Když vláda zamýšlela vyvlastnit a zbourat domovy, nešlo jen sedět, říká Rovenský

V našem seriálu si připomínáme některé významné události a osobnosti, které se dalšímu rozšiřování velkorypadel postavily. Nejprve jsme přiblížili osud Horního Jiřetína, pak jsme přinesli rozhovor s tamním starostou Vladimírem Buřtem, který se stal nejvýraznější osobností v boji proti prolomení těžebních limitů u velkolomu ČSA. Následoval text o úpravě těžebních limitů u dolu Bílina a pak připomínka osudu Libkovic, poslední severočeské obce, která padla kvůli těžbě hnědého uhlí. Nyní přinášíme rozhovor s vedoucím energetické kampaně české pobočky Greenpeace Janem Rovenským, který v boji za zachování těžebních limitů v Podkrušnohoří strávil 10 let.

Jak se zpětně díváte na těžební limity, které před 30 lety stanovila Pithartova vláda? Měly smysl?

Vyhlášení územních ekologických limitů těžby bylo jednou z nejdůležitějších věcí, kterou po roce 1989 vláda v oblasti ochrany životního prostředí udělala. Dnes nám to může připadat neuvěřitelné, ale nebýt jich, bourání měst a vesnic a plošná devastace krajiny v Podkrušnohoří by pokračovaly dále – byť třeba pomaleji a v menším měřítku. Zásadní smysl tak měly nejen v době svého vzniku, ale také o čtvrtstoletí později. Zásluha jejich odborných a politických „otců“ – tedy Martina Říhy, Ivana Dejmala a Petra Pitharta – je v tomto ohledu nezapomenutelná.

Opakovaně se objevovaly snahy politiků i těžařů limity prolomit, kdy byla podle vás situace nejvážnější?

Limity čelily velmi silnému a víceméně kontinuálním tlaku na prolomení od roku 2004 až do roku 2015. Z mého subjektivního hlediska pěšáka, který v boji za jejich zachování strávil 10 let, jsme měli nejvíc namále v době vlád Jiřího Paroubka a pak Jiřího Rusnoka, tedy v letech 2005 a 2013. V obou případech chtěli ministři limity přinejmenším na velkolomech ČSA i Bílina zrušit a pustit rypadla na Horní Jiřetín a Černice. V obou případech nás zachránilo, že to rozhodnutí odložili. V případě Rusnokovy vlády to byl malý zázrak – tehdy jsem si byl už víceméně jistý, že v řádu týdnů prohrajeme. Situaci zvrátilo usnesení nové sněmovny, která končící vládu vyzvala, ať na limity nesahá.

Proti případnému prolomení limitů jste před lety protestovali také tak, že jste pronikli do areálu Úřadu vlády a rozmístili na zahradě kříže s názvy obcí, které zanikly kvůli povrchové těžbě uhlí. Mají takové radikální akce smysl? Nevyvolávají ve veřejnosti spíše negativní reakce?

Podobné radikální akce mají smysl a u veřejnosti vyvolávají, alespoň u její většiny a alespoň krátkodobě, negativní reakce. Není v tom kupodivu rozpor. Sám jako novinář nejspíš máte zkušenost, že udržet zájem médií a veřejnosti u případů a témat, které se táhnou roky, je těžké. Občas se dostanete do situace, kdy se blíží nějaké zásadní rozhodnutí, a tiskovou konferencí nebo petičním stánkem k němu pozornost přitáhnout prostě nedokážete. Přitom právě pozornosti se politici v případě kontroverzních témat bojí – rozhodnutí bývají v takovém případě ideálně přijímána potichu v pátek večer před Vánoci pod bodem programu s názvem jako „optimalizace nelegislativních prostředků ovlivňujících surovinovou soběstačnost“. A pak je tam samozřejmě hledisko psychologické a – omlouvám se za to slovo – etické: pokud víte, že vláda zamýšlí lidem, kteří se mezitím stali vašimi přáteli, vyvlastnit a zbourat domovy, fakt budete jen sedět a studovat podklady, psát podání a chodit lobbovat? To dělám drtivou většinu času, ale ty tři dny za rok, kdy vylezu na rypadlo nebo střechu úřadu vlády, mají nakonec často srovnatelný dopad jako desítky dní v kanceláři.

