Obří předražený reaktor se stal symbolem neúspěchu jaderného restartu

Mohl to být pěkný vánoční dárek pro všechny fanoušky jaderné energetiky: v noci na 21. prosince dosáhl jaderný reaktor ve finské Olkiluoto kritičnosti. Jde o první dokončenou jadernou elektrárnu od spuštění českého Temelína v Evropě. Projekt, který měl být prvním krokem k jaderné renesanci v Evropě, však spíše poslal jaderný průmysl na jednotku intenzivní péče.

Stavba finské jaderné elektrárny trvala neuvěřitelných 16 let. Původní naprosto nerealistický plán přitom počítal se spuštěním již v roce 2009. Stavba doprovázena četnými problémy se pak protáhla o téměř 13 let. Vzrostla také cena: reaktor měl být původně dokončen do roku 2009 s cenou 3,2 miliardy eur. Konečné náklady na jadernou stavbu se odhadují na přibližně 11 miliard eur.

Do případu Olkiluoto se promítají všechny absurdity jaderného průmyslu. Dodavatel, kterým bylo nejdříve konsorcium francouzsko-německé Areva-Siemens a následně pouze Areva, si od mamutího reaktoru Evropského tlakovodního reaktoru (EPR) s výkonem 1600 megawattů sliboval, že odstraní všechny předchozí neduhy jaderných investic. Projekty ze 70. a 80. let minulého století se potýkaly s průtahy a růstem ceny. Koncentrace do jednoho velkého reaktoru měla tyto neduhy odstranit. Jak je poznat z protahování termínu i růstu ceny na téměř čtyřnásobek, opak byl pravdou. Tristní zkušenosti s výstavbou byly důvodem, proč finské konsorcium v roce 2015 zrušilo objednávku reaktoru EPR.

„Finský projekt Olkiluoto 3 ukázal jadernému průmyslu, že nereálně optimistické odhady můžou přivést do miliardových ztrát i tak silnou společnost, jakou byla francouzská Areva. Dodavatelé tak budou při uzavírání smluv opatrnější. Mediálně přitažlivý příběh o jaderné renesanci, kterou měl finský projekt odstartovat, se ukázal být prázdnou bublinou,“ hodnotí finské zkušenosti s novým jaderným reaktorem Karel Polanecký, energetický expert Hnutí Duha, který projekt sledovat od samotného začátku.

Sny o renesanci

Historie reaktoru EPR se píše v raných 90. letech minulého století. Tehdy se spojily francouzské a německé firmy, které chtěly vyprojektovat tak bezpečný reaktor, který by ani při vážné havárii spojené s roztavením reaktorového jádra neohrozil své okolí. Projekt na papíře se dokončoval v neklidné době, kdy teroristé zničili s pomocí dopravních letadel mrakodrapy Světového obchodního centra v New Yorku. Slogan, že reaktor EPR odolá pádu velkého letadla, se tak stal jedním z hlavních prodejních artiklů. Jenže právě celková koncepce se ukázala nad síly stavitelů reaktoru.

Problémy přitom ve Finsku začaly ještě před zahájením stavby. Tlak na rychlé spuštění stavby vedl k tomu, že finský úřad pro jadernou bezpečnost STUK neměl dost času na posouzení kvality a bezpečnosti projektu. Během 12 měsíců to nestihl a tak padlo rozhodnutí, že část licenčního řízení bude provádět až za „pochodu“ během samotné výstavby. Stavba začala na podzim 2005, ale už v lednu 2006 oznámil zadavatel prvních 6 měsíců zpoždění. Problémy z prvních měsíců stavby jsou spojené se špatnou kvalitou pokusných svarů na vzorcích reaktorové nádoby. Testovací vzorky ukázaly, že tlaková nádoba od japonské Mitsubishi neodpovídá francouzským požadavkům na kvalitu. Jaderný dozor STUK pak kritizoval nedostatečnou odbornost svářečů.

