Česko hledá odvahu říct jádru ne, Piráti ji zatím našli jen na půl

Minulý týden se v politice kromě obligátního COVIDu řešila i nové reaktory. Velmi mě udivilo, když jsem zjistil, že Česká pirátská strana, která hlásá, že chce řešit zodpovědně klimatickou agendu, šla na jednání s tímhle: „Opakovaně s Piráty upozorňujeme, že musíme pečlivě zvažovat, s jakým partnerem by měla ČR jaderné bloky stavět. Není to jen otázka financí, ale i výběru strategického partnera pro provoz na zhruba 80 let a otázka národní bezpečnosti. Od počátku přípravy jsme upozorňovali na další aspekty plánovaného projektu. Jsme přesvědčení, že investorem má být stát, nikoliv ČEZ, a to proto, že stát si může peníze půjčit levně a narozdíl od ČEZ nemusí řešit ziskovost pro další akcionáře.“

To uváděl jejich předseda, Ivan Bartoš. V celém prohlášení ani zmínka o tom, proč by se měl nyní jaderný reaktor stavět, a žádná zmínka o tom nejdůležitějším, že na prvním místě je co nejdříve přejít na bezfosilní energetiku. Česko je v rámci Evropy v ulpívání na stavbě nových jaderných reaktorů dost osamocené (není jediné, ale jedno z mála), tak je třeba se ptát, proč na tohle jaderné dogma naskakuje i strana, která chce být v hromadě jiných témat moderní, chce dělat evidence base policy a vytrhnout se z tohoto lokálního rybníčku, kdy se odmítáme podívat přes hranice a orientovat se podle dat. Ale nejde zdaleka jen o Piráty, jde o celkový problém celé politické scény, která v chápání problému klimatické změny a nutnosti rychlé transformace energetiky za zbytkem západní Evropy znatelně pokulhává.

Úplně všechno, co je potřeba vědět k jádru v současné Evropě a pak hlavně k rentabilitě a budoucnosti OZE, sepsal v průběhu minulých let datový novinář Jan Boček pro iROZHLAS.cz. Je to jednak článek Česko proti proudu ohledně našeho fanouškovství k novým jaderným blokům a pak obří článek o české zkušenosti s obnovitelnými zdroji, který se sice čte asi dvě hodiny, ale pakliže chce někdo vládnout Česku, tak to není zas tolik.

To klíčové sdělení je, že není problém jádro samo o sobě – pokud pominu věci jako ukládání odpadu –, také z hlediska dodržení klimatických cílů (tzn. obyvatelné planety) není nutné všechno hned okamžitě vypnout, naopak je třeba děkovat za každý zdroj, který nespaluje uhlí či ropné produkty, ale je to v něčem jiném.

Svět, abychom se neupekli, což nemyslím nijak v nadsázce, potřebuje řešit okamžitý přechod na bezuhlíkovou (razantně nízkouhlíkovou) energetiku. Okamžitý. Potřebuje řešit úspory energie, vysokokapacitní dráty na přesun elektřiny napříč Evropou, a hlavně potřebuje okamžitě stavět obrovské kapacity obnovitelných zdrojů energie. Protože ty jde stavět okamžitě a během pár let to může tvořit stěžejní část energetického mixu. Resp. musí, protože musíme snižovat emise.

Problémy na jaderném staveništi

Pokud si nastudujete situaci na trhu, zjistíte, že v Evropě dnes nikdo jaderné bloky stavět pořádně neumí. Doba dodání nelze předpokládat pod 20 let, spíše se očekává, že to bude trvat déle. Po boomu jaderných elektráren, který byl třeba ve Francii před několika desítkami let, se ukázalo, že to není komerčně zajímavé a dnes nejsou na našem trhu firmy, které by dokázaly jaderné elektrárny sekat jak Baťa cvičky. To jediné by dávalo kdyžtak smysl. Ne hrát si s pár bloky v rámci celé Evropy.

Dát obrovské úsilí a dnes reálně nevyčíslitelné množství peněz do stavby mamutího projektu, která bude trvat těch minimálně 20 let, nedává z ekonomicko-energeticko-klimatického důvodu žádný smysl. Není na to prostě čas a je to obří risk, protože je krajně nejisté, že se to někdy dokončí a rozjede.

V době za těch dvacet let už bude svět kompletně předělaný na nefosilní zdroje, protože bude muset. Na Česko se čekat nebude. Naše často proklamovaná národní energetická soběstačnost je v zásadě humorné téma, je to, jak kdyby potřebovalo energetickou soběstačnost Bádensko nebo Dolní Sasko. Žádnou soběstačnost nepotřebujeme, protože budoucnost energetiky je jinde, my jsme kapka v moři a jediné, co musíme dělat, je mít taky obnovitelné zdroje všude tam, kde to dává smysl, kde svítí slunce a fouká vítr, a celkově to něco přidá do systému.

Pokud tedy nesleduje budování nových jaderných bloků klimatické cíle, protože se to časově míjí, tak jsou obří investice do tohoto zdroje energie kontraproduktivní, jelikož budou chybět jinde. Ve vzdělávání, ve vysokorychlostních tratí nebo právě v budování infrastruktury pro OZE. Peníze jsou jen jedny a buď je utopíme v desítkách let trvajícím a velmi rizikovém procesu, nebo je nacpeme do podpory obnovitelných zdrojů a budeme z nich mít užitek hned. Na to, abychom souběžně masivně přecházeli na OZE a souběžně topily stovky miliard ve stavbě nových bloků, nemáme.

Ještě jedna věc je důležitá. Co se týče záložních zdrojů kvůli stabilitě sítě, to pokryjí bez problémů stávající elektrárny, které má smysl udržovat v pohotovostním režimu. Nové bloky za stovky miliard nemůžeme stavět jako záložní zdroje, to je asi zřejmé.

Politické sdělení je jasné. Pokud se máme vydat cestou konkurenceschopné republiky, potřebujeme tu politickou sílu, která nebude jen říkat, že nechceme jaderné bloky od totalitních režimů, ale od demokratických, ale která se bude schopna podívat na celou věc ekonomicky a z hlediska klimatických cílů. Žádná důležitější agenda než klima tu není a nesmí se před ní strkat hlava do písku. Jinak tady dál budeme žít ve své jeskyni a tvořit si paralelní vesmír, který nebude mít s tím venku nic společného.

Autor: Matěj Hollan

FOTO: Global2000