Limity ale na počátku devadesátých let neochránily před zbouráním Libkovice, nezabránily tomu ani na svou dobu rozsáhlé protesty a blokáda vlastními těly. Greenpeace dodnes tvrdí, že se obec bourat nemusela, ale podle Severočeských dolů se už těžební činnost dostala do katastru Libkovic. Stále trváte na tom, že domy šly k zemi zbytečně?

Tohle je jeden z nejmazanějších fíglů, s nímž jsem se v životě setkal. Protože náhoda to podle mě nebyla. Územní limity totiž explicitně omezovaly rozšiřování povrchových velkolomů – hlubinné těžby se netýkaly. Takže Libkovice byly v době největšího bourání chráněny před rozšiřováním povrchového velkolomu Bílina, a kvůli němu by je zbourat nešlo. Ovšem nic je z právního hlediska nechránilo před likvidací kvůli rozšiřování hlubinného dolu Kooh-i-Noor. Přitom pod Libkovicemi byly tekuté písky, takže se tam bezpečně hlubinně těžit nedalo, což všichni, včetně nás, věděli. Naivně jsme na jednáních a v médiích dokazovali, že se pod Libkovicemi nikdy hlubinně těžit nebude – a měli jsme samozřejmě pravdu: Kohinorka zkrachovala jen o pár let později na konci devadesátých let, aniž by se k obci stihla přiblížit. Pointa, která mi došla až po letech, byla v tom, že o Kohinorku samozřejmě nešlo – cílem bylo odstranit obec, která stála v cestě rozšiřování Bíliny, a následně otevřít cestu k posunutí limitů, které tam najednou „nic nechránily“. Což se bohužel nakonec přesně stalo. Provozovatelé dolů plánují na desítky let dopředu, a v tomhle měli nad námi, aspoň v devadesátých letech, bohužel navrch.

Už jste to vlastně nakousnul: před několika lety se limity přece jen měnily, a to u lomu Bílina. Jak se na toto rozhodnutí s časovým odstupem díváte?

První posunutí limitů na Bílině v roce 2008 jsem vnímal a dodnes vnímám jako zoufalý a v zásadě úspěšný ústupový boj. Klíčovou roli v něm opět sehrál Ivan Dejmal, který dokázal společně s Martinem Bursíkem přesvědčit ministra průmyslu a zbytek vlády k potvrzení platnosti limitů – která byla v té době těžaři zpochybňována – výměnou za obětování území, kde stávaly tehdy již zbourané Libkovice. Druhé posunutí limitů na Bílině v roce 2015 bylo o dost smutnější a zbytečnější, ale i tam šlo v podstatě o vládní handl s Ministerstvem průmyslu: „Fajn, pustíme vás dál na Bílině, když necháte na pokoji Horní Jiřetín a Černice“, což nakonec vyšlo. Považuji za zadostiučinění, že při současném vývoji skončí těžba na Bílině dříve, než se stihne do území, kam ji vláda pustila v roce 2015, dostat.

Mají těžební limity v současné době ještě smysl, když se s těžbou uhlí tak jako tak za několik let skončí?

Jsem přesvědčený, že smysl mají. Už kvůli jistotě pro místní lidi. Zkuste se na stejnou otázku schválně zeptat v Horním Jiřetíně. A to přesto, že žádné další snahy o jejich prolomení neočekávám. Tenhle zápas jsme, byť s odřenýma ušima, nakonec vyhráli.

Autor: Pavel Baroch

Foto: Jan Rovenský, Greenpeace ČR



Vážení čtenáři, tímto dílem končí náš miniseriál o třicetiletém výročí těžebních limitů v Podkrušnohoří. Jednotlivé díly si můžete připomenout zde:

Nejprve jsme se věnovali osudu Horního Jiřetína a Černic, které se roky bránily prolomení limitů.

Následoval rozhovor s hornojiřetínským starostou Vladimírem Buřtem, jednou z hlavních postav v boji za zachování limitů.

V dalším textu jsme se věnovali tomu, že ve své původní podobě limity nakonec stejně nezůstaly, a také výhledu, jak dlouho se v severozápadních Čechách ještě bude těžit.

A následoval článek o osudu Libkovic, poslední severočeské obce, která padla kvůli rozšiřování těžby uhlí.