Následky jaderných testů dodnes odnášíme svým zdravím. Hrozba nukleární apokalypsy navíc stále trvá
Radioaktivitou zamořená území, tisíce poškozených lidí a mlčící politici. Studená válka změnila pohled na svět a donutila společnost začít vnímat i environmentální dopady svého konání.
Kristýna Čermáková
8. 8. 2023
V předchozím článku jsme shrnuli začátky jaderného testování, jehož následky si planeta nese dodnes. Poté, co společnost poznala ničivé dopady jaderných bomb a začala vnímat i důsledky jejich nešetrného testování, začaly přibývat kritické hlasy.
Na rozdíl od prvního pokusného výbuchu bomby v Novém Mexiku, po kterém jen několik týdnů nato zaútočili Američané na Hirošimu a Nagasaki, získaly pokusy testování nových zbraní v Pacifiku v průběhu studené války daleko větší pozornost ze strany veřejnosti, než při konci druhé světové války.
Podle odborníka na jadernou energetiku organizace Greenpeace Shauna Burnieho právě testování jaderných zbraní bylo důvodem vzniku samotného hnutí Greenpeace. Když Francie v roce 1966 spustila testování atmosférických zbraní na ostrově Mururoa v Polynésii, dlouho ignorovala kritiky veřejnosti.
Členové formující se environmentální organizace se posléze v roce 1971 vypravili na lodi přímo k ostrovům dalším pokusům zabránit.
„Spoléhali se na to, že když s lodí připlují dost blízko, test odpálen nebude. Loď však k Aleutám nikdy nedoplula. Byla zadržena americkou pobřežní stráží a eskortována do Sand Point na Aljašce. K výbuchu Cannikin tak 6. listopadu 1971 skutečně došlo. Plavba, o které informovala všechna kanadská i americká média, však vyvolala velký ohlas veřejnosti. Počáteční neúspěch tak dal paradoxně vzniknout jedné z nejznámějších ekologických organizací na světě,“ vysvětluje pro Obnovitelně.cz bývalý mluvčí české pobočky Greenpeace Václav Vašků.
„Od těch dob před více než padesáti lety, včetně naší kampaně proti francouzským jaderným testům v Mururoa v Tichomoří a našeho úsilí o zákaz všech testů jaderných zbraní, však hrozba jaderných zbraní nikdy nezmizela,“ okomentoval Burnie přímo pro Obnovitelně.cz.
Reparace, náhrady a špatně vyčislitelné škody
Navzdory skutečnosti, že mnoho států svá vlastní pochybení a způsobené škody radioaktivitou uznává, nahradit zničená území a lidské životy nelze. A jen těžko se dokazuje, že zvýšené množství rakoviny v postižených oblastech skutečně zapříčinilo údajně bezpečně vzdálené testování jaderných bomb.
Podle Václava Vašků se národy nakonec poučily. „Bylo to ale hodně drahé. Studie organizace International Physicians for the Prevention of Nuclear War z roku 1991 odhaduje, že záření a radioaktivní spad z atmosférických testů, které lidé do roku 2000 vstřebali, způsobily celkem 430 tisíc úmrtí na rakovinu. Jaderné testování totiž uvolnilo ohromné množství radionuklidů, které nadále setrvávají v životním prostředí a jejichž záření může způsobovat problémy i po mnoha letech.“
Vašků dále poukazuje na překvapivé objevy černobylského odborníka Jurije Bandaževskije. Některé kontaminace radioaktivními látkami, konkrétně cesiem 137, které věda připisovala katastrofě z Černobylu, jsou možná staršího data a jsou stále ještě pozůstatky atmosférického testování jaderných zbraní.
K možným reparacím ale přistupuje skepticky. „Zatím jsme se u nás pořádně nevypořádali ani s důsledky těžby uranu. Na Českolipsku bylo při takzvaném kyselinovém loužení uranu vtlačeno do podzemí tolik kyseliny sírové, že by to naplnilo jednu Slapskou přehradu. Nyní vydáváme miliardy na dekontaminaci. A tohle dědictví budeme řešit ještě desítky let,“ kritizuje.
Edvard Sequens ze sdružení Calla uvádí také jeden příklad z tuzemského prostředí. „Stojí za to připomenout, že československý jaderný průmysl také dokázal těžce zhavarovat jadernou elektrárnu A1 v Jaslovských Bohunicích, která poté, v roce 1977, musela být nadobro odstavena. U nás si to již moc nepřipomínáme, protože po rozdělení země musí likvidaci elektrárny řešit Slováci.“
V zemích s demokratickými režimy je alespoň snaha postupně situaci napravovat, ale v jiných právě naopak. Vašků připomíná Kyštymskou katastrofu, kdy vybouchla chladicí nádrž v jezeře Karačaj, o které pojednává předchozí článek seriálu. Havárie byla srovnatelná s katastrofou v Černobylu i Fukušimě, ale nedozvěděli se o ní ani místní obyvatelé.
