Kosatky žijící v blízkosti průmyslových oblastí jsou odsouzeny k vymření

Před pár dny vyšla v časopise Science těžko uvěřitelná zpráva. Zjistilo se, že kosatky dravé, přezdívané největšími zabijáky oceánů, se řadí mezi savce, jejichž těla patří mezi ta nejvíce kontaminováná industriálně vyrobenou sloučeninou PCB, polychlorovanými bifenyly. Vědci zkoumali infikované tkáně 351 kosatek a došli k šokujícímu závěru. Tato chemikálie tiše podlamuje imunitu kosatek i jejich rozmnožovací systém. Zdraví a schopnost rozmnožovat se jsou tak ohroženy dokonce u více než 50 % celosvětové populace těchto černobílých dravců.

Tichý zabiják PCB

Sloučenina PCB, dříve používána jako elektrická izolační kapalina v kondenzátorech a transformátorech, protipožárních stabilizátorech nátěrových hmot nebo jako přísada do barev a hydraulické kapaliny, o sobě nechává slyšet tou nejzákeřnější cestou. Už v 60. letech minulého století se o PCB hovořilo jako o zamořující látce ohrožující globální ekosystém.

Tato toxická a karcinogenní látka se následkem zcela nemonitorovaných úniků dostala z průmyslových oblastí do životního prostředí a také do řady potravních řetězců. Čím výše tak živočich stojí na pomyslné potravinové pyramidě, tím vyšší je předpoklad, že do sebe uloží PCB již obsažené v tělech drobnějších živočichů. A to je přesně případ kosatky dravé, dravce stojícího na špici potravinového řetězce oceánů. Nelze opomenout skutečnost, že mezi producenty PCB patřily především USA, ale také Československá socialistická republika, kde se látka vyráběla až do roku 1984.

Dědictví jedné průmyslové éry

Výroba polychlorovaných bifenylů byla celosvětově ukončena roku 2004, avšak dlouhověkost sloučeniny způsobuje její výskyt i v místech vzdálených od oblastí, kde došlo či dochází k jejímu prosáknutí do volné přírody. Nebezpečnými hodnotami PCB tak dnes nejvíce trpí kosatky žijící okolo průmyslových oblastí severovýchodního Pacifiku, Velké Británie, Gibraltarského průlivu, Japonska a Brazílie.

Podle vědců tyto populace přímo směřují k totálnímu kolapsu. Situace je o to horší, že se koncentrované množství PCB předává prostřednictvím kojících velrybích matek přímo novorozeným mláďatům. Studie předpokládá, že napadené imunitní a rozmnožovací systémy způsobí vyhynutí celých populací kosatek do 30–50 let.

Decimace znečištěných oceánů

„Je to jako apokalypsa kosatek,“ říká Paul Jepson z Londýnské zoologické společnosti, člen mezinárodního týmu stojícího za novou studií. I v dokonalých podmínkách totiž trvá zdravým kosatkám až 20 let než dosáhnou pohlavní dospělosti a období těhotenství trvá až 18 měsíců. Vědci také zdůraznili, že PCB je jenom jednou z chemických látek, kterou v rámci dosud největší analýzy kosatek nalezli v jejich tělech.

Dalšími problémy, kterým musí kosatky čelit a které ještě více zhoršují jejich podmínky pro vypořádání se s toxicitou, jsou nadměrný rybolov tuňáků a žraloků a rostoucí znečištění oceánů hlukem. Výsledky zprávy však obecně upozorňují na obrovské znečištění oceánů. Navazují na předcházející studie popisující výskyt toxických látek a lidského odpadu i v nejhlubším místě planety, v 10 kilometrů hlubokém tichomořském Mariánském příkopě.

Budoucnost bez kosatek?

Výzkum ukázal, že některé populace kosatek dravých žijících v severní části oceánů mají v těle méně kontaminované tkáně než kosatky obývající oblasti kolem průmyslových zón. Ačkoliv je zřejmé, že populace kosatek žijících poblíž industrializovaných oblastí směřují k zániku, existuje určitá naděje, že o tento živočišný druh jako takový nepřijdeme. V dlouhodobém časovém horizontu totiž mohou kosatky z oblastí Norska, Islandu, Kanady nebo Faerských ostrovů osídlit místa, kde jejich původní obyvatelé vyhynuli.

Cesta k tomuto scénáři však není snadná. Nejdříve je nutné zabránit dalšímu znečištění moří sloučeninou PCB. To může nastat, pokud si státy odsouhlasí v rámci Stockholmské úmluvy o perzistentních organických polutantech povinnost likvidovat PCB bezpečným způsobem. Především Evropa má v této oblasti velké mezery. Dalším krokem je poté dostat toxické sloučeniny z oceánských vod a předejít jejich putování z jedné velrybí generace na druhou. V neposlední řadě je ovšem nutné do budoucna zajistit takové podmínky, aby se příběh podobný tomu s PCB již neopakoval.

Zdroje: Science Mag, Masarykova univerzita, The Guardian, BBC