Poslední česká obec, kterou zbourali kvůli uhlí. Bagry vjely mezi domy před 30 lety

V našem seriálu si připomínáme některé významné události a osobnosti, které se dalšímu rozšiřování velkorypadel postavily. Nejprve jsme přiblížili osud Horního Jiřetína, pak jsme přinesli rozhovor s tamním starostou Vladimírem Buřtem, který se stal nejvýraznější osobností v boji proti prolomení těžebních limitů u velkolomu ČSA. Následoval text o úpravě těžebních limitů u dolu Bílina. V tomto článku si připomeneme osud Libkovic, poslední severočeské obce, která padla kvůli těžbě hnědého uhlí. Ale bylo to skutečně nutné?

Támhle stála škola, na jejímž hřišti každý všední den sportovaly místní děti. Nebylo to odsud daleko k centru obce s kašnou, vedle níž stávala radnice. Za silnicí byly obchody, vlevo od kašny každý den ráno otvírala oblíbená pekárna, kde pekli také vynikající chleba, který vydržel chutný až týden. Támhle chodili lidé na poštu a támhle na koupaliště. Na zahradě tohoto domu byla králíkárna, za tímto domem rostl sad s moc dobrými jablky. Tady stála hospoda, kde se do poslední chvíle rozebíralo, jestli se místní obyvatelé budou muset kvůli těžbě hnědého uhlí odstěhovat. A samozřejmě kostel svatého Michala, ten vydržel stát úplně nejdéle, ale po letech chátrání a postupné devastace šel v roce 2002 také k zemi. Teď všude roste jen bodláčí, vysoká tráva, není takřka poznat, že zde stála obec, kde na přelomu 80. a 90. let žilo několik stovek obyvatel.

Limity obyvatele nezachránily

Na podzim 1991 sice Pithartova vláda stanovila nepřekročitelnou hranici povrchové těžby uhlí, ale právě Libkovice už nezachránily. O zbourání obce, kde ještě začátkem 80. let žilo bezmála tisíc obyvatel, totiž rozhodly úřady ještě před listopadem 1989 a doly vykoupily většinu tamních domů a pozemků. Tehdy nikdo nevěřil, že je možné se plánům na rozšiřování měsíční krajiny v Podkrušnohoří postavit do cesty.

„Patřím mezi ty, kterým byly ‚vykoupeny‘ domovy, kde prožili své dětství, dospívání… Byl to můj ‚rodný dům‘. A co z mého dětství zůstalo, jsou jen vzpomínky,“ napsal před časem v časopise Sedmá generace v diskusi pod článkem o Libkovicích jeden z bývalých obyvatel. „Nevím, zda vůbec z našeho domu a zahrady alespoň něco zbylo (třeba ty stromy, kde se rodily ty výborné šťavnaté hrušky). Ani jsem se nemohl podívat na místo, kde jsem žil, a ukázat je své vnučce – protože je tam vstup ‚přísně zakázán‘. Nejsmutnější ale je, že se tam nedostal ani můj taťka, který – když umíral – vzpomínal na Libkovice, kde se narodil a prožil takřka celý život. Vzpomínal i na pekárnu, která patřila jeho tatínkovi, na ten voňavý chlebík a ručně pletené housky…“

A pokračoval: „No, všechno je to v rozvalinách a sutinách – pryč. Je mi z toho všeho smutno a taky cítím bezmocný hněv. Vesnička, která byla zbytečně zbouraná jen proto, aby si náhodou mocipáni nepošramotili své ego. A odvolávej se, kam chceš – třeba si pošli kolkovanou stížnost na lampárnu.“

Havlova návštěva

„… je věcí nás všech, jak vypadá naše země, naše krajina. Jsou to lidé, kteří prostě protestují proti té aroganci průmyslové civilizace, která ničí třetinu naší země, proměňuje ji v poušť a takovým ještě zvláštním přezíravým způsobem k těm občanům, kteří tam žijí, k jejich tradici, k jejich životnímu prostředí, jenom v zájmu zvyšování produkce hnědého uhlí, ta zvláštní necitlivost, která se vytvořila v éře komunismu u nás, a která přežívá, že, ta prostě zasluhuje, aby na ni bylo posvíceno…“ uvedl tehdejší prezident Václav Havel v prosinci 1992 poté, co se do Libkovic přijel osobně podívat.

Právě na začátku prosince 1992 začala první blokáda Libkovic. Jak se ukázalo později, demolici nezabránila. Do roku 1994 byla postupně zbourána většina domů. Za pár let po listopadu 1989 zmizela obec, jejíž první písemná zmínka pochází již z roku 1186 v listině knížete Bedřicha.

„Prvního prosince 1992 jsme s přáteli z dalších ekologických organizací zablokovali demoliční bagry právě ve chvíli, kdy přijely zbourat místní kostel. Ten jsme považovali za symbol vesnice v krajině, kterou energetika proměnila v průmyslovou poušť. Požadovali jsme okamžité zastavení demolice, systémové řešení ekologické katastrofy v severních Čechách a státní energetickou politiku založenou na úsporách energie,“ popsal později Jan Piňos, tehdejší vedoucí kampaně za záchranu Libkovic a později programový ředitel v Greenpeace Česká republika. Mimochodem: Piňos přišel při blokádě o vyražený zub.

