hledají se tak i technologická řešení, která by byla méně „bolestná“ a umožnila nám zachovat si svůj současný způsob života bez nutnosti zásadních změn. Často se tak debata stáčí k těm nejstarším technologiím, které máme. K „bio-technologiím“, ke stromům. Jak ale k těmto přirozeným lapačům oxidu uhličitého, hlavního skleníkového plynu, který vyvolává a zintenzivňuje změnu klimatu, přistupovat? Jsou skutečnými řešeními? I pro Českou republiku? A co na to kůrovec? 

Na tyto a další otázky jsme se zeptali doc. Ing. Emila Ciencialy, Ph.D., odborníka na problematiku lesů a jejich emisní bilanci. Emil Cienciala pracuje pro IFER – Ústav pro výzkum lesních ekosystémů, spolupracuje s Ústavem výzkumu globální změny AV ČR (CzechGlobe) a podílí se na výuce na Jihočeské univerzitě v Českých Budějovicích (JČU).

V rámci národní emisní inventury České republiky jste zodpovědný za vykazování uhlíkové bilance lesních ekosystémů. Můžete nám vaši práci přiblížit? 

Pokusím se o to. Environmentální politika potřebuje konkrétní údaje. Mezinárodní společenství se shodlo na tom, že jednotlivé státy budou každoročně zjišťovat a poskytovat údaje o emisích skleníkových plynů v časové sérii od roku 1990, a to transparentním způsobem, v jednotném formátu a za využití schválených metodických postupů. To je ta emisní inventura. Vytvoření této inventury, její aktualizace a publikace dat je jedním ze závazků zemí, které jsou smluvními stranami Rámcové úmluvy OSN ke změně klimatu (UNFCCC) – a Česká republika je spolu s asi dalšími 194 zeměmi smluvní stranou této Úmluvy. 

Co se týče samotné emisní inventury, je důležité si uvědomit, že vedle průmyslových sektorů má „zelený“ sektor lesnictví a krajiny (LULUCF) opravdu zvláštní postavení právě proto, že jako jediný může emise nejen uvolňovat, ale i pohlcovat. Je to díky všem zeleným rostlinám, které vážou CO2 a mění ho na uhlík, který je základní součástí biomasy. 

Z těchto důvodů je to ale metodicky nejkomplikovanější sektor. Vytvoření robustních metodických postupů bylo pro IPCC – Mezivládní panel pro změnu klimatu – náročné. Tyto metody se vlastně neustále zpřesňují a zdokonalují, například další revize metodik pro sektor LULUCF zahrnující lesnictví bude ukončena v tomto roce. Ale zpět k tomu, co ta práce znamená. Musíme v národních podmínkách připravit národní reporting – jednoduše spočítat a vykázat, jak funguje naše krajina a lesnictví z hlediska bilance skleníkových plynů. To zahrnuje i informace o změnách ve využití území – například jak se mění rozloha lesů a zemědělské půdy. Tyto údaje pak poskytujeme centrále – Národnímu inventarizačnímu systému, který je koordinován kolegy na Českém hydrometeorologickém ústavu (ČHMÚ) a pak putují ven jako národní reporting emisí skleníkových plynů do mezinárodní databáze UNFCCC. Ta je pak zdrojem informací, které jsou využívány na úrovni státní i mezinárodní politiky v oblasti změny klimatu, kde se vyjednávají různé mezinárodní závazky a dohody, např. Pařížská dohoda. 

Dá se vůbec spočítat, jaká je bilance CO2 v našich lesích? To musí být přece velmi složité. Dovedu si představit, že v ní hraje roli mnoho procesů – jak to tedy lze určit? 

Podobnou otázku mi nedávno položil můj přítel, stavební inženýr. Taky mi říkal: „Přece vázání CO2, ta fotosyntéza, pak různé respirační ztráty, to byste museli postavit na lesy obrovský skleník, a tak řešit bilanci tohoto plynu?“ Ano, vázání uhlíku v biomase je skutečně výsledkem těchto složitých procesů. My ty procesy ale měřit nemusíme – stačí nám znát výsledek! A tím je právě ta biomasa, kterou vidíte – stromy! Ty pro nás představují zásobník uhlíku, který dokážeme spočítat relativně jednoduše. Z měřitelných parametrů, jako je např. průměr kmene a výška stromu, lze určit objem, a ten lze pomocí konverzních a expanzních faktorů přepočítat na celkovou biomasu stromu. Zohledňujeme přitom dřeviny s jejich různou hustotou dřeva a poměr kmene a větvoví během vývoje lesa – používáme věkově specifické faktory. Nakonec je nutné vědět, že sušinu dřevní biomasy tvoří zhruba z poloviny uhlík, a výpočet je téměř hotov. 

