Po stopách šelem i pytláků: Na den vlčím stopařem

Pod nohama křupe štěrk, slunce příjemně hřeje do zad a na konci úvozové cesty se tyčí mohutné větrné turbíny. Kvůli nim tu ale tentokrát nejsem. Pečlivě se dívám pod nohy a na krajnice lesních cest a připadám si, jako kdybych houbařila. Smysl mého počínání je ale jiný, hledám vlčí trus.

To je letos v průběhu zimy běžná činnost členů takzvaných vlčích nebo rysích hlídek, které organizuje Hnutí DUHA. Obvykle se monitoruje na sněhu a hledají se stopy šelem, stržená kořist nebo právě trus. S ohledem na nadprůměrně teplé počasí posledních týdnů je ale i v Krušných horách sněhu nedostatek a všechny víkendové pochůzky se konají na blátě. Šance na nalezení stop je proto mizivá, ale pokud budu mít štěstí, najdu alespoň vlčí bobek.

Instrukce a návod, jak ho poznat, mi předala koordinátorka krušnohorských hlídek Zuzana Fišerová, která mě vybavila také sáčky a lahvičkou s lihovou náplní. Sáčky slouží ke sběru staršího trusu, který posléze slouží k potravinovému rozboru. Z něj odborníci určí, jaká je hlavní složka vlčí potravy.

• Tip: Nebezpečné sršně opět v Česku. Přivezl je kamion z Francie

„Hlavně kdybyste našli něco čerstvého na genetickou analýzu, sbírejte,“ dodává instrukce. Sama předchozí den při pochůzce jiným směrem nalezla jeden vzorek, který by s trochou štěstí mohl být starý jen pár dní. Do lahvičky s lihem se totiž ukládá čerstvý trus, který ještě nestihl uschnout. Z něj pak vědci dokážou získat spoustu cenných informací o daném jedinci i jeho původu.

Večer před hlídkami se ještě seznamuji s dalšími dobrovolníky. Je to zajímavé uskupení lidí s láskou k přírodě, všichni jsou zde proto, že v monitoringu vidí užitečnou činnost, kterou propojí s procházkou po přírodě. A když budou úspěšní, pomohou i vědeckým účelům a třeba také ochraně velkých šelem.

Pytlácká hrozba

Kromě získávání informací je to totiž také další a možná daleko důležitější činnost. Vlk obecný i rys ostrovid, o které se hlídkaři nejčastěji zajímají, jsou chráněné šelmy, kterých se na našem území vyskytuje tak akorát, aby dokázaly udržet životaschopnou populaci.

Jak jsme na Obnovitelně.cz referovali zrovna před několika dny, pro jejich přežití a úspěšnou migraci přes zastavěnou a hospodářskou krajinu je třeba hodně štěstí. Překážek před sebou mají totiž skutečně mnoho. Od hojné sítě železnic a silnic po karbofuranové návnady nebo pytlácká oka.

Ne každý totiž s návratem velkých šelem do Česka souhlasí. A občas to někdo vyřeší po svém a šelmu se pokusí zastřelit či ulovit. V loňském roce například ochránci přírody dokázali pomocí telemetrického obojku vystopovat těžce postřeleného vlka. Pytlák ho nejspíše netrefil přesně a zvíře několik dní silně krvácelo a umíralo, než mu veterináři ulevili od trápení. Zachránit ho již nebylo možné.

• Tip: Mladý vlk Bubla už rok uniká pytlákům a nástrahám. Jiní takové štěstí neměli

Ještě krutější případ byl u březí vlčice, která se zachytila do oka a pokoušela se zachránit tím, že si odkousávala vlastní nohu. Nakonec ale přesto zemřela a nalezli ji kolemjdoucí. Spolu s ní zahynula i všechna její vlčata. O obou případech jsme na Obnovitelně.cz psali dopodrobna v samostatném článku.

Podobným hrozbám čelí také rysové. Bohužel tresty pro pytláky jsou dnes spíš směšné, jak dokazuje případ nalezeného kadáveru rysa v mrazáku u vyšetřovaného mysliveckého předsedy Bohumila M., který skončil jen s pokutou 90 tisíc, jak informoval server Šelmy.cz.

