Ozonová vrstva se opraví ještě za našeho života, říkají vědci. A co klima?

Vrstva ozonu by podle zprávy měla být na severní polokouli v původním stavu ve třicátých letech, na jižní do poloviny nynějšího století. Díra nad Antarktidou by měla zmizet přibližně do roku 2060 – samozřejmě v případě, že lidstvo bude dodržovat dohody, které tuto záchranu umožnily.

Jak je možné zastavit „neodvratný proces“?

Zlepšení stavu ozonové vrstvy, která Zemi chrání před rakovinotvorným ultrafialovým zářením ze Slunce, je podle zprávy OSN důsledkem toho, že se podařilo zastavit výrobu škodlivých látek, které vrstvu ničily. Jednalo se hlavně o freony, které se v obrovském množství používaly v tlakových sprejích a jako chladicí média v ledničkách. Situace se zlepšila hlavně díky Montrealskému protokolu z roku 1987, který výrobu látek ohrožující ozonovou vrstvu zastavil.

Reakce na krizi

V nejkritičtějších dobách na konci minulého století se ozonová vrstva ztenčila o deset procent, uvádí zpráva OSN. Po roce 2000 naopak s každou dekádou o jedno až tři procenta narůstá. Ozonová díra nad jižním pólem byla letos o šestnáct procent menší, než udávaly rekordní hodnoty z roku 2006.

„Vítězství bude možné vyhlásit až po roce 2060,” prohlásil Paul Newman, expert amerického Národního úřadu pro letectví a vesmír (NASA). Oslavovat tedy podle něho budou až naši vnuci.

Naděje přichází z Montrealu

Montrealská dohoda je dodnes fascinujícím zjevením, které ukazuje, že lidstvo dokáže jako celek řešit opravdu globální výzvy a problémy – pokud se ho týkají a představují opravdu vážnou hrozbu. Zničení ozonové vrstvy, kdyby k němu došlo, by totiž znamenalo, že naše planeta by se pro člověka stala v podstatě neobyvatelnou. Sluneční záření by způsobovalo tolik zdravotních problémů, že by to člověk jako živočišný druh nezvládl.

V Montrealu se muselo sáhnout k drastickým opatřením, která vedla k zániku mnoha prosperujících oborů, co vydělávaly miliardy, vše v zájmu „vyššího dobra“. A také tehdy se objevovalo, stejně jako dnes v souvislosti s klimatickými změnami, mnoho liberálně uvažujících ekonomů, kteří před tímto krokem zrazovali, i „expertů“, kteří dopad oslabování ozonové vrstvy zpochybňovali. Tehdy ale zvítězil hlas rozumu a podařilo se prosadit, aby se průmysl omezil a hledal nová řešení, jak freony a další ozonové vrstvě nebezpečné látky nahradit něčím jiným.

Pro generaci dnešních dospívajících jsou mechanické rozprašovače zcela samozřejmé – a asi by je ani nenapadlo, že jen před pár desítkami let tu byly rozprašovače, které brutálním způsobem ničily svět.

Montrealská dohoda je pro množství enviromentalistů ukázkou, podle které by se měl svět řídit při prosazování dohod o změně současné „uhlíkové ekonomiky“, která vede ke klimatickým změnám, jež nenapravitelně poškozují planetu. Ukazuje totiž, že pouhá změna technologií dokáže mnohé pozitivně změnit a že náklady, které jsou na to vynaložené, se velmi rychle vrací.

Tehdy to bylo odklon od freonů, v době klimatických změn to bude mnohem náročnější přechod ze zdrojů fosilních na ty obnovitelné. Generace z osmdesátých let to dokázala, a to přes tehdejší bipolární rozdělení světa. Dokáže to i naše generace?