Spěch se zřejmě projevil i na mizerné kvalitě betonové základové desky. Kontroly zjistily, že deska je příliš porézní a nevyhovuje projektovým parametrům. Důvody? Údajně příliš vysoký podíl vody v betonové směsi. Během dalších let šlo například o bezpečnostní problém v primárním okruhu reaktoru (nepřípustnou úroveň vibrací u kompenzátoru tlaku). Areva také na jeden čas zastavila práce. Důvodem byly zřejmě spory o to, kdo pokryje rostoucí finanční ztrátu.

Investice do reaktoru vyřadila rychlejší opatření

Jen technologické limity však nevedly k nelichotivému zpoždění o 13 let. Vina jde za komplikovanou koncepcí reaktoru a množstvím subdodavatelů, kteří se museli na staveništi domluvit. Jaderný průmysl tak nabídl projekt, který byl pokusným králíkem. Vzhledem k tomu, že objednatelem reaktoru bylo konsorcium složené z průmyslových firem a města Helsinky, je třeba k 4krát zvýšené ceně ještě přičíst vícenáklady za energii, kterou museli 13 let nakupovat jinde. Pokud by se konsorcium rozhodlo pro obnovitelné zdroje, měli by energii – ve Finsku například z větrných farem – podstatně dříve a za lepší cenu.

Finské rozhodnutí pro nový jaderný reaktor mělo potenciál snížit závislost země na dovozu elektřiny z okolních zemí. Ve výsledku však zůstala finská ekonomika závislá dlouhých 13 let navíc.

„Stratégové vytvářející energetické koncepce zaznamenali třináctileté zpoždění, které by z pohledu zajištění energetického zásobování mohlo přinést zásadní komplikace. Nevydařený plán rychlé výstavby velkého bloku v Olkiluotu přispěl k popularizaci konceptu malých modulárních reaktorů, na jejichž vývoj dnes jaderný průmysl sází. Zkušenost s projektem Olkiluoto 3 stojí v protikladu k rozvoji obnovitelných zdrojů, který v poslední dekádě svou rychlostí překonal prakticky všechny odborné odhady,“ vyhodnocuje zkušenosti Karel Polanecký.

Pokus o reparát

Pověst Arevy s reaktorem EPR měla zachránit jeho výstavba ve francouzském Flamanville. Jenže ani na tomto staveništi se nedaří. Odhadované náklady EPR vzrostly z 3,3 miliard eur na nejméně 9 miliard. První beton zamířil na místo budoucí elektrárny v roce 2007 a komerční provoz byl očekáván v roce 2012. Reálné dokončení se však očekává v roce 2023, tedy 11 let po původním termínu. Problémy byly spojeny například s dodávkou tlakové nádoby, na které francouzský jaderný úřad odhalil výrobní vady.

Zpoždění se nevyhnuly ani čínské mutace tohoto reaktoru a s obdobnými problémy se potýká britský projekt Hinkley Point C. Zájem o reaktor EPR 1600 ztratily Nizozemsko, Švýcarsko a neuspěl ani v USA nebo Kanadě. Dlužno dodat, že se na trhu neprosadily ani pokročilé reaktory od jiných dodavatelů. Westinghouse má problémy s reaktorem AP1000, který kopíruje neduhy EPR: předražení a časové průtahy. Lépe na tom není ani korejská konkurence.

Již v roce 2009 hodnotil nezdar jaderné renesance prof. Steve Thomas pro Scientific American jasně: „Silně pochybuji nad tím, že investice do jaderné energetiky by měly být tím nejhospodárnějším způsobem, jak snížit emise skleníkových plynů. Pokud by se peníze vložily do jiných řešení, jako jsou zvyšování energetické účinnosti a obnovitelné zdroje, získá investor mnohem lepší návratnost na své peníze.“

Podobný názor má i český expert na jadernou energetiku Edvard Sequens ze sdružení Calla. „Podobně (jako EPR ve Finsku) dopadají i další projekty ve vyspělých zemích a pokud by se měly stavět nové Dukovany, nebudou výjimkou. Od reaktorů EPR se čekalo, že přispějí k renesanci jaderného průmyslu, ale nastal opak. Nové jaderné elektrárny nejsou konkurenceschopnými zdroji a budou postupně opouštět scénu už jen z důvodu svého stárnutí,“ uzavírá Sequens.

Autor: Martin Prax

FOTO: Schölla Schwarz / Creative Commons / CC-BY-SA