Monitoring, prevence i osvěta

Vlčí hlídky kontrolují své fotopasti, monitorují pohyb velkých šelem a dohlíží a případně nahlašují nekalou činnost, kterou potkají. Večer před hlídkami se proto radím s ostatními, jak se chovat v případech, kdy se potkám s nelegálně chovajícím se člověkem.

Mnohdy se jedná jen o neukázněné turisty, kteří vstupují do míst, kam nesmí, nebo nevědomky v klidné oblasti plaší svou hlasitostí zvěř. Hlídkaři se totiž nevěnují jen šelmám, snaží se podpořit i velmi ohroženou populaci tetřívka obecného nebo dalších chráněných živočichů i rostlin. Obvykle jim stačí možný dopad jejich konání vysvětlit a požádat je o ohleduplnost.

• Tip: Stát povolil odstřel problematických vlků, mění se také výše úhrad za ztížení pastvy

„Často se pak taky setkáváme s tím, že jsou v lese stopy po nelegální nebo nešetrné těžbě, navozené hromady mrkve nebo řepy, anebo dokonce masité újedi,“ dodává Štěpánka Kadlecová, další koordinátorka vlčích hlídek. U těchto závažnějších přestupků situaci komplikuje zkušenost, že jsou za ni zodpovědní často lidé, kteří mají danou činnost ve své pracovní náplni a buď neznají vlastní předpisy, nebo je zkrátka nerespektují.

„Občas žasnu nad tím, co vše se dá v lese a většinou před posedy najít. Snažím se pochopit, proč je nutné přikrmovat takto dobrosrdečně zvěř, když je současně přemnožená právě i kvůli tomu, že žije v opravdové hojnosti,“ říká Kadlecová.

Nelegální návnady na vlky

Především poslední zmíněná „masitá újeď“ znamená masitou návnadu pro prasata a lišky nebo právě dokonce velké šelmy a může představovat velký problém. Jednak se jedná o činnost, která je v rozporu se zákonem, a jednak její přítomnost zvyšuje pravděpodobnost, že se v oblasti vyskytl pytlák.

„Nalezli jsme například velké pohřebiště přímo pod posedem,“ říká Kadlecová a ukazuje mi fotografie lebek, kostí a kůží zvířat, které jsou poházené na louce pod mysliveckým posedem. Nějaký lovec zde dost možná číhal na vlka a zbytky zvěře mu naházel jako návnadu. „Ale stačilo, že jsme se v oblasti začali pravidelně pohybovat a hlídat ji. Vše postupně zmizelo a nikdo návnady již neobnovil,“ dodává.

Zuzana Fišerová přináší další snímky z jiného víkendu. Jedna z dobrovolnic totiž nalezla vykopanou jámu, ve které byly naházené zbytky po ulovené zvěři. Vývrhy po lovu se smí za určitých podmínek zakopávat i do lesa, nesmí ale zůstávat takto otevřené a dostupné. Pak jsou také považovány za masitou újeď a potenciální návnadu.

„Masitá újeď v lese je nelegální a tyto ostatky se správně vůbec volně (ani v otevřené jámě) nesmí nechávat už jen z hygienického hlediska. V tomto případě se nejspíše jedná o dílo myslivců, kteří jsou toho neznalí či to ignorují,“ dodává Fišerová.

Strach z vlků nemají

I takové lokality členové vlčích hlídek zaznamenávají a pak je okamžitě nahlašují nejen na policii, ale také na veterinární správu, celní správu a další organizace, které se wildlife kriminalitou zabývají. A nakonec je prací dobrovolníků i osvěta. Kolem velkých šelem koluje plno mýtů a dezinformací a také plno zbytečného strachu.

Také jsme na to téma večer zapředli rozhovor. Ostatní hlídkaři už měli ten den své pochůzky za sebou a seděli unaveně v křeslech, v nohách mnoho kilometrů, ale především mnoho zážitků. „Já jsem vlka nikdy přímo neviděla, ale několikrát jsem třeba dorazila k jejich stržené kořisti, když byla ještě čerstvá,“ vysvětluje mi Zuzana Fišerová. Dokládá tím také skutečnost, že i člověk, který v lese tráví mnoho času, musí mít veliké štěstí, aby šelmu někdy v životě zahlédl.

