Niedermayer: Odstávky obnovitelných zdrojů ukazují, že česká energetika není dobře nastavená

Z nuceného odpojení velkých fotovoltaických elektráren od sítě na Velikonoční pondělí se stalo „velké téma“ naší energetiky.

Dočetli jsme se, že za to můžou ekologové, kteří tlačí „novoty“ (čti Obnovitelné zdroje energie) „hlava nehlava“, jinde zase za to mohla „uhelná loby“, která „hází obnovitelným zdrojům klacky pod nohy“. A dalo se dočíst i nesmysl typu, že naše země „stála na hraně blackoutu“.

Další interpretaci událostí tak snad svět ještě unese, a proto se o ni pokusím 😊

Vlastně bych ji shrnul do několika málo tezí:

1. Nucené odpojení výroben nemusí být vždy špatné řešení
2. Pokud by se ale odpojování FVE dělo ve velké míře, s velkou „ztrátou“ čisté energie, ukazovalo by to na nedobré nastavení systému energetiky (s dopady na ochranu klimatu)
3. To, že se to stalo už letos na Velikonoce (kdy asi stojíme na začátku vlny dalších investic do obnovitelných zdrojů, a navíc mimo hlavní sezónu FVE) pokládá důležitou otázku, jak si česká energetika poradí s efektivním využitím energie, které, ve značném množství, mohou v budoucnu OZE vyrábět

Začněme ale pro jednoduchost od konce, od samotné události. Na ni je varující to, že se náš systém musel uchýlit k „vyplýtvání“ velkého množství elektřiny, která je vyrobena bez variabilních nákladů a s minimálním dopadem na životní prostředí a klima v situaci, kdy máme jen symbolický podíl fotovoltaiky (FVE) na výrobě (kolem 2 GWh instalovaného výkonu, vyrábějící ani ne 3 TWh, tedy jednotky procent celkové výroby).

Povoleno je ovšem připojení už zhruba šestinásobku dnešní kapacity (a další gigawatty na povolení čekají). Nelze si nepoložit otázku, jaké množství čisté elektřiny budeme „ztrácet“ v dalších letech za slunečného počasí (a poté ho bude vyrábět z neobnovitelných zdrojů s variabilními náklady a emisemi). „Redispatch“ (povinné odpojení) některých FVE je za jistých okolností ekonomicky efektivní cesta, protože investice na využití elektřiny by byly mnohem vyšší, jistě ale existuje hranice, kdy ztrácí ekonomickou – a ještě dříve klimatickou – logiku.

Na první pohled je znepokojivé, že zatímco stát odstavil „čisté“ zdroje (a nevyužil tak dodávku několika set MWh čisté elektřiny), ty „špinavé“ zdroje běžely ve stejné době dál. Dle dostupných informací v době odpojení FVE běželo hodně přes 1 GW výroby uhelných elektráren (což representuje spálení cca 1 000 tun uhlí za hodinu).

• Komentář: Selhání obnovitelných zdrojů? Nikoliv, za velikonoční odstávku může fosilní lobby

Částečně je to asi z důvodu, že náš stát tyto elektrárny využívá na „podpůrné služby“, jako by nešlo v 21. století stabilizovat síť aspoň částečně jinak, než rychlejším či pomalejším pálením uhlí. Na stranu druhou je ale fakt, že „utlumení“ tepelné elektrárny a její restart s sebou nese náklady, a zřejmě v brzké době bude před regulací stát otázka, jak najít ekonomicky (ale i klimaticky) vhodný model pro řešení těchto situací. A to v podmínkách energetiky, která bohužel uvázla v době dávno minulé.

Vzhledem k tomu, že v našem mixu máme navíc jaderné elektrárny, které nelze krátkodobě výrazně omezit (respektive to, co jde teoreticky, je ekonomicky i technicky nevýhodné), je jasné, že každý nárůst kapacity nových FVE nás bez dalších změn přivede k dalším a větším obdobím, kdy elektřina, bez podstatných změn v naší energetice, „skončí ve stoupě“.

A dle našeho systému bude navíc někdo za odpojení odškodněn a jiný ne. Samozřejmě, to, že přebytečnou elektřinu vyvezeme je iluze, neb podobná situace bude obvykle všude kolem nás.

To by mělo závažné následky, kterým ale lze čelit. Asi nejefektivnější cesta je v aktivním řízení poptávky. Roli ale musí hrát i budování a využívání pro potřeby sítě větších bateriových úložišť (které zřejmě uhelná lobby v minulosti úspěšně odmítala, neb by snížily její příjmy).

