Skrytá hrozba: Výroba a likvidace plastů ohrožuje klima

Výroba a následná likvidace použitých plastů ve spalovnách přidá do ovzduší více než 850 milionů tun skleníkových plynů. To představuje ekvivalent znečištění, které za rok vypustí 189 nových 500megawattových uhelných elektráren. To je skrytý příspěvek využívání plastů k změně klimatu, který spočítala mezinárodní organizace Center for International Environmental Law. 

Analýza Center for International Environmental Law (Centra pro mezinárodní právo v oblasti životního prostředí, CIEL) vypracovaná s partnery z environmentálních organizací komplexně zmapovala emisní zátěž, která je spojená s výrobou a likvidací plastů. Ze zjištěných dat a trendů vyplývá, že pokud by využívání plastů pokračovalo dál neudržitelným tempem, budou do roku 2050 plasty zodpovědné za 13 % celkového „uhlíkového rozpočtu“. Tedy takového množství, které je možné na zemi ještě vypustit, aby se růst teploty udržel pod 1,5 °C. 

Jen v příštích 10 letech by mohly emise z životního cyklu plastů dosáhnout na objem 1,34 gigatun ročně. To odpovídá emisím z více než 295 500 megawattů uhelných elektráren, které by pálily uhlí na plný výkon. Zpráva uvádí, že při výrobě jedné tuny plastů vznikne asi 1,89 tuny emisí skleníkových plynů. Většina emisí uhlíku spojených s plasty pochází z výrobní fáze životního cyklu, ale zdroj znečištění lze najít také na konci cyklu. 

Výroba a likvidace plastů vyvolá ročně takové množství emisí, jaké odpovídá spálení uhlí:

• 2019: v 189 uhelných elektrárnách s výkonem 500 MW
• 2030: v 295 uhelných elektrárnách
• 2050: v 615 uhelných elektrárnách

Uhlíková závislost 

Jak připomínají autoři zprávy, téměř každý kus plastu začíná jako fosilní palivo a skleníkové plyny jsou spojeny s každou fází životního cyklu plastů: těžbou a dopravou fosilních paliv; rafinací a výrobou plastů a nakládáním s plastovým odpadem. Zátěž pro životní prostředí představují také plasty rozptýlené v oceánech, volné krajině nebo řekách. 

„Příspěvek plastů k vypouštění emisí je spojený už s jejich dopravou. Zemní plyn nebo ropa putují ze stovek tisíc vrtů přes síť milionů kilometrů plynovodů, dochází k nesčetným únikům při odvětrávání a spalování, většinou ve formě oxidu uhličitého a metanu. Abychom však získali úplný obraz o těchto dopadech, zkoumali jsme také emise z nákladních automobilů a těžkých strojů, které tento gigantický průmysl obsluhují,“ okomentoval výpočet emisního zatížení spojeného s plasty jeden ze spoluautorů analýzy Matt Kelso z FracTracker Alliance. 

Zpráva mapuje také přispěvatele emisí mezi výrobci plastů. Jde například o novou továrnu ExxonMobil na výrobu etylenu v rafinérii Baytown na pobřeží Mexického zálivu. Zpráva kalkuluje, že ročně vyprodukuje až 1,4 milionu tun emisí. Dalším příkladem je plánovaná továrna na zpracování zemního plynu společnosti Shell v Pensylvánii (USA), která by mohla ročně vypustit až 2,25 milionu tun emisí skleníkových plynů. Roční emise z těchto dvou nových zařízení by odpovídaly ročnímu ekvivalentu téměř 800 000 nových aut na silnici. Jak sami autoři analýzy připomínají, jde o pouhé dva příklady z více než 300 nových petrochemických projektů v USA, které jsou zapojeny do produkce plastů nebo plastových přísad. 

V Evropě se celkové emise skleníkových plynů z plastu odhadují na 132 milionů tun v roce 2017 – očekává se jejich růst o dalších 90 milionů tun ročně například v důsledku rozvoje spalování odpadů. 

Likvidace plastů: další emise 

Problém s plasty nekončí jejich výrobou. Emise logicky vznikají při jejich spálení v energetických zařízeních pro využití odpadu, ale také na skládkách. Zpráva uvádí, že samovolný rozklad plastového odpadu, typicky polyethylenu nejčastěji používaného pro výrobu jednorázových plastů, uvolňuje metan, ethan, propylen a ethylenové plyny. 

„Tento nečekaný objev ukazuje, že degradace a rozpad plastů představuje dříve neevidovaný zdroj skleníkových plynů. Očekává se, že bude narůstat, zejména kvůli rostoucí produkci plastů a jejich hromadění v životním prostředí,“ uvádí podrobná zprávy CIEL. 

Ucpané oceány 

Mezi další negativní dopady plastového odpadu na životní prostředí patří vliv mikročástic na schopnost oceánů absorbovat oxid uhličitý, hlavní skleníkový plyn. Dosud tento efekt zůstával mimo pozornost klimatických studií. Právě oceány přitom absorbují značné množství skleníkových plynů. Jde až o 40 % veškerého oxidu uhličitého produkovaného člověkem od počátku průmyslové éry. Plasty rozptýlené ve vodě však tuto schopnost oceánů mohou významně narušit. 

Oxid uhličitý v oceánech „spotřebuje“ plankton, kterým se živí malí vodní živočichové. Ovšem ti mohou místo něj pozřít mikroplastové částečky. 

Cesta k řešení 

„Potřebujeme snížit emise o 45 % do roku 2030,“ říká Carroll Muffett z CIEL. „Plasty však přispívají k pravému opaku. Jakmile se dostanou do oběhu, začínají ovlivňovat klima. Především pokud nejsou recyklovány, což se dnes týká drtivé většiny,“ dodává Carroll Muffett. 

„Svět se topí v plastech a přehlížíme producenty plastů jako zdroj skleníkových plynů. Existují však způsoby, jak můžeme problém s plasty vyřešit. Je třeba skončit s výrobou plastových produktů na jedno použití a podpořit přechod na koncept nulového odpadu,“ doporučuje řešení Courtney Bernhardt z Environmental Integrity. 

Na tomto receptu se shodují autoři analýzy i s Evropskou komisí. Ta loni představila Plastovou strategii EU, jejímž cílem je postupně redukovat spotřebu jednorázových plastů nebo zlepšit recyklovatelnost plastových produktů. Zjištění obrovského množství emisí, které je spojeno s životním cyklem plastových výrobků však dává celé debatě o plastové závislosti nový impuls. Redukce plastů není „jen“ o záchraně oceánů, ale také klíčový příspěvek k řešení změn klimatu, což se již dotýká každého z nás.

FOTO Jar(o)/FLickr Commons