• Psali jsme: Zavalitý predátor opět spatřen na Křivoklátsku. Kočka divoká může měřit přes jeden metr

Mnoho z nás má s sebou i psa. Ani o něj se nemusí případní turisté bát. Pokud se jedná o vychovaného psa, který poslechne a sám se netoulá bez dozoru po lese, vlci jsou příliš plaší, aby se přiblížili, nebo aby dokonce riskovali konflikt. Koordinátorka mi ukazuje své záznamy z fotopastí. Kromě pár vzácných snímků vlků sbírá také záběry rozdováděných liščat, bojujících jelenů nebo stáda mohutných muflonů.

Fotopasti jsou ale mezi hlídkaři cenné zboží. Velmi často bývají terčem zlodějů, téměř každý s tím má svou zkušenost. Přitom bývají mnohdy na místech, kam se běžný turista nepodívá. Dopadnout pachatele je ale téměř nemožné.

Rašeliniště i větrné turbíny

Vyzbrojena novými poznatky jsem se proto vydala i na svou pochůzku do hlubin krušnohorských lesů. Vytyčila jsem si patnáctikilometrovou trasu a vyrazila. Všudypřítomná rašeliniště představují velmi vzácné lokality, které by měly být brzy chráněny statusem chráněné krajinné oblasti. Dříve se z Krušných hor voda odváděla, často sloužila v okolních městech i pro energeticky náročnou těžbu a provoz elektráren a dolů. Nyní se sem voda opět vrací.

Hned na začátku trasy nacházím první vlčí bobek. Nejsem na hlídkách poprvé, a tak už vím, po čem se mám dívat. Trus je o něco větší než u běžného psa, ale liší se především svým složením. Stačí vzít klacík a trochu si ho prohlédnout, je plný kostí a hlavně srsti a kůží. Takový bobek nemá ani pes krmený masem.

Zaznamenávám lokalitu a pokračuji dál. Úspěšná jsem dnes hned několikrát, trasa hezky ubíhá a na obzoru se objevuje masivní hřeben větrných turbín Kryštofovy hamry. Nakonec svou pochůzku končím s poctivými šesti úlovky a jedním snímkem nejspíše vlčích tlap otisknutých v bahně. Mohlo by se sice jednat i o psa, v případě stop není divoká šelma rozpoznatelná od většího psího plemene. Podle typu chůze a lokality ale hádám, že se bude jednat o vlka.

Po návratu na základnu se svěřuji se zážitky a zjišťuji, jak úspěšní byli ostatní. Čerstvý genetický vzorek bohužel nenašel nikdo, starších bobků ale posbírali dobrovolníci hned několik. Znamená to, že vlci se v Krušných horách skutečně pohybují. Koneckonců i „slavný“ vlk Bubla pochází z Krušných hor. Kde je mu konec, teď není jasné, podle posledních snímků se pohyboval poblíž Českého Švýcarska.

• Tip: Hrozí českým vlkům odstřel? První bariéra padla v Královehradeckém kraji kvůli „bold“ jedincům

„Právě díky genetickým analýzám a monitoringu jsme tehdy dokázali zjistit, že patří ke smečce u Božího Daru,“ vysvětluje mi Štěpánka Kadlecová závěrem, proč je vědecká činnost dobrovolníků důležitá. Mladý zhruba roční vlk byl proto vypuštěn do svého původního teritoria a podle všech dostupných údajů ho smečka přijala. Kdyby byl vypuštěn k cizí, nejspíše by ho zabili.

To a mnoho jiného objasňují vědecké poznatky. Kromě ochrany velkých šelem, malých tetřívků, vzácných bylin, luk i rašelinišť pak ale veškerá veřejnosti dostupná činnost učí lásce k přírodě a pochopení, proč je tak důležité ji chránit.

Úvodní foto: Vladimír Čech, Freepik