• Poslední šance: V této dekádě podle vědců rozhodneme, v jakém klimatu budou žít naši potomci

Na první pohled je nepochopitelné, proč se třeba v případě „přebytku“ elektřiny nesepne systém HDO (hromadné dálkové ovládání), který by vytvořil tisíce kWh poptávky třeba pro ohřev vody. Nepochopitelné to je ale jen bez zohlednění „české logiky“, neb tento systém vznikl ze zcela jiných důvodů a je otázkou, zda ho lze pro potřebný systém řízení poptávky využít. Je totiž v rukou distributorů a pravidla jsou velmi striktní.

Vzhledem k rychlosti rozhodování našeho státu v energetice, od kterého lze dovodit i hlemýždí tempo růstu „velké“ akumulace či vznik podmínek pro řízení poptávky, úspěšnosti uhelné lobby v „prodeji“ svých aktiv do posledních, vysokému podílu jádra, a vývoji okolích energetik, jsme zřejmě i nadále odsouzeni k poměrně rozsáhlým „redispatchům“.

Ty lze přitom ekonomicko-společensky vnímat i jako maření investic. Evropskou komisí zveřejněný „návod“, jak by státy měly urychlit rozvoj úložišť energie (doporučení Komise z března) asi naši jistotu, že sami nejlépe „víme jak na to“, nezviklá.

Což by ale mělo další nevítané důsledky. Tím hlavním, na první pohled lákavým, jsou delší období nulových cen elektřiny, které s sebou nezvládnuté krátkodobé přebytky nesou. A nastanou-li, budou snižovat průměrnou cenu elektřiny pro občany a firmy. Ale to nic nemění na tom, že ekonomicky jde o špatnou zprávu.

• Největší bateriové úložiště v Česku začalo růst u Mělníka, pomůže stabilizovat síť s obnovitelnými zdroji

Nejen proto, že to bude spojeno s „házením elektřiny do stoupy“, ale hlavně tím dojde k propadu očekávaného výnosu investic do energetiky. Paradoxně tak může dojít k tomu, že obava z nulových cen (a odpojování) povede k tomu, že výrazně klesne zájem o nové investice do FVE (teoreticky i větrníků, až by jich u nás či v okolí dost vzniklo).

Může to vést až k tomu, že jich nakonec bude „subopimálně málo“, nikoliv „příliš mnoho“ (což je dnes pořád ještě hlavní scénář). Tím se sice rozloučíme s „nulovými cenami“, ale též s tím, že tyto nevzniklé elektrárny budou snižovat cenu elektřiny. Navíc využití klimaticky nevhodných zdrojů nebude klesat.

Samozřejmě, postupně si systém „sedne“. Častější období „nulových cen“, které zřejmě vznikne vysokým tempem rozvoje FVE či jednou (snad i u nás) větrných elektráren (které ty solární ideálně doplňují), postupně vytvoří dobrý ekonomický business case nejprve pro (levnější) řízení poptávky a úložiště.

Ty nebude muset stát dotovat či jinak podporovat (což by teď asi měl), bude úplně stačit, když jejich efektivní fungování umožní. Možná jednoho dne budou hrát roli v odčerpávání nabídky elektřiny i výrobny vodíku. V našich podmínkách ale tyto dávají smysl jen tehdy, když budou mít velmi levnou elektřinu dostupnou velkou většinu času, jinak „český vodík“ na hlavu prohraje s lokacemi na jihu Evropy nebo ještě drtivěji se severem Afriky.

• Související: Akumulace energie v Evropě láme rekordy. Česku mezitím hrozí pokuty v miliardách

V ideálním případě bude tento vývoj postupovat společně, respektive v jisté provazbě a sekvenci. Děje se to tak ve většině zemí EU, kde mají před námi velký náskok v efektivním zapojení nestabilních zdrojů (v kombinaci s úložišti a řízením poptávky), a kde nestabilizují elektrickou síť dominantně tím, kolik uhlí hází do pece.

Start „nového věku v energetice“ u nás neodstartovala promyšlená politika vlád ani naplnění cílů dohodnutých na evropské úrovni. Odstartovala ji Putinova agrese na Ukrajině. A tento proces je na pouhém začátku.

Odehrává se asi k malé radosti velkých českých aktérů, kteří si své zájmy v minulosti dobře ochránili za cenu zaostávání naší energetiky. Už teď je ale vidět, jak málo jsme na změny, které sebou přinese, připraveni. Je o to paradoxnější, že nejvíce energie stále napínáme k diskusím o tom, kolik že to jaderných bloků budeme mít v polovině století, na místo toho, abychom co nejrychleji začali řešit, co se odehrává de facto již dnes. A co podobu naší energetiky během pouhých pár let zcela změní.

Autor: Luděk Niedermayer

Úvodní foto: Kristýna Čermáková