Téměř? 

Ano, zatím jsme dospěli jen k zásobě uhlíku v biomase dřevin (a ponecháme stranou půdní horizonty). Pro celou republiku to bude jedno velké číslo. Nyní ještě potřebujeme zjistit, jak se tato zásoba mění za určité období – a vyčíslit změnu zásoby uhlíku za rok. K tomu existují dva různé postupy, jejichž detaily jsou pro čtenáře nepodstatné. Jejich výsledkem jsou nicméně v obou případech konkrétní změny zásoby uhlíku, které se jednoduše převedou faktorem 3.67 na ekvivalent CO2. Pokud celková zásoba dřeva, a tudíž uhlíku v lesích narůstá, CO2 se váže. Naopak, pokud zásoba dřeva a uhlíku v lesích klesá – třeba vlivem zvýšené těžby nebo odlesňováním – pak i les představuje zdroj emisí CO2. 

Řada vlád právě v souvislosti se změnou klimatu v poslední době uvedla, že se chystají vysadit stromy, neboť to jsou efektivní nástroje na snižování skleníkových plynů. Například australský premiér se nechal slyšet, že do roku 2050 země plánuje vysadit miliardu stromů. Je výsadba stromů skutečně tak efektivním řešením? 

Výsadba stromů má vždy pozitivní efekt! Nedá se počítat s tím, že by to byl z hlediska redukce emisí efekt zásadní, ale je to určitě významný faktor v možném spektru řešení spolu s dalšími opatřeními v jiných sektorech. Kdybychom uměli lépe hospodařit se současnými lesy a zabránili dalšímu odlesňování, restaurovali degradovanou zemědělskou půdu a třeba využili lépe travní porosty, pak podle některých odhadů by šlo snížit emise v globálu o 25 %. Je to hodně, není to ale dost. Redukce emisí skleníkových plynů musí především nastat v jiných sektorech. Každopádně je výsadba stromů a obnova lesa tam, kde to podmínky umožní, skvělé opatření a Austrálii v tom fandím – je to v jejich podmínkách určitě ambiciózní úkol. 

A jak je na tom v této oblasti Česká republika? Vzhledem ke skutečnosti, že uhlíková stopa Čechů patří k největší na světě, lze spatřovat ve vysazování stromů nebo v práci s půdou výrazný a dosud nevyužitý potenciál? 

To je tak obrovsky široká otázka! V České republice mají velký potenciál snad všechny myslitelné postupy šetrnějšího zacházení s krajinou. S krajinou zacházíme naprosto tragicky. Snad všichni musí vnímat obrovský zábor cenné půdy velkosklady a provozy. Každý musí vnímat naše příšerně extenzivní hospodaření na zemědělské půdě – stačí se podívat na letecké snímky příhraničních oblastí s Rakouskem. A nyní bohužel vidíme také na vlastní oči chřadnoucí lesní porosty na velkých rozlohách. Ale zpátky k lesům – především díky lesnictví a do nedávné minulosti „udržitelné“ výši těžeb rostly zásoby dřeva v lesích a tím celkové množství vázaného uhlíku. Konkrétně v období let 1990 až 2016 došlo především díky lesům a lesnictví k emisní úspoře průměrně o 4,5 %. Toto množství emisí skleníkových plynů tedy bylo „zneutralizováno“, „pohlceno“ sektorem krajiny a lesnictví (LULUCF). V roce 2017 tento příspěvek klesl na 1,7 %. Data za rok 2018 teprve zpracováváme, nicméně očekáváme, že bilance sektoru bude zhruba nulová. Letos se sektor LULUCF téměř jistě posune do role čistého emisního zdroje – poprvé od roku 1990! Je to především kvůli současnému dramatickému vývoji v lesnictví. 