„Státní doly Hlubina slíbily, že kostel nechají stát, ale v bourání domů pokračovaly. Během několika dní se sjely do Libkovic desítky lidí. Ti pak po tři měsíce bránili vlastními těly domy před rypadly. Kromě zimy museli snést i časté násilí ze strany dělníků demoliční čety. Ačkoli jsme získali odborné podklady svědčící pro zachování obce a vyvinuli velký tlak na politiky a úředníky, ačkoli ministr průmyslu zastavil na několik měsíců bourání a po stupňovaném násilí pracovníků dolů odvolal jejich ředitele, Libkovice nakonec padly. Nepodařilo se je zachránit ani navzdory podpoře odborníků a známých osobností v čele s prezidentem Václavem Havlem,“ uvedl Piňos.

Na počátek 90. let vzpomínal rovněž fotograf Ibra Ibrahimovič, který zaznamenal bourání Libkovic a boj místních obyvatel za jejich záchranu v unikátním seriálu černobílých fotografií s názvem „Libkovice, svědomí severu“. Uvedl, že na první prosincové ráno roku 1992 nezapomene. „Přijel jsem do Libkovic z Litvínova s dobrovolníky Greenpeace a fotografoval obsazení bagru, který měl ten den zbourat kostel. Akce plánovaná na pár dní přerostla v urputnou dvouletou snahu o záchranu obce systematicky likvidované již od roku 1990 kvůli plánované těžbě uhlí. Přes soudní spory, vyjednávání s doly i Ministerstvem průmyslu zatarasilo odpoledne 13. října 1993 komando soukromé bezpečnostní agentury vstup do vesnice a dva bagry pobořily do večera 29 domů v hlavní ulici – třetinu z těch, které ještě stály. Za měsíc bylo pobořeno dalších 25 domů a do konce roku 1994 padla téměř celá obec. Stala se tak zatím posledním sídlem, jež bylo v severních Čechách zbouráno kvůli těžbě uhlí, a to přes odpor místních,“ vzpomínal Ibrahimovič.

Dalším z významných osobností boje proti likvidaci se stal rovněž poslední libkovický starosta Stanislav Břicháček, který v obci setrval až do posledních chvil.

Musela obec padnout?

Tehdejší ministr průmysl Vladimír Dlouhý (ODA) na podzim 1993 slíbil, že Libkovice jsou „poslední zbouranou vesnicí v Podkrušnohoří“. Už o zhruba půl roku dříve – v květnu 1993 po několikaměsíčním zákazu bourání – byl přitom vydán opětovný příkaz k likvidaci obce. Dlouhý se v roce 1993 stal spolu s tehdejším premiérem Václavem Klausem nositelem první české antiekologické ceny Ropák roku, a to „za tichý dohled při rušení další lidské vesnice Libkovice v severních Čechách, které jsou ropáckým hnutím považovány za kolébku svého vzniku“.

Bylo skutečně nutné, aby Libkovice padly? Lukáš Kopecký, mluvčí Severočeských dolů, které v této oblasti dolují hnědé uhlí, na otázku, zda budou těžit také v místech, kde stály Libkovice, odpověděl: „Hornická činnost na katastru Libkovic už probíhá dle platného povolení k hornické činnosti.“ A dodal: „V tuto chvíli máme na Dolech Bílina povolení k hornické činnosti do roku 2030. Vše ostatní bude záviset na politických rozhodnutích a vývoji situace v energetice a teplárenství.“

Mluvčí české kanceláře Greenpeace Lukáš Hrábek namítá: „Stále platí, že Libkovice byly zbourány zbytečně. Ani třicet let po jejich vymazání z mapy se v místech, kde kdysi stály domy, uhlí netěží. A není jisté, jestli se nakonec rozšíří povrchový velkolom Bílina a zda se tu vůbec někdy těžit bude. Společnost ČEZ se svou dceřinou firmou Severočeské doly se totiž do rozšíření dolu, které jí umožnilo prolomení územních ekologických limitů v roce 2015, nijak nežene. Další těžbě na Bílině může udělat přítrž nová vláda, pokud se bude snažit konec těžby a spalování uhlí urychlit. Rozhodnout o konci těžby na Bílině může také bankovní sektor, respektive jeho neochota financovat nové uhelné projekty. Případné rozšíření dolu za horizont roku 2030 by také bylo v rozporu s plány na spravedlivou transformaci v regionu a mohlo by dokonce ohrozit miliardy korun z Fondu spravedlivé transformace, které mají do Ústeckého kraje jít. Odstrašujícím příkladem může být notoricky známá kauza rozšíření polského dolu Turów na hranicích s Českem, v níž Evropská komise jasně deklarovala, že při rozšiřování těžby nebude mít region na unijní peníze nárok.“

A tehdejší vedoucí kampaně za záchranu Libkovic Jan Piňos k tomu před časem dodal: „Oběť Libkovic měla smysl. Obec se stala symbolem neudržitelného ničení Podkrušnohoří, arogance důlní lobby, špatné energetické politiky státu, selhání politiků a nefungující demokracie, ale zároveň i příkladem, že vždy stojí za to přinést svědectví z míst, kde je ničena příroda i lidské zdraví, svoboda a důstojnost. Libkovice se staly mementem, které určitě napomohlo tomu, že další obce ohrožené až donedávna těžbou uhlí a tlakem na prolamování těžebních limitů – především Horní Jiřetín a Černice – dnes mohou stát, rozvíjet se a být v bezpečí.“

Autor: Pavel Baroch

Foto: Greenpeace – Ibra Ibrahimovič