Chránit klima má smysl, i když se to možná nepovede. Čechy přesvědčí soláry a elektromobil v každé vesnici, říká Jan Krajhanzl
Ochrana klimatu je jednou z nejsmysluplnějších věcí, které člověk může v tomto století dělat. Pokud ale přitom nebudeme myslet na slabší, dekarbonizace se nepodaří, upozorňuje zakladatel a ředitel Institutu 2050 Jan Krajhanzl.
Ondřej Novák
4. 1. 2023
Sociální a environmentální psycholog Jan Krajhanzl patří mezi nejzkušenější odborníky na komunikaci klimatické změny v Česku. Vedle výzkumné práce v Institutu 2050 přednáší na Masarykově univerzitě v Brně.
Se svým týmem přinesl do veřejné debaty o ochraně životního prostředí tvrdá data, která dokazují, že většina Čechů už nepochybuje o antropogenní změně klimatu a chce chránit přírodu. Dalo by se říct, že po letech zpochybňování máme v Česku konečně vyhráno a můžeme se od zbytečných debat, zda se planeta opravdu otepluje a jestli za to může uhlík v atmosféře, posunout k tolik potřebným diskuzím, jak situaci vyřešit.
Jak se ale dozvíte v následujícím „long read“ rozhovoru, dobojováno ještě není. Dotkneme se i aktivistických útoků na muzea nebo komunikace požáru v Českém Švýcarsku.
Nedávno jste začal pomáhat s komunikací Správě Národního parku České Švýcarsko. Co máte v plánu?
Už na jaře jsem vyhrál výběrové řízení na zpracování strategie místní ekologické výchovy, vzdělávání a osvěty. Ta nicméně nekončí jen u dětí, považujeme za důležité, jak správa parku komunikuje s turisty, místními i médii.
Jedním z prvních kroků proto bylo, že jsme založili twitterový profil. Aktuálně byla dopracována zpráva takzvané Hruškovy komise pod Ministerstvem životního prostředí, která empiricky analyzuje příčiny požáru a jeho šíření. Myslím, že bude důležité tuto odborně náročnou problematiku přeložit pro širokou veřejnost.
Do budoucna bude důležité, jak se správě bude dařit komunikovat například různé typy managementu území nebo budovat dialog s místními.
Ve veřejném prostoru se kolem požáru v létě vedla poměrně vyhrocená debata třeba o tom, jestli bývalé vedení parku zvolilo správný management. Emoce pochopitelně zjitřilo i to, že kvůli požáru došlo ke škodám na majetku. Komunikovat takovou věc nějak racionálně bude asi docela výzva, že?
Dlouhodobě se zabývám komunikací témat, kde rozum šel někdy trochu stranou, a baví mě situaci deeskalovat, zkoušet do diskuze vracet věcný tón a více si naslouchat. Nejen o věcech donekonečna mluvit z perspektivy ochrany přírody, ale zkusit se na některé druhy managementu dívat perspektivou veřejnosti.
Ne proto, abychom erodovali ochranu přírody, ale abychom v ní našli společnou řeč. Například po kůrovcové kalamitě se kácely kmeny, které na některých místech parku zůstaly. A spousta místních si řeklo: „Tady se jim válí palivové dříví, jak to tu mohl někdo nechat?“ A když pak začne hořet, vzpomenou si pochopitelně na to dříví.
Jenže když se zeptáte odborníků na dynamiku šíření požáru, řeknou vám, že kmeny, které leží na zemi, nehoří lépe než holiny, ze kterých se kmeny odvezly. Každopádně běžní lidé o tom uvažují jinak.
Také proto mi přijde důležité učit se dívat na různé typy managementu optikou místní veřejnosti. A třeba, jednou, umět vyprávět o národním parku České Švýcarsko nějaký společný příběh, sdílený ochránci přírody, turisty i místními.
Jak jste vnímal výměnu bývalého ředitele parku?
Pokud vím, tak dodnes nebyly ze strany Ministerstva životního prostředí jasně sděleny důvody, které k odvolání vedly. Což podporuje bohužel spekulace včetně mediálních, které nepomáhají vůbec nikomu. Osobně mi připadalo nešťastné, že vedení parku bylo bez jakéhokoliv zkoumání mediálně pasováno do role viníků katastrofy.
Zmiňoval jste, že se budete chtít s místními a správou parku domluvit na tom, jak vyprávět společný příběh. Česko prochází už třetím krizovým rokem, dvěma covidovými, jedním válečným. Myslíte, že i Česku chybí společný příběh, kterým bychom vyprávěli naše společné zážitky, společné dějiny této doby?