Tuším, že zde hraje roli kůrovec… 

Ano. Zažíváme výjimečně vážný, v podstatě historický kolaps smrkového hospodaření. Současné velkoplošné chřadnutí smrku spojené se silným přemnožením kůrovce má řadu příčin. Nevím, zda je mám pro čtenáře jmenovat – v poslední době se k situaci v lesích vyjádřil již kde kdo – v dobrém slova smyslu. Příčiny? Zmíním nejdříve dlouhodobě preferovaný způsob pasečného hospodaření (způsob, kdy vzniká paseka – holina, a na ní následně stejnověký porost založený s přispěním umělé obnovy, pozn. autora) s uplatněním smrku, který lesníci pěstovali i v polohách, kde by smrk přirozeně nikdy neuspěl, ale v hospodářském produkčním lese fungoval dobře. Odhaduje se, že bez zásahu člověka do skladby lesů by smrk přirozeně tvořil na území České republiky 13 % lesa, dnes je téměř 45 % všech stromů v našich lesích právě smrk. Smrk je fantastická dřevina a snese toho hodně, ale má své limity. Výrazně zvýšené teploty ve vegetační sezóně posledních let spojené s opakovaným srážkovým deficitem především v jarních měsících vedly k suchu, které na mnohých lokalitách smrk (a nejen smrk) nezvládl. Oslabené stromy napadl kůrovec, místy se přidala václavka, které se zjevně sucho také nelíbilo. Došlo k nebývale silnému přemnožení kůrovce, na což veškerá snaha lesníků nemohla stačit. A potom tu máme další faktory – od 90. let personálně decimovaný lesnický stav, nevhodné organizační rámce včetně systému zadávání zakázek… až po konkrétní řešení kalamity s rozvozem napadeného dříví po republice.

Jaká je tedy další prognóza pro lesy a jejich emisní bilanci? A jak má vypadat les, který bude lépe odolávat změnám klimatu?

Očekávám, že v nejbližších dvou až pěti letech bude lesnictví celkově generovat emise podobně jako jiné sektory (například průmysl nebo zemědělství), a to kvůli vynucené zvýšené těžbě chřadnoucích porostů. Ve středním horizontu bude vazba uhlíku ovlivněna úbytkem produkční kapacity smrkových porostů. To bude postupně kompenzováno dorůstajícími obnovenými, funkčními porosty. Věřím, že s lesy se bude zacházet mnohem šetrněji s výrazně větším důrazem na mimoprodukční funkce lesa – budeme více oceňovat jeho pozitivní vliv na retenci vody, na lokální klima a poskytované možnosti k obyčejné volné rekreaci v lesním prostředí. Pozitivní bilance uhlíku se obnoví automaticky s tím, jak se obnoví stabilita fungování lesa. 

Pro další decénia bude les muset být pestřejší z hlediska dřevinné skladby, věkové a prostorové struktury. Zásadním cílem se dnes na mnoha lokalitách stává obnovení a udržení lesního pokryvu – a k tomu musíme využít všechny možnosti, včetně pionýrských dřevin. Budeme určitě rádi za jakýkoliv nálet na holinách, které dnes bude obtížné v krátkém čase zalesnit. Měl by se výrazně zvýšit podíl listnatých dřevin. Prostorová struktura lesů se bude měnit s důrazem na celkově vyšší stabilitu porostu. Moderní postupy v lesnictví jsou u nás známy a nyní konečně dojde k jejich širšímu uplatnění – i s ohledem na měnící se požadavky na les. V podstatě si dnes příroda sama vynutila rychlejší přeměnu lesů, jejich adaptaci na změnu klimatu – a my máme možnost této adaptaci pomoct. 

Vraťme se k těm emisím. Oficiální údaje uvádí, že sektor využívání krajiny, změny ve využívání krajiny a lesnictví dosud pohlcoval v ČR téměř 5 % všech emisí skleníkových plynů. Nyní uvádíte, že se toto číslo bude v nejbližších letech ještě snižovat. Není 5 % velmi nízké číslo, zvlášť s ohledem na negativní výhled pro naše lesy? Neuvažuje se, že se sektor krajiny například v souvislosti s debatou okolo klimaticky neutrální Evropy využije více? 

