Jak se jezdí s vodíkovou Toyotou Mirai? Luxusní koráb se spoustou vychytávek

Zatímco elektromobily už zdaleka nejsou takovým motoristickým překvapením a prakticky každý už nějaké auto do zásuvky na vlastní oči viděl nebo se s ním i svezl, vodíkových aut jezdí po českých silnicích stále jen několik. A kamkoli s ním přijedete, každý se za ním ohlédne. Měl jsem díky českému zastoupení japonské automobilky Toyota možnost vyzkoušet nejnovější model vodíkového Miraie.

Za necelé tři dny jsem najel více než pět set kilometrů a mé uživatelské dojmy jsou velmi pozitivní. Připadal jsem si jako v luxusním korábu, který se na delší trase po dálnici ladně kolébal, a na silnici vystřelil vpřed, pokud byla potřeba například při rychlém a tedy bezpečnějším předjíždění.

Na úvod je třeba říct, že Toyota Mirai je skutečně hezké auto, robustní, elegantní, s dynamickými liniemi. Na délku měří bezmála pět metrů, což ho řadí do vyšší střední třídy. Vpředu zaujme hladká maska karoserie s mohutnou mřížkou pro nasávání vzduchu. Zboku zase dominují velká kola s aerodynamickým tvarem.

Intuitivní ovládání

Už vnější design vozu dává tušit, že se podobná elegance a luxus objeví také uvnitř. A interiér je skutečně hodně propracovaný. Od digitálního přístrojového panelu s dotykovým ovládáním s širokou nabídkou služeb, přes kvalitní měkkou kůži na sedačkách až například po panoramatické okno, které podle potřeby můžete otevřít nad svou hlavou. Prostě luxusní limuzína se vším všudy. Ovládání dotykového panelu je intuitivní, poměrně rychle jsem se v nabídce a možnostech zorientoval.

Novinkou pro mě bylo promítání základních údajů o rychlosti nebo ekologickém provozu auta do výhledu řidiče. I když pro šoféry, kteří mají potíže s dodržováním povolené rychlosti, to může být poněkud deprimující. Se svižným elektromotorem není problém dostat se v obci, natož mimo město, za pár vteřin nad povolený rychlostní limit, což se promítá do výstražného oznámení v zrcadlení displeje v řidičově výhledu.

Svou daň si vodíkový vůz vybral v zadní části vozu, kde je sice pět míst, ale uprostřed se nedá skoro sedět kvůli mohutnému středovému tunelu. Důvodem je to, že se v něm nachází jedna z tlakových lahví, která slouží pro ukládání vysoce stlačeného vodíku. Ale ani pro cestující na krajních místech není místa nazbyt, spíše se musí uskrovnit. Totéž platí o kufru, který rozhodně patří do kategorie malých. Na druhou stranu: Toyota Mirai není auto pro rodinnou dovolenou, ale spíše manažerský vůz.

Pohodlná jízda

Podstatné jsou samozřejmě jízdní vlastnosti. Vzhledem k tomu, že se pokládám za průměrného nenáročného řidiče, byl jsem z projížďky Toyotou Mirai nadšený, i když automobiloví fajnšmekři by mi nejspíš namítli, že podvozek by mohl být ještě o něco lepší a v zatáčkách by auto mohlo nabízet větší jistotu. Mému úspornému stylu jízdy ale vozidlo perfektně vyhovovalo, naopak jsem byl projížděním zatáček příjemně překvapen – také proto, že Mirai má zadní pohon, což dodává vozu lepší stabilitu.

Samozřejmě se nabízí srovnání s elektroautem. V jízdních vlastnostech jsem žádné zásadní rozdíly nenašel. V obou typech jsou elektromotory, jen u Mirai je poháněn právě vodíkem. Jednoznačnou výhodou je ovšem čerpání paliva, které je oproti elektrovozidlům extrémně rychlé. Mirai má nádrž na téměř šest kilogramů vodíku, která se naplní za několik minut.

Samozřejmě jsem si tankování vyzkoušel na nově otevřené plnicí stanici na pražském Barrandově. Byla to pro mě premiéra, a tak jsem chvilku „zápasil“ se správnou instalací pistole, ale zvládl jsem to – a pak už jen stačilo zmáčknout zelené tlačítko na stojanu a vodík začal rychlostí blesku proudit do nádrže.

Výrobce uvádí maximální dojezd na plnou nádrž 650 kilometrů, ale to nejspíš platí jen při ideálních podmínkách a ideálním stylu jízdy. Realita bude o něco nižší, což dokládají i různé testy zaměřené právě na dojezd. I tak ale dojezd nad 500 kilometrů považuji za velmi slušný.

Toyotou Mirai jsem při svém testu jezdil po městě, ale vyrazil jsem i na další trasu mimo zastavěné území a pár desítek kilometrů jsem ujel také po dálnici. Průměrná spotřeba se ustálila mírně pod jedním kilogramem vodíku na 100 kilometrů. Vzhledem k tomu, že kilo vodíku stojí na Barrandově 278 korun, je to i cena provozu na tuto vzdálenost.

Oproti klasickému benzínu je to více, ale rozdíl není nijak dramatický, jsou to desítky korun. Průměrná cena benzínu je aktuálně okolo 37,40 korun, což při průměrné spotřebě šest litrů na sto kilometrů vychází na zhruba 225 korun. Ještě výraznější rozdíl je u nafty, kde se průměrná cena pohybuje pod 33 korunami, ale to je především díky nižší spotřební dani, která by se od srpna měla opět vrátit na původní úroveň.

Je to samozřejmě jen orientační srovnání. S tím, jak se vodíkové technologie budou nadále rozvíjet a rozšiřovat, je pravděpodobné, že cena spíše klesne. Oproti benzínu a naftě má vodík tu výhodu, že má nulové emise.

Foto: Pavel Baroch