Určitě nám chybí společné vyprávění. Třeba během covidu tu zemřelo přes 40 tisíc lidí, což nemá v české novodobé historii obdoby. V podstatě to byla humanitární katastrofa plná osobních tragédií, a přitom nám chybí společná reflexe událostí těch posledních dvou let.
Podobně nemáme žádný společný příběh o třiceti letech od Sametové revoluce. To jen dále rozděluje společnost, přispívá k už tak vysoké nedůvěře, ať už ve společný stát nebo demokracii.
A jak podle vás Češi ten už třetí krizový rok zvládli?
Snažím se společnost spíš pochopit než hodnotit a známkovat. Řekl bych každopádně, že „not great, not terrible“. Ve vztahu k Ukrajině máme být na co hrdí z hlediska rozsahu pomoci, ať už na počet obyvatel nebo naše HDP. Zároveň ale vidíme, že napětí ve společnosti přibývá. A ty tenze příliš nezvládáme, v české společnosti postrádám větší vzájemnost, empatii, solidaritu.
Žiju s rodinou na venkově a číst si odtud český Twitter je někdy dost smutné a hořké. Míra nepochopení pro to, že někdo má skutečně hluboko do kapsy, že na venkově se bez auta nedostanete do práce, že rostoucí ceny pohonných hmot byly na jaře pro někoho likvidační.
Jako by scházelo elementární pochopení, že ne všichni máme stejnou startovní čáru, že jsou regiony, kde se opravdu žije úplně jinak než v Praze na Vinohradech, na Letné nebo v pražských satelitech.
Zvládá podle vás vláda komunikovat, co se tu děje?
Viděli jsme, že řada opatření přišla ve srovnání s okolními zeměmi pozdě. Systém podpor navíc – symptomaticky – zůstává hodně nepřehledný, což je taková česká klasika.
Potřebujeme systémy podpory designovat tak, aby se v něm i člověk se základním vzděláním nebo v pokročilém věku dokázal zorientovat. Často mluvíme o nedůvěře českých občanů a občanek vůči státu, ale možná by se mělo naopak i mluvit o tom, jak český stát hluboce nevěří svým vlastním občanům a občankám, kolik administrativy a různých potvrzení po nich v nejrůznějších situacích požaduje.
Na druhou stranu, strach z vysokých cen vedl hodně lidí k tomu, že začali řešit domácí fotovoltaiku a zajímají se, jak snížit svou energetickou náročnost. Takže z krize může na druhou stranu vzejít něco pozitivního z hlediska ochrany klimatu, nemyslíte?
Vždycky se mi těžko mluví o hledání světlých stránek současné války, protože na Ukrajině reálně umírají lidé, někdy i děti. A i u nás máme najednou spoustu lidí, kteří jsou na tom opravdu špatně. Jestliže jsme dřív měli 800 tisíc lidí v exekuci, bojím se, kolik jich přibude letos.
Spočítáme vám, kolik můžete ušetřit pomocí domácí fotovoltaiky
Ale pokud se budeme bavit striktně o životním prostředí, tak ano. Vidíme i na našich datech, která sbíráme s Institutem 2050, že poptávka po fotovoltaikách, tepelných čerpadlech nebo hybridních vozech či elektroautech roste. Lidé možná začali systematičtěji přemýšlet o úsporách. Myslím, že se v příštích letech naučíme, že stojí za to ušetřit každou kilowatthodinu.
Může odklon od ruského fosilního plynu a osobní kontakt s fotovoltaikou, elektromobily nebo hybridy utvrdit Čechy v tom, že dekarbonizace je cesta správným směrem?
Vypadá to, že ano. Přibyl nám další důvod, proč neotálet s odklonem od fosilních zdrojů. Druhý rozměr je ten, že solárních panelů, tepelných čerpadel a elektromobilů bude za chvíli mezi lidmi přibývat – stanou se součástí našich obcí, naší každodennosti.
Možná, že i v hospodě přijde řeč na to, kolik tím soused ušetřil nebo s jakou firmou má dobré zkušenosti. Šíření inovací do společnosti se urychluje.
Na druhou stranu, vidíte tam i nějaká rizika? Třeba zkušenosti s neseriózními firmami, nebo že chudší lidé zůstanou ještě víc pozadu za tou bohatší vrstvou, protože si inovace a úsporná opatření nebudou moci dovolit?
Největší riziko spatřuji v tom, jak se interpretují důvody zvyšování cen. Je tady pořád část populistů a možná ještě pozůstatek nějakého hybridního působení z Východu, které mají tendenci svádět růst cen dominantně na Green Deal nebo obnovitelné zdroje energie. Přitom ceny energií ještě před válkou na Ukrajině hnala nahoru cena ruského plynu.