Samozřejmě, že je to procento nízké. Ale to je proto, že máme obecně velké emise (v přepočtu na obyvatele). Nově se bude do emisního závazku zemí započítávat také zemědělská krajina a zemědělská půda, ty mají také potenciál uhlík pohlcovat, stávat se tzv. „úložišti uhlíku“. 

U nás je nutné stimulovat šetrnější zacházení s půdou. Tím myslím zastavení dlouhodobého trendu degradace půdy – úbytku organického uhlíku. Zároveň je nutno pracovat na zvýšení retenční schopnosti krajiny, která je mimořádně citlivá na sucho. Výraznější zastoupení rozptýlené zeleně na zemědělské půdě v souvislosti s její vyšší fragmentací a lepší využití travních porostů může také přispět k vazbě uhlíku v krajině. Ale chápejme to jako pozitivní sekundární efekt snah o šetrnější zacházení s naším skutečně nedoceněným zdrojem – zemědělskou půdou. 

Strom sice slouží jako úložiště oxidu uhličitého, nicméně mohl byste nám vysvětlit, co se pak děje s tímto skleníkovým plynem v případě, že strom uhyne? V současnosti máme v krajině také spoustu stojících souší (uschlých stromů). Jak se to projevuje na bilanci uhlíku? 

Vyšší podíl stojících souší schopnost vázání CO2 lesem pouze oslabuje. Odumřelé stromy představují zásobník uhlíku, jehož množství se snižuje vlivem působení heterotrofních organismů – dřevo se jednoduše rozkládá a uhlík, zhruba polovina z celkového množství vázaného dřevinou, se uvolní heterotrofní respirací. Částečně se uvolní zpět do ovzduší, částečně se zapraví také do půdního profilu. V emisní inventuře počítáme jak se stojícím, tak i s ležícím odumřelým dřívím jakožto s položkami ekosystémové bilance uhlíku. Pokud se souše odtěží, část z nich přispěje do položky produktů ze dřeva (spolu s těžbou živých stromů). 

Mimochodem, produkty ze dřeva představují další významnou povinně vykazovanou položku emisní bilance. Využití dřeva je vždy pozitivní tam, kde nahrazujeme energeticky náročnější nebo ekologicky nevhodnou surovinu. Na rozdíl od plastů, kterým se teprve v posledních letech začíná věnovat pozornost, představují dřevo a výrobky ze dřeva přírodní produkt, který je v našich podmínkách v podstatě bez negativních dopadů na životní prostředí. 

Bylo by možné spočítat, kolik stromů by bylo potřeba vysadit, aby se uhlíková stopa České republiky zneutralizovala? Samozřejmě je jasné, že absorpční schopnost stromů se bude druh od druhu lišit. Které stromy jsou v tomto ohledu „nejefektivnější“? 

Vazba uhlíku souvisí s hustotou dřeva, a jednotlivé dřeviny se v tom tudíž liší, přesně tak. Na úrovni solitérních stromů jsou účinnější kvalitnější listnáče s tvrdším dřevem (vyšší hustotou), jako např. buk a dub. Ale v podmínkách celých porostů záleží na celkové porostní zásobě a přírůstu… Zkusme si neutralizaci stopy raději představit pomocí rozlohy lesa. Náš stát emitoval v roce 2017 bez sektoru LULUCF 129 milionů tun CO2 eq. Pokud připustíme, že naše lesy uložily do nedávna asi 5 % emisí ročně, pak bychom potřebovali 20x větší rozlohu lesa k plné neutralizaci našich současných emisí. Avšak při dnešním kalamitním stavu to bude ještě více… Asi to vyznívá velmi pesimisticky. Také by to šlo vyjádřit jinak – plochou nového zalesnění. Pokud bereme čistý nárůst zásob dřeva do současného/nedávného průměru ca 330 m3/ha, pak 10 % plochy lesa navíc nahradí celé roční emise ČR. Ale to jsou pořád jen emise za jeden rok… Rád bych proto zopakoval, že význam lesa je mnohostranný – berme funkci vázání uhlíku pouze jako jednu z nich, a vůbec ne prioritní. Hledejme možnosti snížení emisí CO2 především tam, kde vznikají. 

Podíváme-li se na stav stromů v České republice, co Vás napadá? 