Hrozba jaderných útoků i katastrof přetrvává
„Hrozba poškození jaderných reaktorů s ničivými následky je reálná – svědčí o tom katastrofické jaderné havárie v Černobylu v roce 1986 a ve Fukušimě v roce 2011. A dnes existuje reálná možnost nové katastrofy v Záporožské jaderné elektrárně na Ukrajině, kterou již více než 16 měsíců nezákonně okupuje ruská armáda a Rosatom, ruská státní jaderná korporace,“ vysvětluje Burnie.
Stejný názor má i Vašků, který riziko havárie či odpálení Záporožské elektrárny považuje za barbarství. „Ve světě, kde se nemůžeme spolehnout na mezinárodní dohody, se každá jaderná elektrárna stává zdrojem nepřijatelného rizika,“ komentuje.
„Přestože testování jaderných zbraní – a tím myslím odpalování jaderných bomb – bylo zakázáno na základě Smlouvy o úplném zákazu jaderných zkoušek (CTBT) z roku 1996, modernizace jaderných zbraní pokračuje ve všech zemích, které jaderné zbraně vlastní,“ poznamenává Burnie.
Dodává, že k červenci roku 2023 smlouvu podepsalo 92 zemí a jejich počet se neustále zvyšuje. Problémem zůstává, že jaderné velmoci smlouvu nechtějí dodržovat ani podepsat. Pakt by ale v ideálním případě mohl zapříčinit, že do jaderného závodu nevstoupí žádní nováčkové.
Podle Sequense se po zkušenostech s jadernými haváriemi společnost poučila a počáteční bezstarostnost ze snadno získané energie zmizela. Po výše zmíněných katastrofách začaly státy navyšovat požadavky na bezpečnostní prvky a konstrukci reaktorů a snažily se eliminovat rizika.
To ale zároveň přineslo nutné navýšení nákladů a zvýšilo špatnou konkurenceschopnost jaderného sektoru oproti obnovitelným zdrojům. V jejich případě se díky pokročilejším technologiím ceny snižují, narozdíl od zvyšující se ceny jaderné energie.
Sequens poukazuje také na skutečnost, že provozovatelé jaderných elektráren mají jako jediné průmyslové odvětví omezenou odpovědnost za případnou škodu. „V různých zemích jsou různé limity, ten český omezuje odpovědnost ČEZu do výše pouhých 8 miliard korun, když škody by mohly jít do bilionů. Povinné pojistné plnění pak ČEZ má jen 2 miliardy korun, zatímco technologie jaderných elektráren si firma pojišťuje na 35 miliard korun,“ říká.
Jádro není řešením energetické krize, může být ale hrozbou
Stejně jako se pro Obnovitelně.cz vyjadřoval expert na jaderné lobby Jan Haverkamp, i Burnie považuje za největší problém v jaderné energetice nejasné lobby. Podle Burnieho je velkým problémem přístup Mezinárodní agentury pro atomovou energii.
„Ta hraje hlavní roli v prosazování technologie jaderné energie. To ale ze své podstaty znamená, že zvyšuje riziko vzniku jaderných zbraní. Agentura má ale zároveň mandát, který nemůže splnit, a to chránit využití jaderného materiálu pro zbraně. Podporuje něco, co přímo podkopává její druhou funkci. Tento dvojí účel je rozporuplný a představuje nebezpečí pro svět,“ kritizuje Burnie.
Doplňuje, že všechny jaderné reaktory svým provozem každý den produkují dostatek plutonia, aby zásobily své země materiálem k výrobě jaderných zbraní.
„Na konci roku 2022 činily celosvětové zásoby separovaného plutonia (plutonia, které bylo přepracováno a je skladováno převážně ve formě oxidů) přibližně 550 tun. Z tohoto materiálu bylo 410 tun neboli 440 000 kg vyrobeno mimo zbrojní programy, vztahuje se na ně závazek nepoužívat jej ve zbraních nebo není přímo vhodné pro zbraně. Zbývá tedy asi 140 metrických tun plutonia ve zbraních nebo k dispozici pro zbraně,“ říká Burnie.
I proto podle něj organizace Greenpeace podporuje jako řešení energetické krize výhradní využití obnovitelných zdrojů.
Úvodní foto: United States Department of Energy - US gov, Public Domain