Máme skutečně energetickou koncepci? Dohady okolo Dukovan jsou symptomem hlubšího problému

Životní cyklus jaderného zdroje výrazně přesahuje půlstoletí, což je horizont uvažování typický spíše pro futurology, než vládní úředníky uvažující v intencích volebního období. Je jasné, že takový projekt vyžaduje koncepci, která veškeré výše zmíněné aspekty bere v úvahu. Na jejím základě by pak administrativa měla přijmout rozhodnutí, pokud možno podložené co nejširším politickým konsenzem. Tedy takto by to mělo fungovat v ideálním případě. Namísto toho jsme nicméně svědky, jak vláda pojednou začíná zrychleně a bez širší politické a odborné diskuse řešit fundamentální otázky celého projektu.

Tendr na výběr dodavatele reaktoru by se měl rozběhnout již koncem tohoto roku a vláda teprve nyní řeší, za jakých podmínek projekt realizovat. Nečelí přitom novým problémům. Kvůli finanční neživotaschopnosti byl zrušen i zatím poslední tendr v Temelíně. Byť se již tehdy diskuse točila hlavně okolo dodavatele technologií, stopku projektu vystavil fakt, že ČEZ nesehnal na projekt finance. Poté, co ani spojení s významnou bankou BNP Paribas nevyústilo v nalezení udržitelného finančního modelu, projekt byl na jaře 2014 zrušen. Bylo ale zřejmé, že příběh bude mít pokračování. Státní energetická koncepce totiž budoucnost energetiky staví z velké části právě na jádru, když má podíl jádra na výrobě elektřiny dosáhnout až 50 %, což představuje nárůst cca 10 % oproti dnešku. A tady se dostáváme k základnímu problému. Státní energetická koncepce nemá charakter zákona a je tudíž nevynutitelná. To je na jednu stranu dobře, neboť vládu nesvazuje a nehrozí sankcemi za případné nesplnění cílů. Podobně nemůže být uvalena sankce, pokud by se cíle ukázaly jako nerealistické. Jelikož ale odpovědné státní orgány fakticky nic nenutí k naplňování koncepce, z dokumentu se snadno stane jen cár papíru, kdykoli se vládě nehodí stanovené cíle sledovat.

Z povahy dokumentu vyplývá, že nedává konkrétní vodítka. Stanovuje „koridory“ přijatelného vývoje, které jsou však vztaženy k době vzniku, jakož i hodnotové orientaci autorů. Problém nastává, pokud se státní administrativa chce o dokument opřít při rozhodování v otázkách s širším, třeba zahraničněpolitickým nebo sociálním, dopadem. Vedle výstavby jaderného bloku jsme tak podobného tápání byli svědky i v otázce útlumu těžby uhlí v severních Čechách. Jistě, z definice statický dokument bude těžko reagovat na výkyvy a nečekané události. Měl by však stanovovat směr, kterým se máme ubírat. Nehledě na konkrétní cíl, německá Energiewende v tomto může sloužit jako reference. Podobně by i česká energetická politika měla mít jasný záměr děděný mezi administrativami, které k němu sektor posunují.

Názornou ilustraci neukotvenosti energetické politiky ČR přineslo letošní jaro. Premiér spolu s ministrem průmyslu a obchodu nejdřív již na začátku pandemie odsoudili evropský Green Deal jako nerealistický tváří v tvář přicházející ekonomické krizi. V květnu nicméně vláda obrátila a plán zelené obnovy podpořila. Jak vládní politice rozumět? Dostupné studie, jakož i například zpráva Nejvyššího kontrolního úřadu, poukazují na přetrvávající nedostatky v politikách úspor a energetické efektivity klíčových ministerstev. V posledním evropském semestru pak byla Česká republika kritizována právě za nedostatečný pokrok s ohledem na klimatické cíle pro rok 2030. Na radikální změny to nicméně zatím nevypadá. S hodnocením vládního obratu tedy raději ještě počkejme.

Výrazným neduhem české energetické politiky je také přesvědčení, že energetika je čistě technickou doménou. Jaké zdroje stát postaví nebo umožní stavět, odkud do země poplynou ropa a plyn jsou však rozhodnutí politická. To ostatně dobře ilustruje právě výstavba nového jaderného zdroje. Vláda proto také řeší, jak a zda vůbec zařadit mezi kritéria i ta politicko-bezpečnostní. V případě Dukovan to momentálně vypadá, že tato zařadí až průběžně ve vztahu ke konkrétním účastníkům. Měnit podmínky tendru v jeho průběhu je však značně netransparentní a vůči účastníkům s ohledem na vynaložené prostředky neférové.

Nejasnosti okolo výstavby nového jaderného zdroje jsou tak symptomem hlubšího problému české energetiky, a sice její nekoncepčnosti. Energetická politika je oblast, kde se dá vyhrát málo voličských sympatií, hodně jich zde lze ztratit a navíc se odehrává v časových úsecích přesahujících volební období. Klíčová rozhodnutí jsou tak odsouvána a drobena na dílčí, nekonfliktní, ale zároveň nikam nevedoucí kroky. Koncepce pak vlastně nehraje roli a rozhodnutí se činí podle aktuálního rozložení politických sil, ekonomické situace, případně dílčích zájmů. Že je takový stav špatně, je nasnadě.

Zdroj: komentář Martina Jiruška

FOTO: Dukovany, zdroj AliES