Smutek. Po tolika letech v oboru aplikovaného lesnického výzkumu není příjemné vidět, kam se české lesnictví dostalo. Potýkáme se s obrovskou kalamitou, na které se mimo přírodních vlivů jistě podepsala i transformace lesnictví a významný úbytek personálu v lesnictví. Naše lesnictví postrádá dlouhodobou vizi, má Národní lesnický program s platností do roku 2013, jehož závěry byly rozpracovány do doporučení, ale realizovány dostatečně nebyly. Těžko se to vysvětluje například mým studentům předmětu Lesnictví, který vyučuji v rámci studijního programu Přírodovědecké fakulty JČU. Snažím se studentům obhájit lesnický stav, ke kterému se hlásím, a také práci generací lesníků, jejichž výsledek jde nyní kůrovcovou kalamitou vniveč. Souvislosti rozhodně překračují dimenzi environmentální. Nyní se nad novou národní lesnickou koncepcí usilovně pracuje – a věřím, že ta práce přinese pro lesnictví novou perspektivu. 

Jaká opatření byste v Česku rád v souvislosti s péčí o stromy a se změnou klimatu uvítal? 

Rád bych viděl celkově větší společenský zájem o lesy a celý sektor lesnictví – to se v současné době děje. Věřím, že to povede k řešení zásadních problémů, která jsou předpokladem k uplatnění moderních lesnických postupů s ohledem na všechny funkce, které nám les poskytuje. To povede k druhově a prostorově pestrým lesům odpovídajícím stanovištním podmínkám, kde bude fungovat přirozená obnova. 

Svůj doktorát i docenturu jste získal na Švédské univerzitě zemědělských věd v Uppsale. Pěstuje se ve Švédsku jiný přístup ke stromům nebo k půdě než v České republice? Dá se vůbec o nějakých rozdílech hovořit? 

Ve Švédsku má lesnictví ve společnosti obecně vyšší význam a tomu i odpovídá pozornost k lesním zdrojům ze strany státu a vlastníků lesa. Zajímavé však je, že tamní lesní hospodářství více využívá certifikaci Forest Stewardship Council (FSC), která je přísnější než například certifikace PEFC používána Lesy České republiky, s.p. Pokud chce mít vlastník lesa certifikaci FSC, musí například nechat více mrtvého dříví v lese a ponechat některé starší stromy k zvýšení diverzity. A víte dobře, že taková IKEA již tvrdě vyžaduje, aby dřevo na její produkty mělo certifikaci FSC. 

Z hlediska přírodních podmínek převažuje ve Švédsku boreální pásmo a s ním související menší pestrost dřevinné skladby – přirozeně tak převládají borovice, smrky, břízy a jehličnany. Z pohledu změny klimatu se očekává, že lesy boreálního pásma nebudou tolik ovlivněné, ale obavy existují, podobně jako u nás, především ze šíření kůrovce vlivem vyšších teplot, ze sucha a suchem oslabených porostů. Že se sucho nevyhýbá ani severnějším oblastem, ukázal právě minulý rok – v červnu 2018 vyšplhala teplota ve Švédsku na své 260leté maximum a Švédsko zažilo velmi suché léto. Vznikly nebývale rozsáhlé lesní požáry (ca 75 tis. ha). Švédsko na něco podobného nebylo připravené, takto rozsáhlé požáry zemi překvapily a jejich zvládnutí si vyžádalo mezinárodní pomoc. 

Německý spisovatel Peter Wohlleben se proslavil knihami o lesích. Přibližuje čtenářům „tajný“ život stromů a upozorňuje na skutečnost, že stromy cítí, komunikují spolu a spolupracují.  Sdílíte tento pohled na les, na přírodu, na půdu? 

Ano, souhlasím s tímto pohledem na les. Především les, kde funguje přirozená obnova, umožňuje propojení mateřských porostů s novou generací lesa a to je kouzelné. 

Co byste doporučil našim čtenářům, kterým není osud české krajiny lhostejný? 

Všímejte si lesa kolem vás. Vnímejte problémy místních lesníků, zeptejte se jich na jejich práci – a jejich představy o správné péči o les. Možná jim nakonec i na jiných místech budete umět pomoct. A vyžadujme zodpovědnost u největších hospodářů v krajině!