Zapojte se do boje s klimatickou změnou a ještě ušetřete za vytápění. Tepelné čerpadlo přinese pohodu i velké úspory rodinného rozpočtu
Stát navíc bude potřebovat chránit ekonomicky slabší vrstvy před cenami energií. Přál bych si, abychom nejchudším neposílali jen příspěvky na složenky za elektřinu, ale abychom jim umožnili mít vlastní výrobní a úsporné kapacity.
Chtěl bych, abychom mohli zvýšit možnost kofinancování někam k 95 nebo i 100 procentům pořizovací ceny. Teď jsem zaslechl, že ve Španělsku je dokonce 110 procent, lidé dostávají odměnu i za to, že si vyřídí sami administrativu. Takhle se můžeme postarat o nejohroženější skupiny a zároveň výrazně snížit naše emise skleníkových plynů.
V poslední době se udála i řada aktivistických akcí, typu stávky vysokoškoláků, útoky na obrazy v muzeích, blokády silnic. Když si to dáme dohromady s protichůdnými názory na růst cen energií, obecně s válečným rokem a různými tenzemi ve společnosti, to už na mě působí jako slušný komunikační guláš. Můžou aktivistické přímé akce v takové situaci vůbec ještě nějak prospět?
Česká veřejnost je v otázkách klimatických protestů velmi rezervovaná. Domnívat se, že protest získá kladné body, je podle mě často přespříliš optimistické. A myslím, že řada aktivistů a aktivistek se o to ani nesnaží.
Sami často zmiňují, že chtějí jen zvednout nějaké téma, vytvořit aktualizační moment, který téma vykopne do hlavního vysílacího času, kde se málo mluví o klimatu nebo spalování fosilních paliv.
To je dobrá úvaha, řada médií skutečně příliš málo mluví o spoustě dlouhodobých a zhoršujících se problémů, protože tam chybí aktualizační momenty. Aktivistická scéna tyto momenty generuje.
Na druhou stranu, vytvořený mediální prostor často zkonzumuje samotná akce – řeší se, kdo chtěl spát v jaké aule, jestli tam byla havárie nebo nebyla, čím kdo poléval obraz a zda byl poškozen. O problému samotném se ale pořád tolik nemluví.
Na druhou stranu, v dekarbonizaci už – sice ne dost rychle, ale přece jen – nějak postupujeme. Nejsou už tyto protesty přežitek? Nebude stačit už jen to, že si lidé ty nové technologie osahají, a tím se k nim sami dostanou?
Historicky je právě boj za svobodu a demokracii spojen jak s protesty, tak s akty občanské neposlušnosti. Něco jiného je, když některé protesty negativně dopadají na běžné lidi – například blokády automobilové dopravy.
U spousty lidí to zhoršuje jejich pohled na ochránce a ochránkyně klimatu. Speciálně útoky na obrazy, jakkoliv nedošlo k jejich poškození, řada lidí vnímá jako kulturní barbarství. Obávám se, že tady negativa převažují. Naopak u stávky za klima vnímám potenciál oslovit veřejnost a dostat některá témata do médií. Opravdu ale vždy záleží, jak se to uchopí.
Podstatou protestů často je, že sice něco děláme, ale neděláme toho dost nebo to děláme pomalu. Jak se nenechat semlít životem v éře klimatického rozvratu?
Jak říkal Václav Havel, naděje není přesvědčení, že to dopadne dobře, ale jistota, že to, co děláme, má smysl. Dříve jsem pracoval s dětmi z ulice a tam to bylo podobné. Když jsme se snažili, aby méně chodily za školu nebo se méně účastnily pouličních rvaček, neměli jsme perspektivu, že ty děti budou někdy žít život jako ze žurnálu. Snahou bylo zmírnit v jejich životech ta největší rizika a trochu pomoci v tom, aby si ho nezkomplikovaly něčím, čeho budou litovat.
V tomto je boj za záchranu klimatu podobný. Nemůžu říct, že si jdeme pro vítězství. Ale každá desetinka stupně, o kterou se nezvýší globální průměrná teplota, je dobrá a může mít velký dopad. Jsou to jen čísla, ale vidím za nimi zachráněné lidské životy a zachování některých ekosystémů. Pojďme se snažit udělat to, co dokážeme. Věnovat se těmto tématům je podle mě jednou z nejvíce smysluplných věcí, které můžeme ve 21. století dělat. Uvidíme, nakolik se nám to podaří nebo ne.
Autor: Ondřej Novák
Úvodní foto: Pixabay